Muzikál Legenda jménem Holmes: Nepromarněná druhá šance

Muzikálový příběh Legenda jménem Holmes jsem viděla již podruhé. Poprvé to bylo někdy v průběhu minulého roku, kdy jsem odcházela s poněkud smíšenými pocity. Druhou šanci jsem mu již ani neměla v úmyslu dávat, ale nechala jsem se přece jenom přesvědčit a rozhodně toho nelituji. Nedokáži přesně vyjádřit, co ve mně vyvolalo totální obrat v celkovém dojmu, ale celou dobu, co jsem představení sledovala, se mi honila hlavou otázka: „Co se mi na tom posledně vlastně nelíbilo?“, na kterou jsem si nedokázala jednoznačně odpovědět. Údajně došlo k určitým úpravám a zkrácení představení. Já osobně jsem tyto změny nezaregistrovala, ale vzhledem k tomu, že se moje původní připomínky týkaly hlavně děje a celkového spádu především v první půlce, je možné, že právě tyto zásahy způsobily, že jsem vše začala vnímat jinak.

Na první pohled mě zaujala celková výpravnost muzikálu. Scéna je skutečně mimořádně povedená. Ocitáme se jak v domech jednotlivých postav, tak i v restauraci, na pláži, parku, na nádraží i ve vlaku nebo londýnských ulicích a vše vypadá velmi realisticky a přitom přeměny jednotlivých scén jsou mimořádně rychlé, tiché a téměř je nezaznamenáte. Scény doplňují projekce, které ale plní spíše funkci kulis a dobře dokreslují prostředí. Velmi pěkné byly i kostýmy a celkový nápad, jak poměrně jednoduchými prostředky odlišit jednotlivé postavy, jež hráli stejní herci.

Po hudební stránce se mi představení líbilo. Všechny melodie se velmi pěkně poslouchají, žánrově bych je místy označila až za swingové. Chyběla mi ale nějaká ústřední melodie, kterou bych si pamatovala, což mi u muzikálu připadá jako škoda.

Po prvním zhlédnutí jsem za největší úskalí muzikálu považovala hlavně jeho děj. A přitom samotný nápad vůbec není špatný. Jedná se vlastně o dvě roviny – děj točící se kolem Arthura Conana Doyla a souběžně příběh Sherlocka Holmese, kdy to, co se zrovna děje Doylovi, on odráží ve své detektivce o Sherlocku Holmesovi. Každý herec tedy hraje dvě role – jednu ve světě Doyla a druhou ve světě Holmese. Poprvé jsem měla pocit, že se v první půlce představení vlastně nic moc neděje, ale podruhé již ne. Nedokáži posoudit, zda tento dojem ovlivnily zmiňované úpravy, nebo i to, že jsem věděla, co bude následovat a nečekala rychlý posun v ději jako napoprvé. Druhá půlka je celkově akčnější a příběh se naplno rozjede včetně řady opravdu dobrých i vtipných momentů. Moje nejoblíbenější scéna je asi ta ve vlaku, kdy se na jevišti objevují současně všechny postavy, tedy ty z Doylova i Holmesova světa a ani napodruhé se mi nepodařilo úplně rozklíčovat, jak je to vlastně provedené.

Co se týče obsazení, myslím, že bylo velmi povedené. Přestože jsem viděla představení dvakrát, až na jednu výjimku bylo obsazení stejné, nemám tedy příliš možnost porovnávat. V titulní dvojroli Sherlocka Holmese a Arthura Conana Doyla jsem viděla Lukáše Janotu. Lukáš mě okamžitě velmi zaujal, a to především v roli poněkud plachého a nešťastného Doyla, v níž mi byl velmi sympatický, dojímal mě a držela jsem mu palce. Jeho Holmes, který je Doylův povahový protipól, byl také uvěřitelný, ale měla jsem pocit, že mu poloha Doyla sedí přece jenom o něco víc.

Dvojrole Holmesova přítele, Dr. Watsona a Doylova přítele Sigmunda Freuda, je ta jediná, kde můžu porovnávat alternace. Jednalo se o Denny Ratajského a Marka Holého. Přestože si myslím, že výkony obou zmíněných byly velmi vyrovnané, jako Dr. Watson mě asi o trošku více zaujal Marek Holý. Naopak u Dennyho Ratajského jsem měla více pocit, že si užívá postavu Sigmunda Freuda.

V roli Holmesovy lásky, Irene Adlerové a zároveň Doylovy lásky, Louisy Hawkinsové, se představila výborná Anna Fialová. V jejím případě se mi více líbila v poloze Louisy, nicméně ani jako poněkud temperamentnější Irene, která se může v určitém momentu jevit i záporně, byla velmi přesvědčivá.

Nesmím vynechat ani hlavního záporáka obou příběhů, kterého si zahrál Jan Sklenář. Profesor Moriarty v Holmesově světě byl prvoplánový záporák, u kterého o tom není pochyb od první vteřiny, co se objeví na jevišti. V takové roli má samozřejmě trochu možnost přehrávat a roli si skutečně užít. Jako profesor Moriarty mě neskutečně bavil. Velmi dobrý byl i jako Doylův vydavatel, Virgil Cromwell, kde vystupoval spíše arogantně, přehnaně sebevědomě a byl mi proto podstatně méně sympatický.

Další postava, kterou nesmím vynechat, je paní Hudsonová, ztvárněná Jaroslavou Kretschmerovou. Neskutečně vlezlá hospodyně Sherlocka Holmese, na sebe okamžitě dokáže strhnout veškerou pozornost, kdykoliv se na jevišti objeví. Výkon paní Kretschmerové mě velmi bavil. Jedná se vysloveně o komickou roli, lechtivé vtipy ale ještě nepřekračovaly moje hranice vkusu a užívala jsem si je. V malé ale zábavné roli poněkud neschopného inspektora Lestradea se objevil Jaromír Dulava, který si navíc mohl užít i hudební číslo o tom, že by si přál být jako Sherlock Holmes.

Legenda jménem Holmes mě tedy napodruhé velmi pozitivně překvapila a řadím ji jednoznačně mezi povedené původní české muzikály, co stojí za to vidět. V podstatě není co vytknout. Má zajímavý příběh, kdy se čtyři klíčoví interpreti představí ve dvojrolích, krásnou a nápaditou scénu, zdařilou hudbu a výborné obsazení. Je škoda, že nelze zakoupit CD. Dovedu si představit, že zrovna v tomto případě bych si ho ráda doma občas pustila.