Muzikál Les Misérables: Bídníci aneb Přeplněná pařížská tramvaj

Příběh o odpuštění, síle lidských slov a umění je říct ve správnou chvíli, který je vtisknut do nezapomenutelných melodií, má nespočet fanoušků po celém světě. Když se rozkřiklo, že se Bídníci do České republiky vrátí, byl jsem určitě jeden z těch, kteří se začali velice těšit. Leč, mělo mě možná zabrzdit, že se vrací v GoJa Music Hall.

Prostory GoJi jsou sice krásné, ale okázalé a v Bídnících nevyužitelné kulisy z Fantoma opery mě v tomto případě vytáčely možná víc než u Čarodějky. Ačkoli absence využití jejich potenciálu mi, mírně řečeno, hýbala žlučí už tenkrát. U Bídníků tím spíš, když scéna působila tak lacině. Asi největší výtka ke scéně rozhodně patří pařížské ulici. Stěna, která představovala domy, totiž byla postavena přibližně do první třetiny jeviště. Zbylé dvě třetiny tak byly nevyužité a sólisté i početná company tak jsou nuceni hrát, jak říká jedna z mých oblíbených režisérek, „přeplněnou tramvaj“. Zmiňujíc pojem ‚režisérka‘, opravdu si nemůžu odpustit poznámku, že Bídníci nepůsobí jako představení, které by režiséra mělo. K jednotlivým fázím této myšlenky se budu vracet u některých postav, netvrdím však, že režijní vedení nescházelo i tam, kde jsem nic nedoplnil… Stejně jako režie, byla přinejmenším rozporuplná i choreografie, která působila nijace. Výraznější mi přišla snad jen na svatbě, ale byla jaksi nedopilovaná, zvláštní.

K povedené složce výpravy jednoznačně řadím kostýmy z dílny Lucie Loosové, které jsou, jak je v portfoliu této návrhářky zvykem, výpravné, krásné a odpovídají kontextu, charakteru i době. 😊

Do hlavní úlohy Jeana Valjeana se opět vrátil David Uličník. Pěvecky jistota sama, herecky trochu méně. Mezi silné a velmi dobré momenty považuji jeho putování za malou Cosette a Kdo jsem já?. Mezi ty slabší řadím úvodní obraz. Což ovšem není Uličníkova vina.

Již v první scéně se přiznám, že mi nedošlo, z jakého důvodu by si měl Javert Jeana Valjeana pamatovat. Jean Valjean tam nepředvádí nic výjimečného a rozhodně neukazuje žádnou výjimečnou sílu grizzlyho, o které v průběhu příběhu nejednou slyšíme. Myslím, že režisér tak ochudil své herce o logiku jejich jednání a příběhu. No nic, pojďme dále. 😊

V jedné z mých oblíbených postav se objevil taktéž se navrátivší Josef Štágr. Jeho Javert byl sice jistý a výrazný, ale přiznám se, jako jakási autorita na mne moc nepůsobil. Ocenit však musím nádherná sóla. Tam ve hvězdách i Sebevraždu byla radost poslouchat a zrovna v těchto dvou scénách jsem ocenil i jeho herectví. Jen škoda, že minimálně scénické provedení sebevraždy opět působí lacině. Zároveň bych rád panu Štágrovi vysekl poklonu, protože od premiéry doteď odehrál všechna představení bez alternace. Klobouček!

Do postavy Fantine se opět převtěluje Kateřina Brožová. Pěvecky byla paradoxně lepší než herecky. Občas mi přišlo, že si ulevuje a není to ono. Opět se dostávám k jedné z nejasností, která na mnou viděném představení zkrátka byla. Ve scéně, kdy se s Fantine setkáváme poprvé, má dojít ke rvačce o dopis. Ta tu vypadá asi tak, že jedna skočila na druhou, pak obě ležely cca metr od sebe na zemi. Žádná velká vřava, nic a verše „dobře, že někdo prstem hnul, od sebe ty dvě odtrhnul“ tak dávaly smysl asi jako dát gepardovi k jídlu kedlubnu a slibovat si od toho, jak si pošmákne.

Přesouváme se k milostnému trojúhelníku Eponine – Marius – Cosette. Musím se přiznat, pobavila mě podobnost s trojúhelníkem Nessarose – Boq – Glinda z Čarodějky. V mém obsazení, tedy triu Prokešová – Randák – Grossová se totiž opět Randákova postava zamilovala do postavy Grossové a postava Prokešové tak zůstala na ocet. 😂

Ale zpátky k Bídníkům. Upřímně jsem se trochu obával, jak na mne Lukáš Randák bude působit. A přátelé, úplně zbytečně! Randák měl tolik energie, že jsem v něm toho cca dvacetiletého mladíka bezpochyby viděl. Byl naprosto skvostný a vyloženě jsem se těšil na každý jeho výstup!

U Maria se však i přesto musím na chvíli zastavit. I díky Lukášově neuvěřitelnému nasazení jsem s napětím čekal, jak „nabombí“ Prázdný stůl a židle prázdné… Ale že jeho excelentní výkon bude degradovat naprosto nesmyslná projekce, připomínající hladinu bazénu, to jsem nečekal. U téhle scény rozhodně pro dojetí diváka není potřeba vymýšlet nějaké nesmysly, takže spolu s přáním, aby se z GoJi konečně vytratily kulisy z Fantoma (pokud už se nebude uvádět), bych prosil i o odstranění takhle nevkusné projekce.

Skvělé byly i Natálie Grossová jako Cosette a Felicita Prokešová coby moje oblíbená Eponine. Pěvecky ani herecky tam nebyla mezera, kde by se jim dalo něco vytknout. U těchto postav bych ale rád zmínil, že jestli někdy zvážím druhou návštěvu, ač obě slečny předvedly svůj standardně výborný jevištní výkon, rád bych viděl i jejich alternace. O Kateřině Herčíkové a Adéle Haviar se totiž dočítám samé dobré a zajímavé zprávy. 😊

Duo manželů Thénardiérových tradičně bývá jednou z nejenergičtějších složek celého muzikálu. No… Upřímně, ani Bronislav Kotiš, ani Renáta Podlipská, mě moc nepřesvědčili. Přitom jsou oba tak dobří herci i zpěváci. Bohužel, jindy poměrně zábavné postavičky v tomto podání neměly tah, energii ani vtip. Hlava mazaná bylo jedno z nejnudnějších čísel, které jsem kdy v divadle viděl.

Tomáš Vaněk jako Enjolras byl dobrý. Ale proti Lukáši Randákovi mu chyběla přesně ta mladická energie. Upřímně, věřit mu studenta byl oříšek už v Čarodějce, ale tady už je rozdíl větší… A dovolím si jen malou poznámku – pád Enjolrase na barikádě působil poměrně komicky.

Nedá mi nezmínit company. Mezi jejími členy je totiž plejáda mých oblíbených tváří a hlasů. A za každého jednotlivého z nich mě mrzí, že nějaké režijní vedení prakticky nebylo vidět. Je tam tolik talentovaných lidí, kteří mohli dotvořit plnohodnotný obraz galejí, ulic města, hospody a dalších míst, kam se s hrdiny vypravíme. Jejich potenciál však využit nebyl a místo motivací pro jednotlivé vícerole mi přišlo, že se pouze hledělo na to, kdo má kam odkud jít a jak tam být dlouho… To je opravdu smůla a je mi to líto.

Co mi je ještě líto, tak to, že v programu chybí spousta protagonistů či mají fotografii tak rozmazanou, že stejně není poznat, že to jsou oni. A jestli půjdu ještě jednou, rád bych viděl jako Enjolrase Štěpána Komárka, přesto, že ten v programu není pro jistotu napsaný vůbec. Naštěstí ho alespoň jeho pověst z reakcí jiných diváků předchází. 😊

To, jaký na premiéře byl orchestr, jsem si záměrně nechal na konec – už v prvních tónech předehry byl citelný nesoulad a ten se nesl celým představením. Upřímně, to, jakými slovy hosté premiéry hudbu komentovali, se do slušného článku nehodí. Doufám, že od té doby se hodně věcí změnilo k lepšímu.

Co říci závěrem… Návštěva obnovené premiéry mi dala zabrat. Jsou faktory, kvůli kterým zvažuju další návštěvu. Vidět další alternace, které mě zajímají (kromě zmíněných interpretů by se tu ještě rozhodně pár sólistů a členů company, které jsem neviděl a chtěl bych, našlo). Poslechnout si a podívat se, zda je v celkovém nastudování nějaký posun. Návštěvu zvažuju… Ale červnové psaní článku o obnovené premiéře, která proběhla v únoru (obávám se, že původní verzi bychom stejně nevydali 😂), mi dalo zabrat i s takovým časovým odstupem. Pokud se na nějakou reprízu znovu podívat přijdu, netajím se, že nejspíš půjdu s obavami. Ale tak uvidíme, co přinese Příští den.😊