Muzikál Ledové království: Ledová královna i uprostřed Prahy

Muzikál Frozen (Ledové království) je bezesporu světovým fenoménem. Nádherný pohádkový příběh na motivy severských legend od Hanse Christiana Andersena, který jsem si zamilovala již kdysi dávno v dětství v knižní podobě pod názvem Sněhová/Ledová královna, se v minulém desetiletí proměnil v úžasný animovaný film, aby rovněž ovládl celý svět, a překrásné jevištní ztvárnění bylo již jen třešničkou, jak dovést toto fantazijní dílo k úplné dokonalosti.

O londýnském představení jsem již článek psala, najdete ho zde. Popsala jsem v něm všechny okolnosti vzniku tohoto muzikálu a taktéž moje postřehy přímo z divadla, tudíž dnes se budu věnovat pouze české verzi, která je momentálním hitem Hudebního divadla Karlín.

Karlínské divadlo mám moc ráda, i když ne všechny jeho tituly jsou podle mého gusta. Za posledních 15 let, kdy jsem jej začala navštěvovat, s nostalgií vzpomínám na skvělé muzikály jako Carmen a Aida, operety Čardášová princezna či Polská krev, dále mnohokrát zhlédnutého Ježíše, naprosto skvělou Legendu jménem Holmes, české klasiky Noc na Karlštejně či Limonádového Joea. Některé mě i zklamaly – třeba muzikál Slunce, seno, jahody mě vůbec neoslovil, na Čas růží a Anděla Páně jsem doteď neměla odvahu a u znovuuvedení Draculy dodnes nechápu režijní kroky, které z tak nadčasového díla udělaly proškrtaný nelogický slepenec pramálo se podobající tomu, co čtveřice Svoboda-Borovec-Hes-Bednárik kdysi stvořila. V poslední době jsem byla nadšená z Bodyguarda navzdory názorům mých kamarádů, kteří jej znali z Vídně a české verzi dodnes nemohou přijít na chuť. A teď přichází Ledové království, které znám z Londýna a v životě jsem neviděla technicky víc dokonalou show… Popravdě, měla jsem strach, aby to nebyl jen další „chudý příbuzný“…

Uvést tento titul v české licenci byla velká odvaha. Vzhledem k dnes již notoricky známému animovanému filmu, který je vlastně od začátku do konce plný počítačových triků, nelze nic na jevišti nijak „ošidit“. Zejména když drtivou většinu publika tvoří děti, a ty znají film zpaměti (a mnozí určitě mají Elsu či Olafa již doma v nějaké té merchandisingové podobě), tudíž očekávají na divadle minimálně stejný vizuální efekt a tvůrcům nic neodpustí.

Musím hned na začátku říct, že po technické stránce byla scéna značně chudší oproti té londýnské, ale celkový dojem z představení mám dobrý a byla jsem nejen spokojená, ale i dojatá. V Londýně bylo víc projekcí na zadním plátně, dále velký ledový most, který zde zcela chyběl, a rozhodně hezčí kostýmy vesničanů podobající se tradičním krojům (zde měla taneční company jen nějaké hodně divné kostýmy bez ladu a skladu). Dost nemile mě překvapilo ztvárnění domečku Oakena, které mi zpočátku přišlo jako špatný vtip. (U téhle scény jsem ale obecně měla obavy, jak ji vezme české publikum, pro něž může hygge styl znamenat neprobádané vody a něco, s čím se ne úplně ztotožní.) Když však tohle pominu, představení jako celek bylo půvabné, pohádkové a velmi dobře zvládnuté, a kdo nezná představení v originální licenci, tak samozřejmě nemůže vědět, že je zde „něco jinak“. Skvělý byl světelný design, efekty v podobě sněhu či ledu a také většina kostýmů, zejména hlavních postav.

Musím také pochválit veškeré triky, jež byly efektní a neodhalitelné (nebudu je však zmiňovat, ať nepřijdete o překvapení). Loutka sněhuláka Olafa se ztvárněním i vedením téměř úplně podobala tomu londýnskému, naproti tomu druhá loutka, sobík Sven, vypadal dost odlišně. Byl to sice roztomilý plyšáček s mrkajícíma očima, ale pohyboval se, jako by měl těžkou artritidu. Bylo vidět, že si jeho loutkoherec dává pozor, aby neuklouzl, přičemž (myslím si) nemohl vlastně vůbec nic vidět a pohyboval se po paměti, anebo ho jiní herci na jevišti nenápadně naváděli. Každopádně plyšák svou roli zvládl a smekám před Markem Lhotským, jak ho dokázal ukočírovat a celou dobu držet své tělo v dost nepohodlné poloze.

K obsazení nemám nejmenší výhrady. Eva Burešová jako Elsa mi vyrazila dech a postarala se u mě o maximální dojetí. Elsa jako postava se díky filmu stala přímo ikonou a Eva se do ní doslova převtělila. Velké plus patří také jejímu preciznímu pěveckému projevu.

Její sestru, pošetilou a upovídanou Annu, skvěle zahrála Ines Ben Ahmed. Tuto již ostřílenou muzikálovou herečku jsem viděla a slyšela poprvé a dostala mě do kolen. Výrazná, nepřehlédnutelná, bylo jí plné jeviště.

O Romanu Tomešovi jako Kristoffovi také nelze říct nic jiného. Je to muzikálový harcovník, který na co sáhne, to se mu povede, a žádná role pro něho není dost těžká. Stejně tak Kryštof Krhovják jako Hans byl správně přitažlivý i odpudivý zároveň.

Ten, kdo však ukradl celé představení pro sebe, byl sněhulák Olaf. Ani ne tak Josef Fečo, který ho fantasticky vedl, mluvil a zpíval, ale zkrátka tato loutka je natolik vděčná, vtipná, rozkošná a věčně přitahující pozornost, že zastíní i toho, díky němuž ožívá.

Dvojroli vévody a obchodníka Oakena si zahrál Jiří Daniel, který zejména jako Oaken přímo exceloval. Je to bláznivá role, která nemá moc prostoru, zato umí pobavit a jeho pozvání do sauny bych hned s radostí přijala.

Koho je ještě třeba zmínit, jsou malá Elsa Indiana Račkay, malá Anna Natalie Cohorna, královna Iduna Zuzana Brožek Holbeinová, král Agnarr Štěpán Komárek, skřítci Bulda Barbora Konopásek Fialová a Pabbie Jan Brožek. Všichni bez výhrad skvělí, malá děvčátka si zaslouží smeknutí pomyslného kloboučku úplně nejvíc za skvělé herectví a velké množství naučeného textu.

Publikum bylo nadšené, bylo slyšet dětský smích a upřímné pobavení dospělých. Hudební divadlo Karlín tuto výzvu zvládlo se ctí a vytvořilo kvalitní repliku toho nejkrásnějšího pohádkového muzikálu, jaký se dnes hraje ve světě. Pohádky nezestárnou a budou zde i další generace po nás. Učí nás pravdě, lásce, kráse, poznání, obětavosti, odvaze i přátelství. Dětem přináší zážitky a nám, dospělým, připomínají ty základní lidské hodnoty, bez nichž nelze dosáhnout skutečného štěstí.