Muzikál Miluju tě, ale…: Barevná oddechovka

Jak randí lidé, kteří jsou příliš zaměstnaní a na takové blbosti prostě nemají čas? Jak se může cítit družička na cizí svatbě? Jak se vaši kamarádi změní poté, co se jim narodí dítě? A jak může vypadat taková rodinná cesta autem na výlet? Na všechny tyto otázky s humorem odpovídá hudební představení Miluju tě, ale…

Možná jste o něm slyšeli již v souvislosti s Divadlem Palace, které ho též uvádí. Já byla ale tentokrát našemu hlavnímu městu „nevěrná“ a na tento kousek jsem si odskočila do Mladé Boleslavi, jelikož místní Městské divadlo je velmi vlídné a sympatické. Krásná budova zvenčí i zevnitř a zatím se tam nenašlo představení, které by se mi nelíbilo. Ovšem zásluhu na tom má asi i jedna moje kamarádka, která tam chodí častěji a zkrátka už ví, co stojí za to. I když tentokráte jsme obě vstoupily tak trochu do neprobádaných vod, jelikož jsme navštívily hned premiéru Miluju tě, ale…, a to 17. února 2023.

Já měla alespoň tu výhodu, že jsem už od naší Annie dostala menší „nalejvárnu“ ohledně děje, jelikož ona toto dílo Joea DiPietra a Jimmyho Robertse zhlédla právě v Divadle Palace. Věděla jsem, že mám čekat různé příběhy o lásce, doplněné písničkami, ale ne vyloženě čistokrevný muzikál, na jaký jsme my Stateční zvyklí. O to větší překvapení pro mě byl úvod představení, kdy na jeviště nakráčeli čtyři herci oděni do barevných kalhotových kostýmů a začali vydávat tóny jako z kostelních chórů. Trochu jsem se začala obávat, že tohle bude nějaká velká moderna, z které nic nepochopím. Nebylo to tak, úvod, nebo chcete-li prolog, byl naštěstí velmi krátký. Parafrázoval Bibli, respektive vyprávění o stvoření světa a hlavně muže a ženy. Alternativní vysvětlení toho, jak se Adam a Eva k sobě asi zpočátku chovali, nám vtipně a pravdivě nastínilo některé rozdíly mezi pohlavími, ale i fakt, že jeden bez druhého žít nemohou. Leckdy asi ani nechtějí. Právě to pak udává směr celému zbytku představení a jednotlivým příběhům, které sledujeme, a to vždy v podání jen těch původních čtyř herců – dva pánové a dvě ženy, to nám jako reprezentace světa musí stačit. A stačí! 😊

I v této sestavě zvládli předvést pestrou škálu postav, od nejmladších, až po nejstarší. Jelikož jednotlivé scénky v sobě sice mají kus pravdy, ale zároveň se nebojí nadsázky a sebeironie, postavy byly také často dost ulítlé, přesto sympatické. Vlastně vás po chvíli už ani nenapadne, že se střídají jen čtyři herci, protože už za chvíli ani nevnímáte, kdo je kdo. Všem se podařilo jednotlivé figury dobře odlišit a zpětně už asi nedokážu vypíchnout, kdo se mi líbil víc v jaké úloze. Vím, že už před začátkem jsem podle jména znala oba dva pány, přičemž Radima Madeju jsem znala například z představení Werich na Letní scéně Kampa. Úplně poprvé jsem ho ale poznala díky Letním shakespearovským slavnostem, kde se představil jako veskrze záporná a slizká postava. Vždycky, když ho tak znovu někde vidím hrát, musím sama sebe přesvědčovat, že to není ten bídák 😁. Naštěstí zde Radim hned zpočátku dostal role poměrně kladné, či přinejmenším neutrální, a tak mě ubezpečil. A vzápětí se předvedl po pěvecké stránce jako nejsilnější člen obsazení.

Petra Mikesku znám zase z Krás(k)y na scéně či Vlastníků a do třetice všeho dobrého mě také přesvědčil, že dokáže zaujmout a rozesmát. Hana Marie Maroušková mě asi nejvíc bavila coby hrdá maminka malého človíčka a Veronika Bajerová zase nejvíc všechny rozesmála, když se zdálo, že v jedné písni použije sprosté slovo, které by tam krásně pasovalo 😁.

Stejně tak, jako je minimalistické obsazení, ani scéna Karla Čapka nevymýšlí zbytečnosti a vystačí si s málem. Začínáme s pár stolečky a židličkami, abychom se rázem mohli přenést do baru či kavárny na první rande (ano, První rande se mi hned vybavilo také 😊), sem tam atmosféru doplňují balonky ve tvaru srdíček. Pak už vše odehrají světla a nějaké drobnosti – když jedeme autem, bohatě nám stačí již zmíněné židličky. A trochu toho lidského pohybu, podobně jako v Líbánkách na Jadranu. Pomáhá nám v tomto případě ještě drobná projekce, na níž vidíme, jak ubíhá cesta. Většinu času ale na obrazovce vídáme jen názvy jednotlivých částí příběhů či hudebních čísel, chcete-li.

Co se týče oblečení, zmiňovala jsem už barevné kalhotové kostýmy. Ty člověka hned praští do oka a zajímavé mi připadalo, jak se jich herci postupně a po kouscích zbavovali a v čem přišli na jevišti v samém závěru 😁. Mezitím se ale svlékli jako hadi z kůže a vystřídali další mnohé úbory, už více realistické a z běžného života. Aneta Grňáková, která měla kostýmy na starosti, se ale barev rozhodně nebála ani zde. Vytvářelo to pěkný kontrast ke scéně, která barev naopak moc neměla a spíše se držela tmavých odstínů.

S kamarády jsme se shodli, že nám připadalo, že by se Miluju tě, ale… hodilo spíše na menší scénu, než jakou Městské divadlo Mladá Boleslav je. I přesto se ale povedlo velké jeviště využít a diváci nepřišli o tu jistou komorní atmosféru tohoto kousku.

Obě poloviny představení, které trvá zhruba 130 minut, mi ubíhaly pocitově velmi rychle. Smála jsem se a zároveň mě ze smíchu nebolela hlava, jak to tak občas bývá u některých urputnějších komedií. Miluju tě, ale… je díky tomu perfektní oddechovkou. Můžete klidně vypnout hlavu a odpočívat, dobrá nálada si vás najde a ještě možná zjistíte, že je to u vás doma ještě docela normální. A pokud ne, tak minimálně všude jinde je to stejně na hlavu jako u vás. 😊