Muzikál Mojžiš: Dechberoucí vizuál a silné emoce

Dá se na jeviště přenést biblický příběh tak, aby byl srozumitelný pro současného diváka bez ohledu na jeho vyznání, a přitom se vyhnout přílišné modernizaci? Může takové téma i nyní dostatečně zaujmout a třeba vést i k zamyšlení? Autorský tým ve složení Patrik Vyskočil (námět, hudba, libreto, texty písní a režie), Ľubomír Dolný (hudba), Dávid Hartl (námět a libreto), Peter Pavlac (libreto a dialogy) a Ján Štrasser (texty písní) takovou výzvu přijal a muzikál Mojžiš, aktuálně uváděný v bratislavském Divadle Nová scéna, je důkazem toho, že to jde a že se pánové s touto výzvou vypořádali skutečně se ctí (ačkoli se česky píše Mojžíš, v textu zachováváme původní slovenské označení muzikálu i jeho postavy – pozn. 7 statečných).

Dalo by se říct, že já sama se k návštěvě tohoto díla nechala „strhnout davem“. Zvěsti o uvedení Mojžiše záhy překročily hranice Slovenska a staly se samozřejmě i tématem diskuzí 7 statečných muzikálovců. Poměrně rychle se tak kolem něj vytvořila aura něčeho opravdu ojedinělého a mimořádného, co zkrátka musí každý muzikálový fanoušek vidět. To, že jsem byla první z naší »Statečné party«, která výlet do Bratislavy letos na jaře podnikla a může se tak s vámi o své dojmy podělit, je asi spíš souhra šťastných okolností. Jsem přesvědčená, že další recenze o Mojžišovi budou na našem webu časem následovat. A třeba inspirujeme i vás, abyste za Mojžišem vyrazili. 😉 Bratislava je krásné město, kam se ráda vracím, a navíc mě tam zatím žádné muzikálové představení nezklamalo. Tentokrát to ale bylo poprvé, co jsem v Divadle Nová scéna zhlédla původní slovenský muzikál. A troufám si tvrdit, že na Slovensku skutečně mají být na co hrdí. 😊

Již ve svých dřívějších článcích jsem zmiňovala, že obecně nejsem příliš přístupná modernizacím klasických témat, mezi která osudy Mojžíše bezpochyby patří. Např. na plzeňské uvedení Jesus Christ Superstar jsem šla s jistými obavami a cestu k tomuto dílu jsem si musela nějakou dobu hledat. Nicméně způsob, jakým uchopili tvůrci Mojžiše, byl jiný. Muzikál totiž sice velmi zřetelně poukazuje na nadčasovost příběhu, dělá to však způsobem, co mi byl bližší a přirozenější než u jiných titulů.

Propojení se současností je zřejmé hned v prvním obraze, který nás přenese do dnešní doby. Nacházíme zde totiž rodinu uprchlíků na člunu, která evidentně čelí pronásledování. Právě oni si v tu chvíli vzpomenou na Mojžíšův příběh – a ten se tak před námi následně rozkrývá. To vše je doplněno projekcí s textem rekapitulujícím zásadní dějinné události, které nutily obyčejné lidi opouštět své domovy, včetně počtů obětí. Samotné propojení je patrné i tím, že se v tomto prologu objevují stejní herci, které uvidíme i ve zbytku příběhu.

Moc se mi tento nápad zamlouval, jenže na druhou stranu mě mrzelo, že byl vlastně hned v úvodu uzavřen. Tento prvek mohl být podle mě využit o něco víc i v průběhu děje. Tím bychom získali jakéhosi vypravěče, který by mohl příběh do určité míry posouvat a eliminovat tak některé zdlouhavé repliky, jež měly občas až trochu výkladový charakter a nepůsobily zcela reálně. Pokud bych totiž měla této inscenaci něco vytknout, jsou to právě některé dialogy, u nichž jsem místy měla pocit, že trochu „šustily papírem“. Někdy šlo právě o tuto tendenci vkládat hercům do úst repliky, které nebyly přirozené a jejichž cílem bylo především lépe uvést diváky do děje. Jindy se mi zase zdálo, že chování některých postav (hlavně u Miriam) bylo na svou dobu a společenské postavení hodně odvážné až troufalé a těžko by zůstalo bez nějakého postihu. To jsem si ale zdůvodnila právě tou nadčasovostí a skutečností, že některé propojení obou časových rovin na nás v průběhu představení různě pomrkávalo po celou dobu. Tak proč ne i modernějším chováním? Naštěstí jsem tento trend zachytila pouze v několika případech. Texty písní mi naopak připadaly velice zdařilé.

I přes tuto menší výtku rámcuje Mojžiše silný příběh a řada myšlenek, z nichž si pravděpodobně každý nějaké to poselství odnese. Já osobně toto dílo vnímala jako paralelu mezi historií a současností a jako příběh o tom, že se v každé době mezi lidmi najde nějaký utlačovatel i utlačovaný, ale i někdo, kdo je ochoten se za tu slabší stranu postavit. Hlavním poselstvím je pak pro mě téma vzájemné tolerance a především umění odpouštět.

Hudební složka je výpravná a rozhodně by se za ni nemuseli stydět ani v žádném velkofilmu. Na první poslech mi sice neutkvěl v hlavě žádný výrazný a zapamatovatelný hudební motiv, nijak mi to ale nevadilo. Veškeré dění na scéně hudba dokonale dokreslila a přinesla tak vždy přesně ty emoce, jaké měla. Jednotlivé písně dávaly interpretům prostor vyniknout – zejména u představitelů Mojžiše a Miriam, jejichž party byly opravdu náročné na rozsah, mohly znít skoro až nadpozemsky. 😊 Obzvlášť impozantní pak byly všechny sborové scény.

A tím se pomalu dostáváme k početné company a hlavně k neuvěřitelným choreografiím Ladislava Cmoreje a Miroslava Figury. Když si totiž s dvouměsíčním odstupem na Mojžiše vzpomenu, vybaví se mi z velké míry právě neskutečné taneční výstupy, kterým zjevně byla věnována nadstandardní pozornost. V některých momentech company splynula natolik, že ji nešlo již vnímat jinak než jako dokonale jednolitý celek. A tak, zatímco herci vyprávěli příběh, tanečníci dosáhli svými výrazovými prostředky zhmotnění nehmotného. Přenesli na scénu všechny emoce, nálady i atmosféru – od zoufalství a beznaděje až po čiré odhodlání. Dodali tak Mojžišovi silnou vizuální stránku, která se vám vryje do paměti. 😊

Zásadní složkou vizuální stránky je také skutečně povedená výprava. Účelné scéně Marka Hollého dominuje kamenná konstrukce s reliéfy. Je poměrně minimalistická, což si vysvětluju potřebou ponechat dostatek prostoru pro velké taneční scény.

Bavilo mě ale zejména to, jak jsou řešené kostýmy Ľudmily Várossové. Právě u nich se totiž asi vůbec nejvíc podařilo poukázat na onu nadčasovost příběhu a propojit minulost s dneškem takovým způsobem, který nebude rušit či pohoršovat tu konzervativnější část publika a zároveň uspokojí i příznivce modernějšího přístupu. Na první rychlý pohled bych neměla problém dění na scéně zařadit do starověkého Egypta. Jakmile se však podíváte trochu pozorněji, zjistíte, že to není jednoznačné. Královna má šaty, za které bychom se nemuseli stydět ani nyní. Stejně tak například i faraon či jeho rádce Sechmet (Tomáš Majláth) je oblečen do obleku – oděvu, jaký bychom v Egyptě hledali asi jen těžko. Po čase si nejspíš všimnete i takových detailů, jako že většina postav je obutá do současných tenisek či botasek. Občas narazíte i na nějaký ten pletený svetr nebo brýle. A v okamžiku, kdy na scénu nastoupí vojáci připomínající zásahové jednotky s helmami, jsou už tyto „nepřesnosti“ v historických reáliích a moderní prvky přiznané zcela. 😊 Líbilo se mi to a z mého, spíše konzervativnějšího, pohledu bylo toto zmodernizování přiměřené. Zajímavý nápad bylo také barevné odlišení jednotlivých skupin postav – Egypťané v bílém, Židé v modrém, lidé z pouště ve žlutém. Samotný Mojžiš své barvy mění. Z počátku jej můžeme vidět v bílém, ve chvíli, kdy Egypt opouští a poznává v poušti svoji budoucí ženu Tziporah, mění svůj kostým do kombinace modré a žluté.

A jako zlatý hřeb na závěr zde máme obsazení. 😊 To bylo velmi silné, vyrovnané a hned s několika výraznými výkony, kterým bych se zde chtěla ještě věnovat.

Začnu rovnou titulním hrdinou. Když jsem objevila na fermanu jméno Patrika Vyskočila udělalo mi to radost. Přála jsem si vidět právě jeho, coby osobnost, která stojí téměř za všemi složkami tohoto díla. Nepochybovala jsem, že už jen kvůli tomu dá do své role opravdu vše. Patrika znám už i z českých divadelních scén a vím proto, že je to fantastický zpěvák, což jako Mojžiš opět potvrdil. Jeho ztělesnění této postavy bylo navíc hluboce autentické a procítěné.

Dárius Koči v roli Ramzese (opět ponecháváme dle programu namísto českého Ramsese – pozn. 7 statečných) mě primárně ohromil perfektním hereckým výkonem. Jeho postava je nesmírně pestrá a prochází výraznou proměnou ze sebestředného floutka přes nekompromisního panovníka až v naprosto zoufalou trosku ve chvíli, kdy přijde úplně o všechno. Přesto na mě nepůsobí zcela černobíle. Zajímavě je vykreslený i vztah mezi Mojžišem a Ramzesem, z něhož je patrná vzájemná vazba i v době, kdy se již navzájem odcizili. Celkově se ve mně u Ramzese mísila celá řada emocí, v nichž převažovala směsice nenávisti s lítostí. Scéna odpuštění v závěru představení byla ale jedním z nejemotivnějších zážitků, co jsem si z Mojžiše odnesla. Dokonce i teď, při psaní článku, to se mnou ještě docela emočně zamávalo. 😊

Nejvýraznější ženskou hrdinkou je Miriam. Této úlohy se zhostila Mirka Gális Partlová. Ta mě zaujala jako fantastická zpěvačka s ohromujícím hlasovým rozsahem. Jako dívka s velkou vnitřní silou, ztělesňující vzdor a důstojnost, působila ohromně přesvědčivě.

Soňu Norisovou sice čeští diváci znají z televizních obrazovek, na divadelních prknech jsem ji však v Mojžišovi viděla poprvé, tentokrát jako královnu. Jedná se o další herecky velice zajímavou úlohu, v níž je coby matka postavena do pozice, kdy musí volit mezi svými syny. Přikloní se na stranu adoptivního Mojžiše, který bojuje za svůj lid? Nebo se postaví za svého vlastního syna – faraona, přestože jeho postoje neschvaluje? Soňa mě každopádně v této roli ohromila svou opravdovostí a autenticitou. Právě její dějová linka se mnou rezonovala opravdu silně a v jistém momentu mě dohnala až k slzám.

Zajímavou figurou je i Tziporah v podání Lenky Machciníkové. Také ona se v rámci děje postupně vyvíjí z bezstarostné a rázné volnomyšlenkářky v oddanou a podporující manželku, která stojí po boku Mojžiše. Její přerod byl přesvědčivý a uvěřitelný.

Ráda bych ještě zmínila povedené obsazení dětských rolí. Jednalo se o velmi talentované dětské herce, kteří byli svým dospělým hereckým kolegům rovnocennými partnery. Nejvíce prostoru měli dětští herci coby mladší verze Mojžiše, Ramzese a Miriam, zahráli si ale i několik dalších menších úloh. Navíc jsem měla pocit, že se podařilo alespoň trochu trefit nějakou podobu, takže bylo poměrně snadné si představit, že by se skutečně mohlo jednat o jednu a tutéž osobu v dětství a dospělosti. V rámci mé návštěvy se těchto úloh zhostili: Jakub Kozák, Jonáš Tóda a Amélia Tkáčová.

Muzikál Mojžiš rozhodně má co nabídnout, o čemž svědčí i jeho téměř vždy vyprodané reprízy. Přináší originální a nadčasový pohled na biblický příběh, v němž si každý najde své vlastní poselství, platné i pro dnešní dobu. Okouzlí vás navíc nápaditou výpravou, dechberoucími tanečními výstupy, podmanivou hudbou a především vynikajícími hereckými i pěveckými výkony. Pokud tedy ještě váháte, rozhodně vám výlet za Mojžišem vřele doporučuji. Čeká vás nejen silné představení, ale i příjemná návštěva moc fajn města. 😊