Muzikál Masaryk na festivalu Dokořán: Ach synku, Masaryku...

Masaryk (foto: Nikol Wetterová)

Původní muzikál Masaryk představilo na festivalu hudebního divadla Dokořán Slovácké divadlo v režii Doda Gombára, který zároveň napsal scénář. Autorem hudby je Róbert Mankovecký. Klasický muzikál v této inscenaci ale nenajdete, protože jak je známo o Dodu Gombárovi, rád narušuje hranice žánrů, a tak se to děje i v tomto případě.

Než se však dostaneme k samotnému Masarykovi, přesuneme se na začátek festivalu Dokořán – k jeho prologu, kterým bylo vystoupení Muzikálové školy při Městském divadle Brno. Vystoupení mělo dvě části: nejprve děti předvedly zkrácenou verzi muzikálu Pískání po větru a poté pěvecko-taneční pásmo s názvem Muzikálová smršť, které obsahovalo písně z muzikálů, českých pohádek a Disney filmů. Zkrácená verze muzikálu Pískání po větru v úpravě a režii Petra Gazdíka se soustředila na hudební čísla, kde vystupují děti, a příběh zhutnila na to, jak děti touží po splnění svých přání, v čemž jim má pomoci muž, kterého považují za Ježíše, i když je to obyčejný vrah. V této roli se představil Jiří Mach, který si ji zopakoval, jelikož ji hrál i v původní inscenaci Městského divadla Brno. Oproti této inscenaci je zde jeho role upozaděna, aby vynikli žáci Muzikálové školy. Stejně tak je to i u role tatínka, kterou si také zopakoval Tomáš Sagher.

Žáci se v rolích hlavních malých hrdinů střídají, aby si jich co nejvíce mohlo vyzkoušet hlavní role. Ačkoliv je postavě Vlaštovky v původním muzikálu okolo patnácti let, zde ji ztvárňují mladší dívky, a proto vztah mezi ní a záhadným mužem působí spíše jako rodičovský nikoli romantický. V pěvecky-tanečním pásmu Muzikálová smršť předvádí žáci své dovednosti hlavně v oblastech zpěvu, tance, a dokonce i stepu, ve kterých by se mohli rovnat i s dospělými profesionály. Vrcholem celého pásma byla píseň Odbojné děti z muzikálu Matilda.

Nyní se přesuňme k Masarykovi. Inscenace vznikla v sezoně 2025/2026 v době, kdy byla otevřena obálka se slovy T. G. Masaryka, která nadiktoval svému synovi Janu Masarykovi na smrtelné posteli. Tato událost nejspíše vedla ke vzniku této inscenace, v níž se setkáváme s životním příběhem T. G. Masaryka sice v chronologické kompozici, ale není to klasicky biograficky vyprávěný příběh, ale spíše vybrané epizody, které jsou obohaceny o komentující scény, ve kterých herci jakožto postavy herců komentují a kriticky hodnotí Masarykovy postoje a činy. První půlka inscenace běží v neustálém tempu bicích, které se téměř nezastaví. Druhá polovina ze začátku funguje na podobném principu, ale s tím, jak se Masarykův život blíží ke konci, přichází uklidnění.

Ve ztvárnění postavy Masaryka se střídá osm herců a hereček (Daniel Gajdoš, Jiří Hejcman, Pavlína Hejcmanová, Václav Holinka, Klára Ondrůšková, Natálie Rašín, Katarína Tlapák, Tomáš Žilinský). I když Masaryka představují i ženy, a to určitě není problémem, tak v momentě, kdy se Masaryk seznamuje s Charlottou Garrigueovou, ho ztvárňuje muž, což působí jako kompromis pro konzervativnější publikum, které by nemuselo přijmout obsazení ženou, i když na tom ve skutečnosti nezáleží. Těchto osm herců nejenom, že ztvárňuje Masaryka, ale i ostatní postavy – lidi, kteří byli v jeho životě důležití. Pak je tu ještě devátá herečka, která se od ostatních liší i kostýmem. Zatímco všichni ostatní mají na sobě frak, tato postava má barevný kabát a čepici. Nikde není jmenováno, kým je, ale zároveň je přítomna, ale nehraje se s ní, ani o ní, i když ona sama s věcmi hýbe. Je tedy otázkou, kým je – duší Masaryka nebo snad hybatelem osudu?

Jak už bylo řečeno, herci na sobě mají černé fraky, variace obleků jsou typické pro tvorbu Doda Gombára, můžeme je vidět například v Jesus Christ Superstar (Slovácké divadlo), Bílé vodě (Městské divadlo Brno), Maryše (Národní divadlo Brno) nebo třeba Hamletovi (Divadlo Petra Bezruče). Volba kostýmu v podobě obleku není jediným z vizuálních prvků, které Dodo Gombár často využívá ve svých inscenacích. Jsou to také židle, které jsou jednoduchým scénografickým prvkem, s nímž se dá snadno pracovat. Nejsou těžké na přesun, a proto se právě hodí i do této inscenace, která neustále běží, takže přestavby nenarušují rytmus inscenace.

Většina inscenace je veršovaná a herci mluví v rytmu, kromě závěrečné pasáže, kdy Masaryk mluví ze svými dětmi. Vyjma finální části je téměř neustále přítomná hudba nebo aspoň rytmus, který tvoří bicí. Hudba střídá více žánrů, dají se v ní najít prvky jazzu, rock-opery nebo hip-hopu. Hip-hop je přítomný hlavně v částech, které nejsou součástí Masarykova života, ale jsou komentující, v inscenaci jsou tyto scény přímo postavami herců označeny jako „zcizováky“. Tím, že sami herci řeknou, že přichází část, která není součástí Masarykova příběhu, vzniká snazší prostor pro komentáře k Masarykově dílu. Tyto části i pomocí právě hudebního žánru hip-hop jsou jasně odděleny od reálné doby Masarykova života. V inscenaci o Masarykovi samozřejmě nesmí chybět lidová píseň, která se považuje za jeho nejoblíbenější, a to Ach, synku, synku, zaznívající v inscenaci vícekrát.

V závěru, jak už byl zmíněno, dochází k uklidnění a zpomalení rytmu inscenace. Je to ve scéně závěru Masarykova života, kde Masaryk mluví ze svými dětmi, které mu vyčítají, že tu pro ně nebyl, když potřebovaly, ale více času věnoval nově vznikající republice. Je to zvláštní moment v tom, že Masaryk je většinou opravdu vnímán jako někdo, kdo se zasloužil o vznik státu a národa. Tato pasáž tak přináší nový pohled na jeho osobu, protože tomu, aby dal svou sílu do politiky, obětoval svůj soukromý život.

Inscenace nejen, že pojedná v epizodách o Masarykově životě, ale i kriticky nahlíží nejen jeho politické myšlenky, ale také ukazuje, co ho jeho úsilí stálo. Všechno to běží v rytmu živých bicí a kapely a souhře herectva, které se téměř ani na chvíli nezastaví. Z herectva nejvíce vynikal Václav Holinka (který nebyl v obsazení této inscenace od začátku), protože jeho pohybový slovník, hlavně co se týče křečovitých pohybů, působil až děsivě realisticky.

Slovácké divadlo – Dodo Gombár: Masaryk

Režie: Dodo Gobmár, dramaturgie: Jitka Šotkovská, výprava: Eva Zezula, hudba a hudební nastudování: Róbert Mankovecký, choreografie: Silvia Beláková, pěvecké nastudování Petr Svozílek, kapela pod vedením Jana Laníka.

Hrají: Daniel Gajdoš, Jiří Hejcman, Pavlína Hejcmanová, Václav Holinka, Klára Ondrůšková, Natálie Rašín, Katarína Tlapák, Tomáš Žilinský. Premiéra 1. listopadu 2025. Psáno z reprízy 12. června 2026 v rámci festivalu Dokořán.

Autorka článku: Jasmína Havranová

Foto: Nikol Wetterová