Muzikál Les Misérables (Bedári): Búrnu pieseň spieva ľud
Bídníci. Nesmrtelný román Victora Huga, a taky dnes již nesmrtelný muzikál. Dá se říct, že je to snad nejslavnější muzikál všech dob, stejně jako jeho románová předloha či několik filmových adaptací. Čím je dán úspěch těchto děl? Kde tkví tajemství té osudové přitažlivosti, která učinila z Bídníků románovou i muzikálovou modlu?
Tím tajemstvím je možná skutečnost, že tento příběh se mohl reálně odehrát. Vypráví osudy chudých Francouzů na počátku 19. století, kdy si odsouzenci odpykávali tresty za drobné prohřešky na galejích, chudoba se prohlubovala a studenti se chystali na povstání proti králi. Životní příběh Jeana Valjeana je plný neskutečných zvratů, silných okamžiků a nelítostných ran osudu, přesto však krásný, neopakovatelný, překypující vírou, smutkem i pokorou.
O Bídnících (londýnských i pražských) jsem již před časem jeden článek psala, o samotném muzikálu tedy ode mě bylo řečeno vše podstatné. Chci vám tentokrát představit pouze bratislavskou inscenaci, kterou jsem nedávno navštívila a již několik dní jsem z ní doslova ohromena.
Muzikál Bídníci autorů Claude-Michela Schönberga (hudba) a Alaina Boublila (libreto) se hraje od roku 1980 (v přepracované anglické verzi v Londýně od roku 1985) a již několik let drží prvenství nejdéle nepřetržitě hraného muzikálu na světě. Slovensko se pro Bídníky stalo 52. zemí a slovenština 22. jazykem, do níž bylo libreto přeloženo. Divadlo Nová scéna v Bratislavě je moderním důstojným stánkem pro veškeré světové tituly, které již hostila, a Bídníci nejsou výjimkou. Tato inscenace skvěle zapadla na jednoduché jeviště střední velkosti a s vynikajícím obsazením nabídla fantastickou podívanou (a poslouchanou).
Hned na začátek musím zmínit živý orchestr a jeho výborný zvuk. Symfonický orchestr Slovenského rozhlasu pod vedením dirigenta Petra Valentoviče nabídl perfektní aranže, vyvážený zvuk veškerých nástrojů a dokonalou sehranost se zpěváky na jevišti. Říkáte si: to by přece měla být samozřejmost… Ano, měla, ale ne vždy je tomu tak, proto chci tento aspekt vypíchnout jako velmi pozitivní prvek, který rozhodně byl základním stavebním kamenem celého představení.
O hudbě nemusím snad ani mluvit. Poslech každé jedné árie je balzám na duši, jako celek je celé dílo jedna překrásná harmonie, a jelikož není v celém muzikálu žádná činoherní pasáž s mluveným slovem, hraničí přímo s operou. A to také rozsahem zpěvů některých postav, kterým operní sound dodá na dramatičnosti, síle a hloubce zážitku.
Dalším podpěrným pilířem jsou rozhodně texty písní a jejich překlad. Jelikož slovenština je moje mateřština, na slovenskou verzi jsem se těšila o to víc. Byla jsem hlavně zvědavá, do jaké míry budou některé básnické obraty podobné těm českým od Zdeňka Borovce, které jsou podle mě nepřekonatelné. Slovenského překladu se ujali Katarína Labajová – Pokorná a dlouholetý známý textař populárních písní Ján Štrasser. Slovenština má na rozdíl od češtiny několik nevýhod. Je celkově málo zpěvná, i když zní na první poslech jako měkčí jazyk než čeština. Jenže má velmi málo jednoslabičných slov s dlouhou souhláskou, a navíc jedním z pravidel slovenštiny je rytmický zákon (tzn. v jednom slově zpravidla – mimo několika výjimek – nejsou dvě dlouhé slabiky vedle sebe). Čili zpívat ve dlouhých slovech krátké slabiky dlouze moc nejde, protože to prostě nezní dobře. A aby toho nebylo málo, slovenština má i dvojhlásky (ia, ie, iu, ô), které jsou z hlediska gramatiky dlouhé, ale čtou (i zpívají) se krátce. V souhrnu – otextovat dlouhé tóny slovy s nepoměrným množstvím krátkých slabik oproti těm dlouhým a dodržet frázování v partituře musel být rozhodně pro textaře oříšek.
Za sebe ale mohu říct, že slovenský překlad se vcelku povedl. Žádné rýmy mě netahaly za uši, některé slovní obraty byly oproti těm českým jednodušší, koneckonců však seděly do úst všem postavám. Dlouhé tóny opatřené krátkou slabikou se sice občas vyskytly, nebylo jich však přehnaně moc a vlastně mi ani nevadily. Zvučnost a měkkost slovenštiny do hudby dobře pasovala, úderné skladby zněly rázně, kantilénové naopak něžně, vtipná hospodská árie byla pro slovenštinu také dobrou živnou půdou a publikum skvěle pobavila.
Scéna byla vystavěná jednoduše, nepřeplácaně, dekorace představovaly jednotlivá prostředí spíš jen v náznacích. Každopádně to stačilo. Vše bylo funkční, přestavby byly svižné, nenápadné, obrazy se střídaly bleskově a bez zádrhelů. Kostýmům také není co vytknout.
Režie a scénické koncepce se ujala osoba nejpovolanější – Marie Zamora, francouzská herečka/zpěvačka a manželka jednoho z autorů – Alana Boublila. V režii byl znát smysl pro detail, každý krok i každá rekvizita měla svůj význam. Mnohé scénické obrazy mi připomínaly londýnskou inscenaci, některé byly naopak zjednodušené, pouze s využitím opony, která sloužila jako paraván pro větší přestavby. Občas byly použité i videoprojekce.
Bídníci jsou muzikál, kde není malých rolí, přece však stojí a padá na dvou hlavních postavách – a jimi jsou Jean Valjean a inspektor Javert. Titusz Tóbisz (Slovák s maďarskými kořeny) jako Valjean mi doslova vyrazil dech! Znala jsem jeho zpěv zatím jen z internetu, naživo je to však úplně jiný šálek kávy. Jeho překrásný zvučný tenor s operním soundem, síla i něha v hlase, emoce, a k tomu přesné frázování bez náznaku exhibice – to bylo něco pro mé zhýčkané uši. Tóbisz se navíc hodil do role i fyzicky, je to kus obrovského chlapa, který zvedl Fantine z podlahy jako pírko a se statným Máriem si taky hravě poradil. Záviďme Slovákům operního Valjeana!
Vynikající herecký i pěvecký výkon podal také brněnský host Jiří Daniel v roli Javerta. Jeho silný a zvučný baryton dodal postavě ráznost, nekompromisnost i šílenství. Navíc chválím pana Daniela za bezchybnou slovenštinu bez českého přízvuku.
Fantine si zahrála Mirka Gális Partlová, která podala neuvěřitelný herecký výkon. Její zoufalství jí nebylo možné nevěřit, ve výrazu tváře měla snad všechny bolesti světa. Hlas má položený spíš do altových poloh, ale poradila si i s výškami. Její zpěv byl také plný emocí, od ztrácející se síly přes morální pokles až po umírání – v hlase i očích měla Fantine úplně všechno. Moc se mi líbil jeden skvělý režijní tah – když v závěru mrtvá Fantine promlouvá k umírajícímu Valjeanovi, byl do jejího mikroportu přidán efekt ozvěny, což překrásně ladilo s ostatními zpěvy.
Eponine je další velká a emotivní role, kterou výborně hrála a zpívala Lenka Machciníková. Měla silný hlas se zajímavou barvou a všechna svá sóla si hravě ukradla pro sebe, čímž udělala tuto postavu výraznou a nezapomenutelnou. Což ostatně Eponine je – je to snová role pro mnoho hereček, jelikož je v ní velký herecký i pěvecký potenciál, a navíc je křehká, osudová, tragická…
Díky Alžbetě Bartošové Mikolášikové mi role dospělé Cosetty byla o mnoho sympatičtější než v jiných uváděních. Betka dala roli šmrnc, ladnost, eleganci, a k tomu parádní zvučný soprán.
Peter Makranský jako Márius rozpoutal svým výkonem v publiku nával emocí. Jeho zpěvu není co vytknout, rovněž herecký výkon zanechal na jevišti velkou stopu. S Enjolrasem v podání Dária Kočiho se hlasově dobře doplňovali a ladili ve všech sólech i sborech.
Hostinskému páru Thénardierů dali svými výkony vyniknout Marta Kurčík Potančoková a Jaroslav Rusnák. Zahrát a zazpívat tyto tragikomické figury není úplně jednoduché, poněvadž jsou to směšní, ale zároveň zákeřní klauni bez zábran, co se ničeho neštítí a neváhají provádět kusy, z nichž se i divákům obrací žaludek. Tito dva tvorové jsou obrazem tehdejší doby, kdy chudoba lezla lidem na mozek, a jsou v protipólu veškerým zásadám slušnosti a morálky. Bezpáteřnost i ohavnost mají „v náplni práce“, a to vše bylo cítit z herectví i hlasů obou představitelů, kteří si tyto karikatury omotali kolem prstů a zahráli je s absolutní lehkostí a noblesou.
Z dalších rolí zmíním ještě Gavroche v podání skvělého Jonáše Tódy, malou Cosette hrála Amélia Tkáčová a malou Eponine Sofia Šimkovičová. Poděkování patří rozhodně i představitelům dalších rolí a company za výborné výkony a u českých hostů také bezchybnou slovenštinu (Libor Matouš a další).
Slovenští Bedári mě nadchli stejně jako před lety v Praze či Londýně. Je to velký příběh a nezapomenutelná hudba, co neomrzí, ať zní kdekoliv a kdykoliv. Bídníci mi již dávno ukradli srdce. Věřím, že to nebylo naposled, co jsem na Bídníky vyrazila, a těší mě také avizovaný návrat na prkna pražské GoJa Music Hall v tomto roce.
Napište váš komentář
Chcete se zapojit do diskuze?Neváhejte a napište váš příspěvek.