Muzikál Les Misérables (Bídníci): Splněné sny, slzy a svoboda

Boj za svobodu, láska, nesobeckost, čest a osobní morálka versus zákon a řád – to vše najdeme v nádherném příběhu Victora Huga s názvem Bídníci. Teď mám tedy na mysli především knižní podobu, kterou jsem poznala jako první ještě před všemi filmy a také před muzikálem. Do čtení jsem se pustila už někdy na střední škole a tehdy byli Bídníci takovým mým knižním Everestem, protože Victor Hugo popsal opravdu hodně stran (je ještě větší grafoman než já 😂), na druhou stranu se mu podařilo vytvořit nádherný příběh plný rozmanitých postav. A navíc natolik vrstevnatý a bohatý, že se dá jen těžko zfilmovat či jinak adaptovat, aniž by něco málo ze svého kouzla ztratil.

Když jsem poprvé zhlédla filmovou verzi muzikálu z roku 2012 se slavnými herci Hughem Jackmanem, Anne Hathaway, Russellem Crowem a dalšími, už jsem nějaké písničky trochu znala a popravdě jsem čekala, že z toho padnu na zadek, budu bulet jako želva a Bídníci se připojí třeba k Fantomovi opery mezi mé největší muzikálové lásky, ale pozor, nestalo se. Neříkám, že film byl špatný, vůbec ne. Navíc hudba, kterou složil Claude-Michel Schönberg (autory textů jsou Alain Boublil a Jean-Marc Natel, libreto dali dohromady Schönberg a Boublil), má velkou sílu a je chvílemi až majestátní. Přesto se mi tvůrci prostě netrefili do vkusu, já neuronila ani slzičku a bylo mi to líto. Částečně to asi bylo tím, že některé zmíněné hvězdy neodpovídaly mým představám o daných postavách, navíc některé melodie už jsem předtím zaslechla s texty Zdeňka Borovce, které mě okouzlily daleko víc než originál. Postupně jsem si tak vytvořila pomyslnou „knížku snů“, v níž stálo, že bych ráda Bídníky viděla na divadle a především v češtině. Říkala jsem si, že když jim dám ještě tuto šanci, mohlo by to stát za to. GoJa naštěstí po nějakém čase má přání vyslyšela a tento titul uvedla, ovšem už od začátku jsem slýchala od přátel a známých, co představení navštívili, poměrně rozporuplné dojmy.

Něco málo jsme se mohli dočíst i v článku od Eric a myslím si, že v některých ohledech s ní asi můžu souhlasit, hlavně co se týče režie a dalších, spíše technických, záležitostí. Ale i od dalších lidí, ať už jsou to znalci muzikálů, či nikoliv, jsem vyslechla, že pro ně nové uvedení Bídníků bylo zklamáním. Proto jsem měla docela obavy, které se ale v divadle rázem rozplynuly. Nakonec jsem se nechala unášet na vlnách nádherné hudby a především jsem si vychutnávala vše, co v muzikálu zbylo z knižního příběhu. Pomalu ale jistě stránky a postavy z nich ožívaly, a to především díky naprosto skvělému obsazení, na které jsem natrefila. Poprvé jsem měla pocit, že se mi slzy derou očí už v podstatě v úvodu představení, a to když Valjean potká na své chmurné cestě biskupa, jehož dobrota mu změní život.

Podruhé jsem mírné dojetí cítila společně s nástupem Fantine na scénu a největší obtíže mi činily chvíle, když se ti dva setkali. To byla panečku nálož. V druhé polovině mě už malinko „načal“ Marius s jeho smutným vzpomínáním na zesnulé kamarády, ale pravé vodopády přišly až těsně poté. A pak už mi ale usedavý pláč vydržel až do děkovačky, takže já mohu říct, že jsem spokojená. Přesně takový zážitek jsem si přála, můžu si to „odškrtnout“ a je logické, že i mé celkové hodnocení bude tím pádem povětšinou kladné. Ač uznávám, že částečně můj úsudek zkrátka zkresluje to, že jsem do divadla přišla s velmi nízkým očekáváním, načež přišlo jen skutečně milé překvapení. 😊

Co se týče negativních dojmů, nejvíce se v tomto směru vyznamenali diváci. Konkrétně lidé, kteří během první poloviny představení přišli pozdě. Jejich místa v řadě už sice byla obsazená, ale i v potemnělém sále bylo dobře vidět, že na vedlejší sedadla se tyto osoby vejdou s přehledem. Uvaděčky je tam přesto musely navádět hned několikrát a svítit jim mobilem, zdálo se totiž, že opozdilci ještě diskutují na téma, kam si mají sednout. Nesmírně rušivé a divím se, že tyto lidi nefackovala hanba. Ale za to Bídníci opravdu nemohou 😂. Drobnou výtku mám možná na zvukaře, protože mi připadalo, že během skladby Příští den byla nejvíc slyšet Eponine, což podle mě není zrovna stěžejní postava v této písni 😊.

Ohledně dění na jevišti jsem pak moc nepochopila některé konfrontace Valjeana s Javertem, kdy první z nich utíkal před zákonem a druhý by ho měl tedy logicky pronásledovat. Ovšem místo toho, aby se ho snažil dohonit, se spíš klidně procházel, třeba u soudu dokonce odcházel na druhou stranu jeviště. Když došlo i na jakousi fyzickou potyčku mezi těmito hrdiny, působilo extrémně zvláštně, že si poté každý dozpíval svůj part a pak každý odešel po svém. Nerozumím tomu, proč se tak vyhrocená situace najednou rozplynula do nicoty.

Teď už ale k tomu veselejšímu. Nejsilnější dojmy jsem měla právě z hereckých a pěveckých výkonů, tím pádem nejvíce prostoru bych ráda věnovala právě obsazení. Ostatní tedy asi malinko proletím stylem „letem světem“. Co se týče scény (Daniel Dvořák) myslím si, že se podařilo vzít nás díky točně velmi rychle na různá místa, aniž bych měla pocit (snad až na výjimku, kterou zmíním), že se něco zbytečně dlouho vleče nebo že prostředí neodpovídá mým představám. Nejvíc se mi asi líbilo pařížské sídlo Valjeana a Cosette s brankou s mřížemi. Co se týče barikády, chápala jsem, že má v ději své velké místo, ale připadalo mi, že věčné lezení nahoru a dolů herce akorát limituje. Popravdě nevím, jak bych ji zobrazila lépe, ale možná by neškodilo, kdyby se podařilo využít více prostoru na jevišti a též abychom viděli (alespoň v ten nejkritičtější moment) na obě strany a nejen na jednu a po otočení kulisy teprve na druhou. I přesto se však Bídníci dočkali působivých kulis, které byly dle mého názoru poměrně věrné době, v níž se náš příběh odehrává.

Stejně tak kostýmy Lucie Loosové dokázaly hezky dokreslit historickou atmosféru a zároveň dopomoci k tomu, aby každá postava byla nezaměnitelná a přesně taková, jaká má být. Cosette si nejvíce spojuji s bílými svatebními šaty, jelikož i ona působí křehce a nevinně, manžele Thénardierovy coby milovníky kýče a nevkusu rozhodně nepřehlédnete, naopak ze starosty Jeana Valjeana čiší elegance a noblesa. Rovněž Javertovi jeho uniforma opravdu sluší.

Ostatně co se týče Javerta, můžu si „odškrtnout“ ještě jedno malé splněné přání. Měla jsem možnost v této roli vidět pana Josefa Štágra, což jsem si přála zhruba od doby, kdy jsme s ním u nás na webu měli rozhovor. 😊 Velmi pana Štágra obdivuji za to, kolik síly a vitality stále má. Javert v jeho podání je ztělesněním důstojnosti a zajímavé je sledovat i jeho pozdější morální dilema.

Jak jsem již zmínila, nejvíc mě dojímala hlavní postava Jeana Valjeana, člověka, který byl uvržen do vězení kvůli krádeži chleba. Tváří v tvář laskavosti a nesobeckosti změní svůj život a dosáhne nevídaných úspěchů, ovšem stále má o sobě velké pochybnosti. Vše to perfektně vystihl Petr Gazdík, jenž má ostatně s hraním Valjeana bohaté zkušenosti. Věřila jsem mu naprosto vše a myslím, že kdybych se teď znovu pustila do čtení knižních Bídníků, určitě už ani Valjeana neuvidím jinak než s tváří pana Gazdíka. Ostatně, možná si pamatujete, že když jsem ho poprvé jako herce poznala díky muzikálu Pretty Woman v Brně, hned jsem měla pocit, že právě Valjean v Bídnících by v jeho podání jistě byl naprosto luxusní. No, nepletla jsem se 😊.

Další jméno, které mě na fermanu potěšilo, bylo obsazení Fantine – Monika Sommerová. Moniku znám herecky a pěvecky již od prvních uvedení Fantoma opery a bylo mi jasné, že Fantine zvládne s přehledem a bude to stát za to. Její jemný, a přesto silný hlas, se ke Knížce snů značně hodil. Vizuálně mi díky světlounké paruce připomínala panenku Barbie (konkrétně Odette z filmu Barbie z Labutího jezera 😂) a působila i stejně zranitelně, přesto v sobě ukrývala značnou sílu a nezlomnost. Nejdojemnější bylo, když se objevila v samém závěru muzikálu, jako by snad Valjeanovi děkovala za jeho péči o Cosette a vítala ho v nebi jako starého přítele. Navíc má v reálu Monika Sommerová malé miminko, a proto je obdivuhodné, že kromě mateřství zvládá i takto náročnou roli. Kdybych si ji bývala nechala až na závěr, mohla bych o ní klidně říct, že je naším borcem na konec 😂.

Jenže máme tu ještě pár dalších jmen, například Fantininu dceru Cosette. Tu poznáváme nejprve jako malou holčičku (Eva Cichovská– měla sice jen drobný prostor, ale pěvecky to dala na jedničku) a později ji vidíme jako mladou dámu plnou naděje a lásky. Coby dospělou ji ztvárnila Adéla Haviar a přiznám se, že jsem ji dosud neznala. I přesto ji směle mohu zařadit mezi ty nejlepší tváře a hlasy z Bídníků, role se zhostila velmi dobře a kromě toho mě potěšilo, že i hlas měla krásně zvonivý a vlastně mi připomínal malinko i Moniku Sommerovou, díky čemuž bylo jen podtrženo, že se jedná o matku s dcerou. Ostatně Cosette toho po mamince podědila hodně a je tak trochu jejím otiskem, jen měla v životě větší štěstí, za což mohl z velké části i Valjean, který se o ni staral jako o vlastní dceru.

To samé se rozhodně nedá říct o manželském páru Thénardierových. Já vím, že spousta lidí si tuto dvojku podvodníků náležitě užívá, ale abych byla upřímná, já je nedokážu brát jako humornou vsuvku, možná právě proto, že nedokážu zapomenout, jak odporní lidé to jsou v knižní předloze. Myslím si, že muzikál k nim byl ještě poměrně shovívavý, a sice také naznačil, že jsou to pro Cosette v podstatě to, co Dursleyovi pro Harryho Pottera, ale to je pořád ještě slabý odvar proti tomu, čeho všeho jsme svědky v knize. Z duše je nenávidím a jejich výstupy na jevišti spíše odtrpím než cokoliv jiného. Nebaví mě ani slavná píseň Hlava mazaná. Tento postoj bohužel nezvrátili ani Renáta Podlipská a Petr Matuszek, ovšem rozhodně to není jejich chyba. Bylo vidět, že si oba své úlohy záporáků docela užívají a minimálně Thénardierová byla vyloženě nepřehlédnutá a připomínala mi i macechu z Popelky. Petr Matuszek byl podle mě méně výrazný, ale to mi vlastně nevadilo. Stejně jsem se modlila, aby už tito manželé v ději vykonali to, co měli, a pak hned vypadli 😂. Nedokážu si představit, že by můj názor na ně někdo dokázal změnit – netuším, kdo by to musel být a co by musel na jevišti předvádět, abych vzala tuto dvojku na milost.

Z této rodiny dokážu snést jen jejich dceru Eponine, a to také až v dospělosti. Když je malá (Mariana Mezerová) a její rodiče mají dost peněz, aby ji mohli alespoň trochu rozmazlovat, je pro Cosette jen bolestivou připomínkou všeho, co ona nemá. Ale osud je vrtkavý a v dospělosti se jejich karty obrátily. Cosette má vše, přesto se dál chová stejně a rozhodně nijak extrémně nezpychne. Eponine rázem nemá nic, postupně ztrácí i zájem a podporu rodiny. Jediné, co ji hřeje za chladných deštivých dnů, je láska, kterou cítí k mladíkovi jménem Marius. (Ale co čert nechtěl, ten se zakouká zrovna do Cosette.) Tuto slečnu s tragickým osudem ztvárnila Felicita Prokešová. Též ji jsem si přála vidět a můžu říct, že mě nezklamala, naopak rázem jsem si ji ve své hlavě dosadila na pomyslnou první příčku v roli Eponine. Její hlas se krásně nesl po celém divadle a dokonale nás obklopil i při sólovce Píseň samotářky. Mrzí mě, že jsem během ní neplakala, ovšem „načatá“ jsem rozhodně byla. Nejvíc mě ale paradoxně dojímaly její drobné a ukradené chvíle s Mariem, kdy bylo nad slunce jasné, že ona ho miluje a on je slepý jako patrona a neuvědomuje si to. Neměla jsem pocit, že by o její lásce věděl a nezáleželo mu na tom. Naopak si myslím, že ji měl moc rád a byla pro něj důležitá, jen to holt z jeho strany nebyla láska jako trám, ale spíše přátelství. Když z něj konečně vypadlo potvrzení jeho citů, Eponine mu odpověděla, že tento „drobný detail“ by si přála znát již dříve. To bylo krásně hořkosladké. 💖

Coby student Marius se nám představil Lukáš Randák. Tam jsem už předem tušila, že budu spokojená. A bylo tomu tak. Nejvíc se mu podle mého názoru povedla píseň Prázdný stůl i židle prázdné. Hned mě jeho krásně ztvárněný smutek uvrhl do jiných světů a začala jsem uvažovat nad tím, jak byla smrt jeho přátel marná a zbytečná, a přesto důležitá, právě proto, že to byla smrt revoluční – tedy ve své podstatě snaha o změnu. Volání o pomoc.

Nejhlasitěji volal Enjolras v podání Tomáše Vaňka. S jeho výkonem nemám problém, naopak mi většinou Enjolras vadí, dráždí mě jeho horlivost a možná trochu i pocit nadřazenosti, jako by se považoval za výjimečného. Tento dojem jsem z něj tentokrát neměla, naopak mě překvapilo, jak působil ochranitelsky a dokázal si u své „čety“ zjednat respekt.

Za zmínku jistě stojí též biskup, díky němuž započala Valjeanova proměna. Této drobné a nadmíru důležité úlohy se skvěle zhostil Jaromír Adamec. Poslední poctu pak posílám chlapci jménem Gavroche v podání Adama Šrámka. Kdo už muzikál zná, jistě ví proč.

Bídníci jsou zkrátka plní smutných osudů a především pracují s nespravedlností. Chudák kvůli hladu udělá chybu, která ho navždy vyřadí z normální společnosti, zato lidský odpad si vesele řádí dál. A mladé životy vyhasínají jeden po druhém, aniž by to zaručilo kýžené změny ve společnosti. Nezbývá než doufat, že Příští den už bude lepší.