Muzikál Líp se loučí v neděli: Malovaný hrníček s horkým čajem

Ráda si představuji, že si občas někdo přečte nějaký článek u nás na webu a řekne si: Tak jo, na to půjdu, zkusím to. A možná je pak nadšený, i když by ho původně třeba ani nenapadlo, že může být tenhle muzikál právě pro něj. Samozřejmě se tímto způsobem občas ovlivňujeme vzájemně i v naší Statečné partě. Jak jste se například mohli dočíst v našem výročním článku, na mě zapůsobila Annie (mimo jiné) svým pohledem na Líp se loučí v neděli. Sice mi to nějakou chvíli trvalo, ale už se mi povedlo si naplánovat cestu do Ostravy tak pěkně, že jsem si dopřála hned »trojáček« – první večer patřil Interview, druhý jsem trávila již podruhé s Kinky Boots a do třetice všeho pěkného a divadelního jsem zhlédla právě Líp se loučí v neděli. Myslím, že kombinace to byla ideální, už jen proto, že mezi komorními představeními jsem měla energetickou bombu v podobě Kinky. Navíc jsem měla možnost po dlouhé době opět zavítat do Divadla „12“, za což jsem moc ráda. Obvykle tam mívají skutečně skvělé tituly, navíc s krátkou stopáží a bez pauzy. Díky tomu je člověk o to dřív v posteli, tedy samozřejmě pokud po divadle nezavítá ještě do divadelního klubu 12 (no, uznávám, byl to můj případ, zdravím Dášu 😂).

Líp se loučí v neděli doslova uběhne jako voda – trvá totiž 65 minut. A teď už pojďme tohle dílo přivítat, než bude čas k loučení. Sál v Divadle „12“ je maličký, takže výborně uvidíte z jakéhokoliv místa, řekla bych. Já mám ráda první řady a z článku od Annie jsem nabyla dojmu, že v tomto případě se vyplatí jít dopředu. Shodou okolností jsem tedy zavítala přímo do první řady a na sedadlo nejblíže k pravé straně jeviště (z pohledu diváka) a také nejblíže ke dveřím. Měla jsem tím pádem dokonalý výhled na to, jak uvaděčky ony dveře před začátkem představení zavíraly – počkat, ještě moment, dovnitř v ten moment proklouzla dáma s baretem na hlavě. Ještě v kabátě. Zaplula kolem mě na poslední volné místo v první řadě, začala si svlékat kabát a naprosto přirozeně navázala zpěvem. A tím se nám před očima začal odehrávat jeden malý příběh.

Tou ženou, jež přiběhla na poslední chvíli, byla Soňa Jungová, představitelka hlavní a v podstatě i jediné role. Doposud jsem tuto herečku moc neznala, respektive vím o ní a možná jsem ji i někdy viděla, ale teprve v Líp se loučí v neděli to bylo v takto výrazné roli. Dostala velký prostor, jelikož celý muzikál byl její one-woman show, a rozhodně ho využila skvěle. Poznali jsme ji coby velmi krásnou ženu, která zaujme jak po herecké stránce (a nenudíte se ani chvilku), tak i úžasným hlasem, který předvedla v rámci poměrně náročných písní.

Ještě mi dovolte drobnou odbočku, protože v programu se dočtete, že zde hraje Hana Fialová. Jenže ta byla dlouhou dobu nemocná, a proto roli posléze nastudovala právě Soňa Jungová, a to skvěle. Srovnání nemám, jistě budou výborné obě, každá trochu po svém. Ovšem mrzí mě (a nejenom mě! 😉, že Soňa vůbec není v programu. Jelikož už se v Líp se loučí v neděli objevuje dost dlouho, myslím, že by si zasloužila novou várku programů, ne? Ostatně na děkovačce od fanynek dostala právě skvěle vytvořenou fotomontáž, kdy byla fotka z plakátu zkombinována s její podobiznou. Bylo vidět, že z toho dárku má velkou radost. Podle mě je ale trochu ostuda, že na tohle nepomyslelo samo divadlo.

Už jenom proto, že tahle role je poměrně náročná. Soňa se zde musela spolehnout především sama na sebe, přesto jí pomocné ruce a v jisté chvíli i pomocný hlas poskytl Jakub Žídek, který se zde postaral nejen o hudební nastudování, ale zahrál si zde drobnou víceroli nazvanou „muži u klavíru“. Jedná se o jednotlivé partnery naší hrdinky, přičemž bylo zajímavé sledovat, že někteří dostali víc prostoru než jiní. Většinou se vyjadřovali pouze hudbou, v jednom momentu si však Jakub se Soňou střihli i menší duet a já jsem přemítala, co nám to asi o tomto konkrétním osudovém muži vypovídá…

Na první pohled je totiž Líp se loučí v neděli docela obyčejné vyprávění o vztazích jedné docela (ne)obyčejné dámy. Vzplanutí, zklamání, rozchod, nový začátek… a pořád dokola. Jenže stejně, jako si ta dáma na začátku svlékla svůj kabát, tak i to, co jsem vám teď prozradila, je podle mě jen a pouze vrchní vrstva. Ještě tu možná něco málo odhalíme, ale pro všechny vrstvy si budete muset rovněž zajít do divadla a nechat na sebe zapůsobit příběh muzikálu Andrewa Lloyd Webbera a Dona Blacka, který se v Ostravě hraje pod režijní taktovkou Juraje Čiernika a s překladem Pavla Vrby a Michaela Prostějovského.

Z toho, jak svázané byly v tomto díle písničky s texty, jsem měla malinko šansonový dojem. Nemůžu říct, že by Líp se loučí v neděli bylo hudebně přímo mým šálkem čaje, přesto se rozhodně jednalo o příjemný poslech, tak trochu jako by mě skutečně někdo usadil do hezkého salonku a nabídl mi malovaný hrníček s horkým čajem, který dokáže zahřát na duši. A občas mi nějaké notičky byly trochu povědomé, především se mi do mysli vracela milovaná Evita, což beru jako bonus 😂. Asi nejvíc na mě zapůsobila skladba Zujte svou tvář (Take That Look Off Your Face), možná i díky tomu neotřelému překladu, protože spojení „zout si tvář“ mě naprosto fascinuje. Též mě zaujal opakující se hudební motiv nazvaný Svět půjde dál, kde jsem zase ocenila, že naše hrdinka zmínila, že jedna láska je sice u konce, ale není to přece konec světa.

Velmi silný zážitek pak pro mě Líp se loučí v neděli bylo po vizuální stránce. Začalo to už tím nevšedním začátkem a přispělo k tomu i místo, kde jsem seděla. Doufám, že jsem tam příliš nepřekážela, vždycky jsem dala rychle nohy k tělu, když jsem si všimla, že jde Soňa Jungová mým směrem – na pravé straně jeviště si totiž odložila svou tabatěrku s cigaretami, pro kterou se pravidelně vracela. Mimochodem kolik bylo cigaret, tolik bylo i lásek, o nichž nám vyprávěla. Vždycky, když vztah končil, jednu cigaretu vytáhla. A většinou ji ve vzteku zlomila. Ale minimálně jednu nechala celou a trochu ji i pohladila. Každopádně když herečka zamířila mým směrem, opravdu jsem byla vtažena přímo do děje a její kostýmy z dílny Lucie Loosové jsem nejen viděla. Některé šaty jsem i slyšela prošustit kolem mě a občas jsem cítila i letmý dotek jejich látky. Magické 😊.

Co se týče scény (rovněž Lucie Loosová), fascinovalo mě, že si sice vystačila hlavně s detaily, přesto zdánlivě obsáhla téměř celý svět. Hodně zde hrají propadla, v nichž má herečka schované různé drobné rekvizity. Konkrétní věc pro konkrétní moment, myslím, že musela být výzva tohle nazkoušet 😊. Pozadí nám pak dotvářel vlastně takový kruh – většinu času sloužil coby prostor, na němž se měnily projekce – na začátku byl vidět jakýsi obraz stromu, později se proměnil v cihlovou zeď domu, jindy jsme sledovali panoramata New Yorku, ale ocitli jsme se též v bájném Hollywoodu. Někdy tam byl zase vidět orchestr, který měl své zázemí na zkušebně, případně jsme sledovali různé archivní fotografie hlavní hrdinky. A v některých momentech pak tu kruhovou plochu herečka jednoduše otočila a najednou to bylo zrcadlo, tím pádem jsme si v příběhu zahráli i my, diváci. Mimochodem, zahráli jsme si na publikum slavného předávání Oscarů 😊. To je úžasná příležitost, jak se tam dostat, aniž by musel člověk cestovat příliš daleko 😂.

Celkově jsem měla pocit, že celou dobu sleduji výjimečné umělecké dílo. Jako by se všechno dění spojilo s hlasem Soni Jungové a příběhem (o němž bych chtěla ještě něco říct…) a vytvořilo magický obraz, od kterého nemůžete odtrhnout zrak. V myšlenkách mě to částečně vrátilo i k plzeňskému představení Company, jelikož tam herci na jevišti skutečně a doslova vytvářeli během jedné scény obraz. Zvláštní pocit, který jsem během toho momentu měla, vydržel v Ostravě při Líp se loučí v neděli po celou dobu představení. Navíc jsem si uvědomila i jeden, pro mě velmi zásadní, rozdíl mezi těmito dvěma tituly. A jednu spojitost. Oba muzikály se totiž věnují milostnému životu a vztahům. Ovšem vyznění nemůže být rozdílnější, alespoň v mých očích. Pokud jste četli můj článek o Company, možná si vzpomenete, že jsem si stěžovala na nejasnost příběhu. Zdálo se mi, že zápletka se dá vést mnoha způsoby, ale autoři si podle mě ani jednu z cest nezvolili a zůstali stát na rozcestí, kde nechali stát i diváka. Nechápala jsem myšlení hlavního hrdiny Bobbyho, nerozuměla jsem tomu, zda je šťastný, nebo není. Chce vztah, nebo chce svobodu? Podle mě to nevěděl ani on sám…

Tento dojem se v případě Líp se loučí v neděli rozhodně neopakoval. Zde jsem hrdince docela rozuměla a především mám pocit, že jsem pochopila i sdělení díla, i když chápu, že umění je vždy do jisté míry subjektivní. Myslím, že každý si tam můžeme najít něco jiného. Pokud vás zajímá, jak jsem děj vnímala já, pokračujte prosím ve čtení. Ale budu na vás zase jednou hodná, takže kdo se chce nechat překvapit, klidně už článek zavřete, zlobit se nebudu 😉. Zrovna sice není neděle, i přesto to však může být mírumilovné loučení. 😊 Papa!

Samozřejmě děkuji všem, kdo se rozhodli se mnou ještě zůstat. Mně osobně se dostalo zajímavého a krásného zážitku. Z divadla jsem si odnesla pocit, jako by mi ještě leccos zůstalo utajeno či nevyřčeno, jelikož všechno dění jsme vlastně sledovali pouze z perspektivy jedné osoby – naší hrdinky, oné ženy, která na poslední chvíli proběhla do sálu. Její jméno po celou dobu nezazní, přesto toho o ní samotné víme poměrně dost. Přemýšlím, jak jí zde budu říkat, pravděpodobně zůstanu u označení dáma, případně by se dalo uvažovat i o přezdívce Angličanka, jelikož naše hlavní hrdinka je původem z Británie a přestěhovala se do Ameriky, kde hledá své štěstí. Možná by nad vámi vyhrála v kartách, pokud platí rčení „štěstí ve hře, neštěstí v lásce“.

Tato dáma má zdánlivě velkou smůlu v milostných otázkách. Když na ni myslím, napadá mě, že je v jistém směru mým opakem. Já vztahy nevyhledávám a do jisté míry je to i tím, že jsem srab a bojím se odmítnutí, ona naopak do všeho skáče po hlavě. Jakmile selže jeden plán, už má novou známost. Ve výsledku jsme na tom ale podobně, protože po nějaké době je naše hrdinka zase sama, zdánlivě opět na začátku své cesty. Možná si říkáte – proč používám už poněkolikáté to slovo zdánlivě? Dostávám se tím pomalu k tomu »nevyřčenému« a k otázkám, které mě v divadle (i po odchodu z něj) napadly.

Tak za prvé k té »smůle na chlapy« – je to skutečně smůla, nebo si zkrátka naše hrdinka jen špatně vybírá? A jsou ti její osudoví muži opravdu špatní, nebo jsou zkrátka jenom nevhodní právě pro ni? V romantických filmech bychom se zkrátka dozvěděli, že dotyčný nebyl »the one« neboli tím pravým. Teď nechci vypadat, jako bych pány nějak obhajovala, jsem si jistá, že mají též nějaké to máslo na hlavě, někteří více a někteří méně… Ale v hádkách partnerských dvojic obvykle pravda bývá někde uprostřed a rozchod může (a nemusí) být vina obou poloviček. Navíc, už jsem sice přiznala, proč jsem sama já, jenže proč je vlastně sama naše dáma? Není to náhodou právě kvůli té její zbrklosti? Co na jednu stranu působí jako úžasná odvaha, může zároveň být do jisté míry i naivita a ukvapenost. Je moudré při hledání lásky skočit po první šanci, která se namane? Nemohla naše hrdinka některé ze svých nápadníků vyděsit i tím, jak moc na svůj happy end spěchala? Netlačila moc na pilu a nesnažila se být dokonalou partnerkou ve všech směrech až tak moc, že v tom leckdy ztratila přehled o tom, kým doopravdy je?

K té poslední otázce mě přivedlo pár vizuálních prvků v Líp se loučí v neděli – především to byly kostýmy. Připadalo mi totiž, že tato dáma s každým novým mužem ve svém životě trochu měnila styl. Asi největší dojem na mě udělaly červené šaty na začátku, pak se mi k ní hodil i outfit, který měla na sobě, když se snažila být nevlastní matkou cizímu dítěti. Ovšem ve skutečnosti jí slušely vlastně všechny dané modely. Každý byl trochu jiný – ano, možná je to jen tím, abychom my diváci neztratili pozornost, vzhledem k tomu, že se jedná de facto o one-woman show. A ano, ženy mají tendence po rozchodu obměňovat účes a šatník, aby mohly snáze začít znovu a lépe. Stejně jsem si ale potají říkala, zda se zkrátka naše hrdinka pokaždé nesnaží až přespříliš svému novému partnerovi přizpůsobit.

A teď se dostávám k tomu druhému zdánlivě, které jsem použila ve větě, že po každém krachu vztahu je dáma z představení opět na začátku své cesty. Je to totiž doopravdy začátek? Není to spíše jen další krůček na její cestě životem? Nevzala si třeba z toho, co jí potkalo, nějaké ponaučení do budoucna? Třeba to vše prožít musela, aby příště neopakovala stejné chyby… Všechna ta bolest nebyla zbytečná. Měla ji dovést právě na tohle místo v jejím životě, a to ať už je v jejím osudu napsáno cokoliv. Ať už nakonec najde svého pana vyvoleného, nebo zůstane sama, věřím, že tato žena bude šťastná.

K tomuto přesvědčení mě přivedl závěr muzikálu, kdy, aniž bych chtěla prozrazovat přespříliš, jsem z naší hrdinky jasně cítila odhodlání, že za každou cenu musí zůstat sama sebou. Dokonce, když byla ta myšlenka pomocí písně vyslovena, Soňa Jungová se na mě zrovna dívala. A já jsem se neudržela a malinko jsem kývla hlavou, jelikož jsem to zkrátka té dámě nejen z celého srdce věřila, ale hlavně jsem jí to naprosto schvalovala. 💖