Muzikál Malý krámek hrůz: Botanická apokalypsa v Kladně

Všichni víme, že pokojové rostliny jsou v podstatě jen dekorace v našem bytě, kterou často zapomínáme zalévat. Ale co když se vaše nová Adéla místo hnojiva a odstáté vody dožaduje čerstvé krve? Vítejte v Malém krámku hrůz – muzikálu, který dokazuje, že i když je láska slepá, hladová kytka má sakra dobrý apetit, za který by se nestyděl ani puberťák v mekáči.

Botanický list aneb základní fakta k muzikálu Little Shop of Horrors:

Tento muzikál je unikátní směsicí několika žánrů: hororu, sci-fi a černé komedie, která si v ničem nebere servítky. Muzikál vznikl na motivy nízkorozpočtového B-filmu z roku 1960 (ve kterém si mimochodem zahrál mladý Jack Nicholson). Divadelní podobu mu v roce 1982 vdechlo duo snů: hudba – Alan Menken, texty a scénář – Howard Ashman.

Zapomeňte na vážné operní árie. Soundtrack je postaven na stylu rock and rollu 60. let, doo-wopu a soulu. Premiéra se konala v roce 1982 na off-Broadwayi. Kritici a diváci byli nadšení. Muzikál byl tak vtipný a hudebně chytlavý, že se okamžitě stěhoval do většího divadla. Obrovský úspěch na divadle vedl i k natočení filmové verze, i když s jiným koncem oproti divadelní verzi.

Menu dne: Krev, pot a jedna ukecaná kytka

Představte si Seymoura. Seymour je takový ten typ kluka, který se omluví i židli, do které narazil. Pracuje v květinářství, což je místo, kde i krysy raději chodí v párech, aby je někdo neokradl. Jeho šéf, pan Mushnik, je ztělesněním optimismu, pokud za optimismus považujete neustálé nadávání na nízké tržby. Jednoho dne Seymour koupí prazvláštní kytku. Vypadá jako kříženec mezi avokádem a něčím, co vykašlal Vetřelec. Pojmenoval ji Audrey II – po své kolegyni Audrey, do které je beznadějně zamilovaný, i když ona zrovna randí se zubařem, který si plete vrtačku s hračkou z hračkářství. Problém je, že Audrey II neroste z vody. A už vůbec ne z lásky. Seymour náhodou zjistí, že kytka má raději skupinu 0 negativní. Stačí jedno píchnutí do prstu a kytka začne růst jako ceny nájmů v Praze. Jenže Audrey II začne mít brzy větší hlad a snědla by i celé flákoty. No a tady začíná teprve ta pravá sranda. Kromě jídla začne kytka i mluvit. A ne jen tak ledajak. Má hlas jako soulový bůh a slovník jako pasák z Perlovky. Její hláška – Nakrm mě! – se stane Seymourovou nejhorší noční můrou. Mrtvoly přibývají a konec se nenávratně blíží…

Pokud si myslíte, že nejnebezpečnější věc v Kladně je noční procházka, pak jste ještě nenavštívili Městské divadlo. Na jeho scénu totiž vtrhla Audrey II – kytka, která má větší charisma než většina politiků, a k tomu ještě obrovský apetit. Režisér Honza Kříž se rozhodl, že nám neukáže jen milý muzikál s kytičkou. On nám naservíroval vizuální hody. Kříž, který si vzal na triko i scénografii, proměnil jeviště v dokonale špinavou, atmosférickou čtvrť, kde byste si nechtěli nechat ani zamčené auto, natož tam bydlet. Jeho režie má tempo šíleného zubaře na rajském plynu – nikde to nedrhne, fóry seká s přesností a emoce ždímá přesně tam, kde mají diváci začít sahat po kapesnících. Aby vše působilo reálně a k světu? O to se postaral Radek Fišer. Kostýmy jsou naprosto šik. Jejich stylizace by se z fleku hodila na mola v Miláně. Kdyby tedy bylo tématem krev a sláva. A když už se postavy nehádají o to, kdo koho sežere, tak tančí. Choreografie Lukáše Prokopa je přesně to, co tenhle rock-and-roll potřeboval. Je to energické, je to vtipné a má to ten správný šmrnc 60. let, díky kterému máte chuť naskočit na scénu a hodit si tam s triem pouličních vypravěček taky jeden shoo-be-doo.

Velkou poklonu si zaslouží Pavel Bár za svůj překlad. Převést tyhle kultovní texty do češtiny tak, aby neztratily vtip, rýmy a ten správný drive je vražedný úkol. Bár to ale zvládl s elegancí – texty jsou úderné, moderní a sedí do pusy (i té obří zelené) jako ulité.

Písně nejsou jen vsuvkami, ale motorem celého děje – od dravých sborových čísel, která mají drajv rozjetého vlaku, až po vtipné milostné balady. Výsledkem je soundtrack, který vás chvíli nutí luskat prsty do rytmu s triem pouličních vypravěček a vzápětí vás přimrazí k sedadlu monumentálním soulovým hlasem masožravé kytky.

Pokud jde o hlavní roli, mým osobním a naprosto nečekaným objevem této inscenace je Maxmilián Kocek v roli Seymoura. Když Maxmilián vstoupí na jeviště, máte chuť ho okamžitě adoptovat, utřít mu nos a koupit mu nové brýle. Jeho nevinný kukuč je tak přesvědčivý, že byste mu uvěřili, i kdyby vám tvrdil, že tu mrtvolu v rohu květinářství jen přesazuje. Kocek dokonale vystihl podstatu Seymoura – je to ten sympatický smolař, kterému musíte fandit, i když začne krmit kytku lidmi. Když začne zpívat, jeho pěvecký výkon je bezchybný a má v sobě neskutečnou energii, která celé představení táhne dopředu. Ať už trénuje suterénní doo-wop s holkami nebo procítěně vyznává lásku Audrey, baví vás každou vteřinu. Jeho herecký přerod z vystrašeného poskoka v (ne úplně dobrovolného) komplice masožravé kytky je odehraný s lehkostí, vtipem a inteligencí, jaká se u tak mladého herce vidí jen zřídka. Kladno našlo poklad, doufám, že jim ho Audrey II nesežere! 😊

Marie Křížová nepředvádí jen skvělý výkon, ona tou Audrey prostě je. Její pojetí naivní, životem otlučené, ale nekonečně laskavé holky, je herecky naprosto precizní. Má v sobě ten správný mix komiky a tragiky, kdy se v jednu vteřinu smějete její blonďaté logice a v druhé vteřině ji toužíte obejmout. A pak je tu ten hlas. Když Marie spustí svou ikonickou baladu, v divadle byste slyšeli padnout i okvětní lístek. Její rozsah je naprosto monstrózní – v těch nejvyšších polohách má takovou sílu, že by se i ta kytka v květináči měla začít bát o své dominantní postavení na scéně. Její interakce se Seymourem je dojemná a chemie mezi nimi funguje lépe než hnojivo s krví. Pro mě osobně je Marie srdcem celého příběhu, holka co si vybrala špatného kluka a která umí zpívat s neuvěřitelnou intenzitou.

Pokud si myslíte, že největším dravcem v tomhle kuse je masožravá kytka, pak jste ještě nepotkali Miroslava Večerku v roli pana Mushnika. Večerka hraje obchodníka s takovou chutí, že cítíte pach levných doutníků a cinkání peněz až v poslední řadě. Jeho jedinou životní filozofií je zisk, a když zjistí, že Seymourův mutant přitahuje platící zákazníky, je ochoten adoptovat i kaktus, hlavně když to bude sypat. Miroslav podává svoji roli s tak komickým přehledem, že mu ten jeho hon za každou korunou prostě musíte odpustit.

Jestli má někdo v tomhle muzikálu nárok na dvojitý plat, je to Silvester Matula. Tenhle člověk není jen herec, ale spíš neřízená střela s jaderným pohonem. Jeho hlavní role – sadistický zubař Orin Scrivello – je naprosto fenomenální úlet. Matula vletí na scénu s takovou energií, že i rajský plyn vedle něj vypadá jako slabý čajíček. Je to slizký, nebezpečný a neuvěřitelně vtipný mix Elvise a Hannibala Lectera. Ale pozor, Matula tím nekončí! On v tomhle kuse střídá role rychleji, než kytka pije krev. Každá jeho postava (a že jich je požehnaně) je vybroušený komediální drahokam. Jel na maximum v každé vteřině a každá změna kostýmu znamenala také novou nálož humoru a jiný hlasový rejstřík.

A teď k té nejdůležitější dámě večera. Audrey II v podání Jany Zenáhlíkové je úplně jiná liga. I když jde jen o hlasový záznam, Jana má takový šmrnc, že máte pocit, jako by tam s vámi v hledišti seděla. Její hlas je prostě božský. Má v sobě ten správný soulový šmrnc, neuvěřitelný styl a drajv, díky kterému tu kytku musíte prostě milovat, i když zrovna porcuje vašeho oblíbeného hrdinu. Jana Zenáhlíková do té role dala tolik štávy, že Audrey II není jen loutka, ale prostě diva, která si vás omotá kolem listu. Třešničkou pro nás fajnšmekry je, že v Kladně můžete na střídačku slyšet i hlas samotného režiséra Honzy Kříže. Celou rostlinku k životu během představení rozhýbává Václav Werner Kraus, díky kterému působí naprosto dokonale…

Co by to bylo za výlet na Skid Row bez našeho hvězdného tria? Ronnette (Denisa Veverková), Chiffon (Aneta Dubinová) a Crystal (Lucie Bikárová) jsou v tomhle kuse něco jako řecký chór. Jsou to ty nejstylovější drbny v sousedství, které vědí o každé kapce krve dřív, než dopadne na podlahu. Tohle trio je v podstatě všudypřítomné. Jejich energie je nakažlivá, a i když vás textem varují před blížící se apokalypsou, dělají to s takovým švihem, že máte chuť se k té zkáze světa raději protančit. Tento retro glanc zkrátka drží diváka v neustálém pozoru.

Co říci závěrem?

Kladenský Malý krámek hrůz je jízda, u které se budete smát, i když se na scéně zrovna porcuje lidské maso. Je to barevné, hlasité a neskutečně zábavné. Moje rada zní: Běžte se na to podívat dřív, než Audrey II vyroste tak moc, že sežere i uvaděčky a zbytek celého kladenského ansámblu.