Muzikál Malý krámek hrůz: Anděl, přestárlý Zuko a já v říši divů

Původně jsem si slibovala, že výlety za divadlem v tomto roce trochu omezím, protože tenhle koníček nějak moc leze do peněz. 😂 Nooo, nevydrželo mi to dlouho. Brzo už jsem zase po večerech jako správný absťák hledala, na co by se asi dalo vyrazit. Inspirací se mi v tomhle případě samozřejmě stala i naše Annie a její článek o Malém krámku hrůz. A tak se stalo, že jsem jednoho březnového večera usedla do hlediště Městského divadla Kladno a na dvě hodiny jsem vypnula hlavu a ocitla se v úplně jiném světě. Trochu jako Alenka jsem propadla do říše divů. Toto nové prostředí bylo směsicí všeho – obsahovalo v sobě něco z pohádky, něco z hororu, zároveň ale nechyběl ani humor. Leckdy možná černý a trochu morbidní, ale to mi ani za mák nevadilo. Naopak mi to přišlo přesně k chuti.

Po hudební stránce Malý krámek hrůz skladatele Alana Menkena není vyloženě můj šálek čaje, i když minimálně jednu písničku, v níž je Audrey ráda, že „teď je tu Seymour“, jsem si už stihla oblíbit. Trochu za to může i seriál American Housewife, kde jsem ji slyšela poprvé (a podruhé, potřetí a tak dále, protože jedna z postav se připravovala na roli v tomto muzikálu 😂). Daleko víc jsem si ale zamilovala příběh Krámku, jeho postavy a též poselství tohoto díla. Film Rogera Cormana podle scénáře Charlese Griffithe, který se dějem ale trochu liší, jsem předem neznala, tím pádem v Kladně to pro mě byla vyloženě premiéra. Libreto a texty Howarda Ashmana jsou velmi hravé a humorné, což se podařilo skvěle zachovat i do češtiny, kde se o překlad postarali Tatjana a Ivo T. Havlů a v případě textů písní pak Pavel Bár. Hravé a veselé byly i choreografie Lukáše Prokopa. Občas, jako by tančil celý krámek! 😊 I s koštětem😉.

Zcela specifická je pak vizuální podoba Malého krámku hrůz (scéna Jan Kříž, kostýmy Radek Fišer). Pestrobarevná, originální, zábavná, taková, která hned upoutá a už nepustí. Zkrátka jako sama krvelačná květinka, o níž toto dílo je. Zelených prvků bychom tu našli víc, ostatně kšiltovka, kterou má Seymour věčně naraženou na hlavě, je též zelená. Některé postavy se tu oblékají poměrně obyčejně a drží si jednotný styl, jiné jsou trochu excentrické (především vedlejší postavy v podání Silvestera Matuly), případně mají docela odvážné modely (tři grácie/vypravěčky) či jsou proměnlivé jako počasí. Audrey toho vystřídá poměrně dost, ale v leopardím kostýmku mi připadala zbytečně postaršeně. Naopak modré šaty z ní dělaly skutečně princeznu. A hodil se k ní i její domácký úbor, mimochodem když mluvila o prášcích, trochu mi připomněla Marilyn Monroe a smutný konec jejího životního příběhu.

Skvěle vypadá především květinářství a ulice před ním. Opravdu to působí tak, jako byste se kouzlem ocitli v jiném prostředí. Navíc různé proměny scény nejsou rušivé či přehnaně zdlouhavé, díky čemuž příběh netrpí a vše odsýpá, jak má. Rozhodně na tom mají podíl i všichni z obsazení, pod vedením režiséra Jana Kříže. A koho že jsem to vlastně v tomhle Krámku potkala?

Náš příběh začíná vystoupením amerického prezidenta Donalda Trumpa, přičemž to člověk neví, jestli se začít smát, nebo se obávat, co přijde dál. Falešný Trump má tři pomocnice, jakési mluvčí, které nám poodhalí, jaká katastrofa vlastně Ameriku a potažmo celý svět zasáhla a jak k tomu došlo. Na začátku byl jeden mladík a jedna podivná květina, snad jen trochu moc krvelačná. 😊 Tyto tři grácie, které ztvárňovaly Lucie Bikárová, Denisa Veverková a Aneta Dubinová, posléze prostupovaly celým dějem. Působily jako kombinace vypravěček a obyčejných vedlejších postav, ovšem neskutečně vlezlých 😂. Pochopila bych, že se na ulici před květinářstvím věčně ochomýtá trojice holek a zabíjí čas. Možná znuděné puberťačky, možná dámy, co nemají práci… anebo možná ji právě mají, ale na té ulici?  😂 Jenže jindy se v triu zase probudila jejich vypravěčská poloha a začaly se tak motat i do situací, kde by správně neměly co dělat. Přiznám se, že mi tím dost lezly na nervy 😂 – především když konečně došlo na romantiku mezi Seymourem a Audrey. Za mě jeden z nejlepších momentů vůbec, dokud tam ale nepřikvačily tyto holčiny. Veskrze intimní moment a místo toho to zas byl akorát jeden velký cirkus, škoda. Naopak mi ale udělalo radost, když se jako vosy vrhly na Orina ve stylu: Girl Power! Naší kamarádce ubližovat nebudeš, ty hajzle! 😂

Možná jsem k dámám trochu nespravedlivá, ale mě osobně zkrátka jejich pěvecká intermezza moc nebrala. V Americe by asi tyto party zpívaly Afroameričanky a byla by to jízda. V Česku se něco takového napodobuje jen stěží. V případě Malého krámku hrůz jsem měla pocit, že dámy strašně tlačí na pilu. Navíc si myslím, že každá z nich má trochu jiný hlasový rejstřík a místo toho, aby se sladily a působily jako jednotná síla, to občas znělo, jako by jedna s druhou bojovaly a akorát se překřikovaly 😂. Nechci to vyčítat jen představitelkám, myslím, že na zkouškách se to mohlo trochu zkorigovat… Ale co já vím, třeba je to schválně. Bohužel mně osobně to nesedlo a tento prvek byl pro mě asi jedinou slabší stránkou jinak skvělého představení.

V roli pana Mushnika se představil Miroslav Večerka. Mám dojem, že jsem ho už asi v něčem viděla, protože mi byl povědomý, minimálně hlasově. Všimla jsem si, že v průběhu večera trochu bojoval s kašlem, ovšem jeho pěvecký výkon to vlastně neovlivnilo. Stejně tak herecky mu nemám co vytknout, i když jeho figura je takový polozáporák. Tváří se jako slušný chlap, ale je to asi dost kolenovrt a prospěchář. Nemohla jsem si pomoct, byl mi celou dobu dost nesympatický. Sice jsem se udržela a nevykřikla, ať už ho dají kytičce k večeři, ale potichu jsem si to vlastně docela i přála 😂. Řekla bych, že Seymour by si zasloužil daleko lepšího adoptivního taťku! 😊

Daleko větší nenávist jsem samozřejmě pociťovala k zubaři Orinovi, který se nechová dobře k nikomu. Ubližuje ale především své partnerce Audrey, což je prostě něco, na co se nikdy nekouká snadno. Muzikálu se povedlo tuto smutnou záležitost jako domácí násilí odehrát hodně komediálně a ve vtipu, tím pádem uznávám, smála jsem se i já 😊. Ale svědomí se vždycky ozvalo, protože zrovna tohle je téma, které by asi bylo lepší brát vážně a ne v humoru.

Na druhou stranu Orin je takový podivín, že ho zcela vážně brát zkrátka nelze. Představte si Dannyho Zuka z Pomády, ale cca o dvacet let staršího 😂. Kožená bunda, nagelované háro a hlavně zdánlivě obří sebevědomí. Do toho je ještě závislý na rajském plynu a na zubařinu šel proto, aby mohl pacienty týrat a oni mu za to ještě platili! Této rozporuplné role se skvěle zhostil pro mě dosud neznámý Silvester Matula a rozhodně ho jen tak nezapomenu 😂. Kromě Orina ještě sehrál veškeré další vedlejší roličky, většinou pěkné šílence 😂. Kdykoliv se zjevil, ukradl si celou scénu pro sebe. Každá rolička měla navíc jiný vzhled, což pro něj znamená asi dost honičku, aby všechny převleky stihl. A pokud se nepletu, v jedné úloze měl dokonce i boty na podpatku! Zkrátka geniální a obdivuhodný výkon, tleskám a nemám co dodat 😊.

Pomalu, ale jistě se blížíme k hlavní trojici. Nejedná se však o žádný milostný trojúhelník, ačkoliv tu máme jednoho pána a dvě „dámy“, navíc se stejným jménem 😊. O lásku tu ale též jde, ostatně právě tento cit je na začátku všeho. Seymour miluje Audrey, ale vlastně dlouho ani sám nedoufá, že by ona mohla jeho city opětovat. Možná to navíc zezačátku může působit, že Audrey je klasická naivka, která má před sebou hodného kluka, ale radši si pokaždé slepě vybere hajzla. Jenže ono je to složitější, Audrey si totiž taky nevěří. Má pocit, že je úplně obyčejná a hloupá a někoho hodného si vlastně vůbec nezaslouží. Právě proto zůstává s šíleným zubařem a snáší od něj i urážky a modřiny, zkrátka jen proto, aby nebyla úplně sama. V programu všichni Audrey popisují jako anděla a přiznám se, že před představením jsem si div neťukala na čelo. Jenže měli samozřejmě pravdu!😊 Minimálně v podání Marie Křížové tak Audrey skutečně působí. Něžná, zranitelná a krásná duše, která v sobě najde velkou odvahu a neváhá se obětovat, protože věří, že tím snad něco změní k lepšímu. Přála bych jí tedy lepší osud, ale na druhou stranu, alespoň měla jednou pocit, že má její existence nějaký smysl.

Moc se mi líbilo, jak Marie dokázala skvěle pracovat s hlasem a zjemnit ho, ať už v mluvených či pěveckých pasážích. Seymourovi se vůbec nedivím, zamilovala bych si ji okamžitě také. Její sólové party za mě patřily k těm nejkrásnějším chvílím z celého večera.

Původně jsem si nebyla jistá, zda se mi k sobě budou hodit s představiteli Seymoura. Tušila jsem, že s Janem Tenkrátem to nebude problém, protože z Kalichu se dobře znají. Ovšem co Maxmilián Kocek, aktuálně známý i ze seriálů jako Sex O’Clock či Metoda Markovič? Nejenže je velmi mladý, ale zároveň tak i působí. Malinko jsem se bála, že to bude drhnout, ale vlastně vůbec ne 😊. Naopak přišlo milé překvapení a působili jako sehraná dvojka. Nejprve přátelé a pak i něco víc. Max se netají tím, že je Krámek jeho první velkou muzikálovou zkušeností, ovšem nepoznali byste to. Předvedl skutečně skvělý výkon, nejen herecky, ale i pěvecky a tanečně. Je to vyloženě všestranný kluk, a proto doufám, že ho budu na muzikálových prknech vídat i dál 😊. Seymoura jsem si díky němu navíc vyloženě oblíbila. Asi bych mu leccos i odpustila. Nějaké chyby sice nasekal, ale jeho motivace mi připadala správná. Rovněž v závěru se rozhodl vyloženě jako hrdina.

Do třetice všeho dobrého už tedy zbývá jenom Audrey II. (Seymour ji pojmenoval po té první), zelená kráska, která se z malé květinky promění v pořádně velkou a extrémně hladovou potvoru. Myslím si, že by se mi ani nevešla do bytu, takže štěstí, že na ni mají v příběhu celý jeden obchod. Dokonce je Audrey natolik náročná, že jí ani jeden představitel nestačí. Po pohybové stránce jí pomáhal Václav Werner Kraus (to bylo překvapení na děkovačce, když ze zelené obludy vylezl pěkný a urostlý mladý chlap 😂), na repliky a pěvecké party pak měla v mém případě Janu Zenáhlíkovou. Jindy ale alternuje Jan Kříž a říkám si, že to by možná ještě za návštěvu stálo 😊.

Rozhodně jsem moc ráda, že jsem mohla Malý krámek hrůz navštívit a především poznat jeho silné poselství: „Nekrmte rostliny. Ani když vám slibují modré z nebe.“ Přiznám se, že celou poslední scénu a následnou děkovačku jsem proplakala. Na světě je bohužel stále dost lidí, kteří se neštítí kvůli moci, slávě či penězům obětovat trochu krve či dokonce lidské životy. Těžko říct, jestli jim taky nesedí doma na poličce nějaká Audrey II. nebo podobná mrška. Škoda že zatím neměli cestu do Kladna, třeba by jim díky tomu došlo, že to nestojí za to… 💖