Muzikál Les Misérables (Bídníci): Naplněná očekávání?

Není to tak dávno, co jsem se vypravila do Bratislavy zhlédnout tamější zpracování muzikálu Les Misérables (Bedári) a o své dojmy jsem se s vámi tehdy podělila ve svém článku. Poměrně detailně jsem v něm také líčila můj vztah k tomuto dílu i to, že jsem jej na prknech pražské GoJa Music Hall měla příležitost vidět již několikrát (v letech 2004 a 2012). V neposlední řadě jsem zmínila i to, jak moc se těším na plánovaný návrat tohoto muzikálu do Prahy.

A k návratu Les Misérables neboli Bídníků skutečně v únoru tohoto roku došlo. Avizované obsazení vypadalo velice slibně a já se nemohla dočkat, až se do GoJa konečně vypravím. Ovšem ohlasy z premiéry a prvních repríz, které se ke mně dostávaly, byly spíše rozpačité nežli nadšené, jak bych zrovna u Bídníků očekávala. A to nejen od naší Eric (jejíž dojmy ze dvou generálek si můžete přečíst ZDE), ale i od dalších fanoušků a milovníků tohoto muzikálu v mém okolí. Rozhodla jsem se tak dát Bídníkům nějaký čas, aby si vše „sedlo“ a prvotní nedostatky mohly být vyladěny, a na svou první návštěvu jsem se proto vydala teprve s téměř tříměsíčním odstupem, tedy na začátku května. Byla jsem na jednu stranu připravená na nejhorší, ale současně jsem trochu spoléhala na to, že můj vkus (minimálně v rámci naší Statečné party) bývá poměrně často značně odlišný a věřila jsem, že by se tedy mohlo stát i to, že já budu z nového uvedení Bídníků odcházet nadšená. 😊

A jaký byl výsledek? Vlastně docela pozitivní. Přestože zde zmíním i několik věcí, které mohly, dle mého názoru, dopadnout lépe, tak se mi představení líbilo a přeneslo všechny emoce, které od tohoto příběhu očekávám. Hudba Clauda-Michela Schönberga v kombinaci s nádhernými českými texty Zdeňka Borovce jsou již samy o sobě dostatečnou zárukou, že uvidíme unikátní dílo, kterému s největší pravděpodobností odpustíme i nějaké ty nedostatky.

V první polovině představení celkový dojem ovlivnilo několik slabších momentů, které zapříčinila místy nesladěná hlasitost hudby a zpěvu. Také jedno z mých oblíbených čísel Hlava mazaná nemělo takový drajv, jaký bych čekala, což ale v tomto případě nekladu za vinu interpretům, jako spíš hudebnímu nastudování. Trochu jsem se pozastavila i ve chvíli, kdy se Valjean setkává s Javertem v nemocnici u umírající Fantine – Valjean Javerta v potyčce přemůže, ale s útěkem, který by mi v danou chvíli připadal naprosto logický, si dává poněkud na čas a s Javertem ještě nějaký čas diskutuje. 😊

Mrzelo mě i to, že u Slyš tu píseň zástupů nevyšla úplně synchronně zajímavá choreografie Pavly Skalové, což je škoda, protože by tato scéna vyzněla ještě o něco silněji. Naopak naprosto skvělé bylo finále první půlky – Příští den. Po přestávce ale celá inscenace nabrala ještě na síle a já už vše prožívala téměř se zatajeným dechem a se záplavou slz. 😊

Zajímavě řešená byla i vizuální stránka, zejména scéna Daniela Dvořáka, která kombinovala okázalé kulisy spolu s prvky spíše minimalistickými a aktivním využitím točny. Například Valjeanův dům v Paříži stačilo naznačit pouze plotem s brankou a lavičkou a vlastně nebylo třeba vidět víc. Nejvíce prostoru bylo věnováno prostředí pařížských ulic a barikádě. Trochu mě ale zarazilo, že v některých scénách v Paříži byly kulisy, ač velmi malebné, posunuty až téměř do první třetiny jeviště, které tak vzadu zůstalo prakticky celé skryté a nevyužité. Na politické schůzi studentů v kavárně či při prvním setkání Valjeana a Javerta v Paříži se tím pádem početná company na omezeném prostoru trochu tísnila, což nevypadalo úplně nejlépe a mohlo to působit až chaoticky.

Pochvalu si rozhodně zaslouží kostýmy Lucie Loosové, které skvěle dokreslují atmosféru i charaktery postav. Příliš jsem ale nechápala nutnost dávat představitelce Cosette blond paruku, navíc v takovém odstínu, který sluší jen málokomu. Nemluvě o tom, že její mladší „já“ má vlasy tmavší. Skutečně je nutné, aby byla Cosette blond? V Bratislavě, kde v této roli vystupuje mj. Alžbeta Bartošová, se bez tohoto trendu obešli a nemyslím si, že by to nějak ovlivnilo vnímání charakteru této postavy.

Za vůbec nejsilnější na pražských Bídnících ovšem považuji obsazení a musím přiznat, že v některých případech bych i ráda viděla alternace obě.

Když jsem hledala termín, kdy se na Bídníky vypravím, vybírala jsem podle toho, kdy bude hrát Jeana Valjeana Petr Gazdík. Přála jsem si ho vidět, protože jsem přesvědčená, že se na tuto roli neskutečně hodí, v čemž mě utvrzuje i fakt, že mu za ni již v minulosti byla udělena Thálie, byť se jednalo o jinou inscenaci, uváděnou v Městském divadle Brno. A po zhlédnutí představení jej rozhodně považuji za nejlepšího Valjeana, co jsem dosud měla příležitost v divadle vidět. O tom, že tomu tak bude, mě poprvé s přehledem přesvědčil hned v úvodu, kdy svádí vnitřní boj sám se sebou poté, co jej biskup obdaruje cennostmi, které mu chtěl Valjean původně ukrást. Emotivních okamžiků nám ovšem připravil podstatně více a vše završil vskutku silným finále.

Valjeanovým celoživotním protivníkem je policejní inspektor Javert, kterého vnímám jako osobnost velmi rozporuplnou. Nabízelo by se považovat ho spíše za postavu zápornou, ale v podání Josefa Štágra jej tak rozhodně nevnímám. Javert je zkrátka člověk, pro kterého jsou pravidla vším. A to je něco, co mi nepřipadá nepochopitelné. Ani já nemám ráda, pokud jsou nějaká pravidla porušována a občas mívám tendenci na nich urputně trvat čistě proto, že jsou tak nastavená. Javertův problém ale je, že jeho zaslepenost předpisy mu již znemožňuje nahlížet na své okolí trochu lidsky. A ve chvíli, kdy je k tomu již dohnán, neví, jak se k situaci postavit. Josef Štágr, který se této role zhostil již i v obou předchozích uvedeních Les Misérables v GoJa Music Hall, nám ukázal policejního inspektora v takovém světle, že vám jej bude pravděpodobně i líto a budete mít pro jeho jednání do určité míry i porozumění. A v samotném závěru vás dost možná, stejně jako mě, dojme.

Ohromný dojem na mě udělala také představitelka Fantine, Monika Sommerová, jejíž interpretace Knížky snů byla skutečně strhující a pro mě se jednalo o nejemotivnější okamžik první poloviny.

Nezapomenutelnou se pro mě stala ale též Felicita Prokešová coby Eponine, která naopak ovládla druhou polovinu inscenace. Věřila jsem jí nejen naprostou oddanost Mariovi, ale především její smutek a zoufalství z nenaplněné lásky, a to nejen v Písni samotářky.

Úlohy zamilovaného studenta Maria se zhostil ostřílený matador Lukáš Randák, který odvedl naprosto fantastický výkon. Mám za to, že Marius je přesně ten typ role, která se mi k Lukášovi nesmírně hodí. Jako jeho lásku Cosette jsem měla příležitost vidět Adélu Haviar. Tu jsem dosud neznala, ale ihned mě zaujala především po pěvecké stránce.

Trochu rozporuplné pocity jsem ale tentokrát měla z výkonu Tomáše Vaňka v roli Enjolrase. V jeho případě se totiž střídaly okamžiky, kdy mi coby charismatický vůdce revolucionářů připadal velmi nepřesvědčivý, s momenty, kdy jsem z něj naopak byla naprosto nadšená a přesvědčovala jsem samu sebe, že se mi asi před chvíli jenom něco zdálo. Vzhledem k tomu, že jeho finále na barikádách patřilo rozhodně k těm povedeným, vyzněla pro mě nakonec tato postava, tak, jak ji ztvárnil, spíše pozitivně.

Obdobné pocity jsem měla též z manželů Thénardierových. Jak jsem už ale zmiňovala, zde moje určité rozčarování způsobila skutečnost, že Hlava mazaná, která vždy patřila k mým nejoblíbenějším číslům tohoto kusu díky své energii, bohužel právě tuto energii tentokrát neměla, což ale připisuji hudebnímu nastudování. Každopádně, jak Petr Matuszek, tak Renáta Podlipská vykreslili tuto vypočítavou dvojici tím způsobem, že ve mně vyvolávala přesně ten tragikomický dojem, kdy nevím, zda je mám spíš nenávidět, nebo se jim smát.

Opomenout ale nesmím ani představitele dětských rolí, z nichž musím vyzdvihnout především velmi dobré a dojemné výkony Evy Cichovské a Adama Šrámka, neboli malé Cosette a Gavroche.

Když už zmiňuji výkony jednotlivých umělců, ráda bych ještě v této souvislosti poukázala na program, který je možné si v divadle zakoupit. Přestože na první pohled vypadá velice pěkně, narazíte v jeho vložené části s obsazením i na několik chyb a nepřesností a například druhá alternace Enjolrase (Štěpán Komárek) zde chybí zcela. Stejně tak mě mrzí, že na fotografiích z představení některé alternace chybí, i přesto, že druhým z nich je věnováno fotografií hned několik. Své fotografie se tak nedočká např. Monika Sommerová, ale ani Kateřina Herčíková nebo právě Štěpán Komárek. Zdánlivě se může jednat o nepodstatný detail, který bych chápala, pokud by se jednalo o muzikál hraný již roky a pouze dodatečná jména v obsazení. Takto mi to ale bylo trochu líto.

Trochu zarážející také je, že složení tvůrčího týmu se na veřejně dostupných zdrojích značně liší a jiná jména osob zodpovědných za scénu, kostýmy či choreografie najdete na webových stránkách divadla, v programu nebo na webu i-divadlo.cz. Je to trochu matoucí a pevně proto věřím, že pokud jsem v tomto článku vycházela z údajů v programu, vybrala jsem si správně. Pokud ne, tímto se skutečným tvůrcům omlouvám. 😊

Ač jsem zde zmínila i některá úskalí či slabší stránky, z nového nastudování Bídníků jsem si odnesla dojmy převážně pozitivní. Les Misérables totiž přinášejí atraktivní příběh, krásnou hudbu a výborné české texty, což jako celek, v kombinaci s vhodně zvoleným obsazením hlavních rolí, zkrátka nemůže nikdy dopadnout špatně. A přestože jsem z dřívějších pražských uvedení či z bratislavského nastudování byla nadšená o něco více, domnívám se, že Praha i nyní přináší povedené představení, plné kvalitních hereckých a pěveckých výkonů, které rozhodně stojí za to navštívit. 😊