Muzikál Močál Story: Energické pátrání po ztracené spolužačce
Také se vám stává, že když se ponoříte do vzpomínek na své dětství, vybaví se vám mimo jiné i hudba té doby, v podání interpretů, které jste třeba ani nijak nemilovali, ale do vašich vzpomínek přesto neodmyslitelně patří? Mně se to čas od času přihodí a vlastně mám takové chvíle docela ráda. Vždycky se totiž jedná o vzpomínky příjemné či úsměvné a těch není nikdy dost.😊 Například, když se řekne Ivan Mládek, vybaví se mi společné rodinné výlety autem, při kterých nás právě písně tohoto interpreta neúnavně provázely na kazetě. Pamatuji si, že jako hodně malá jsem některé jeho písničky docela ráda zpívala, ale i to, že plynutím času moje nadšení postupně poněkud ochladlo. Docenit neuvěřitelnou pestrost a neotřelost jejich textů a osobitý humor jejich autora, se mi tak podařilo zase až v dospělosti. Dodnes mě proto řada z Mládkových písní dokáže pobavit.
Přesto, když jsem se poprvé dočetla o tom, že má být na Malé scéně Hudebního divadla Karlín uveden muzikál Močál Story složený právě z písní Ivana Mládka, měla jsem pocit, že se asi někdo musel zbláznit. 😊 A na celý nápad jsem z počátku pohlížela spíš jako na nějakou recesi nežli regulérní muzikálové představení. Postupně ale začínaly být zveřejňovány další informace a první videa ze zkoušek a moje zvědavost začínala mít navrch. 😊 Zaujal mě nejen velmi silný tvůrčí tým v čele s režisérem Vilémem Dubničkou, ale také zajímavé obsazení i celková vizuální stránka. A tak, když jsem jednoho dne pocítila chuť si v divadle spíše odpočinout a zároveň tak trochu i zavzpomínat na „staré dobré časy“, na karlínskou Malou scénu jsem se přece jen vypravila, aniž bych měla příliš velká očekávání.
A jak to tedy celé dopadlo? Dle mého názoru, naprosto skvěle. Močál Story je totiž představení, kterému prakticky není co vytknout. Samotné divadlo toto dílo označilo jako hudební grotesku, což přesně vystihuje celkovou náladu. Nic se tu nedá brát úplně vážně, přesto má zápletka jasnou dějovou linku a pointu. A není to ale zápletka ledajaká. Po celou dobu totiž řešíme detektivní případ. Spolužačky Dáša Nováková a Stáňa Poláková již delší dobu postrádají svoji kamarádku Blážu Procházkovou. V lese najdou některé její věci a usoudí proto, že je Bláža v nebezpečí a za pomoci dvou svérázných policistů po ztracené kamarádce pátrají. V rámci tohoto pátrání narážejí na více či méně bizarní postavy z Mládkových písní, počínaje upíry, Jožinem z bažin či zvědavými medvědy. 😊
Za sebe mohu říct tolik, že po trochu pomalejším rozjezdu, mě to celé totálně chytlo a byla jsem opravdu do poslední minuty zvědavá, kde ta zpropadená Procházková je. 😂 Stejně tak si myslím, že si na své přišlo i početné dětské publikum. Kde jinde si můžou děti užít, že mezi nimi budou v hledišti pobíhat medvědi či obří křeček (kterého srazila železniční vlečka) a budou si s nimi moct i plácnout při odchodu z divadla. 😊
Při vstupu do sálu mě na první dojem praštila do očí scéna. Prozatím jsem zde viděla spíše inscenace na výpravu skromnější, ale tentokrát se skutečně nešetřilo. Scéna Martina Černého byla totiž ohromně pestrá, hrála všemi barvami a působila stejně naivně jako celé představení. Nechyběla v ní policejní stanice, obydlí ztracené Bláži, ale ani hluboký les, kde celé pátrání probíhalo. Vzhledem k omezeným možnostem Malé scény je až neuvěřitelné, co všechno se sem podařilo dostat a přitom to působilo kouzelně.
Ohromnou radost jsem měla také, když jsem se dočetla, že za návrhy kostýmů tentokrát stojí Andrea Pavlovičová, která mě svými nápady z plzeňského DJKT asi nikdy nepřestala fascinovat. Myslím si, že je pro Močál Story Andrea ideální volbou, a věřím, že zde měla možnost popustit uzdu své fantazii. A její úkol rozhodně nebyl jednoduchý, protože někteří z herců museli projít opravdu razantní proměnou, a jsem přesvědčená, že právě kostýmy k tomu hodně dopomohly.
Celkově jsem měla pocit, že všechny zúčastněné herce tento titul strašně baví a své role, v nichž si podle mě mohli dovolit přehrávání a především nadsázku, si opravdu užívají. Tím spíš, že je celé představení ve verších plných absolutních rýmů a různých slovních hříček, které vás mnohdy rozhodně pobaví. Zkrátka tentokrát rčení, o tom, že méně je někdy více, rozhodně neplatilo. 😊
Ostatně, pokud před vámi stojí Iva Pazderková a Barbora Munzarová coby školačky v bílých podkolenkách a s aktovkami na zádech, začne vám být jasné, že tentokrát můžete být připraveni skutečně na leccos. 😂 Musím uznat, že obě dámy mě coby naivní spolužačky hodně bavily a čas mi v jejich přítomnosti velmi rychle utíkal.
Při pátrání jim zdatně sekundoval policista Véna „Rambo“ Dopil v podání Filipa Hořejše, kterému role poněkud prostšího mladíka, jenž sice miluje svůj klid, ale současně touží prožívat dobrodružství jako legendární akční hrdina (jenom ještě nepřišel na to, jak by tyto aktivity skloubil), byl naprosto přesný. 😊 Druhým ze zástupců policie je pak komisař Bambula, který přijede záhadu zmizelé dívky vyšetřovat až (rychlíkem) z Opavy. A komisař ztvárněný Martinem Sobotkou do této party ideálně zapadl a skvěle ji doplňoval.
V představení se ale objeví ještě celá řada dalších postav, do kterých se převtěluje pětice herců ve vícerolích. Moji největší pozornost si mezi nimi ukradl Jan Vlas, který se mi typově do téhle bláznivé show vysloveně hodí. Dále zde můžete vidět Gabrielu Urbánkovou, Vojtěcha Flígra či Eriku Pavlíčkovou (tu ale v žádném kostýmu nejspíš nepoznáte 😊).
Pětici pak uzavírá Felix Slováček jr., kterému asi multitasking není cizí, jelikož zvládá nejen vystoupit hned v několika menších rolích (včetně hudebních čísel), ale současně též hrát na banjo a vést malý čtyřčlenný orchestr. 😊
Skutečnost, že v Močál Story nechybí živá hudba, považuji za jeden z největších plusů této inscenace. Hudební nastudování, které měl Felix Slováček jr. též na starosti, dopadlo více než skvěle. Hudba Ivana Mládka je pořádně dynamická a dávala tudíž příležitost k nápaditým choreografiím Tomáše Smičky. Jako celek je tak Močál Story opravdu rozjetá show, jejímž jediným cílem je diváka jakéhokoliv věku nabít energií a přinést mu dobrou náladu. A já myslím, že to se rozhodně povedlo.
A pokud se řadíte mezi ty šťastlivce, kteří si z divadla odnášejí chytlavé melodie s sebou domů, počítejte s tím, že takové hity jako je např. Jožin z bažin, Zobali vrabci, zobali, Prachovské skály nebo Linda, jen tak z hlavy nedostanete. 😂
Leave a Reply
Want to join the discussion?Feel free to contribute!