Muzikál Mojžiš: Zázrak ze Slovenska!

Miluju Slovensko. Řada slovenských hudebníků i herců mi je svou tvorbou i lidsky mnohdy velice blízká, mám rád slovenské mainstreamové seriály a nedám dopustit na slovenské vánoční pohádky. A jednoduše miluju slovenštinu. Mám už dlouho wishlist, jaké hry nebo muzikály bych od našich „bratrů“ chtěl naživo vidět a loni se mi konečně podařilo skutečně navštívit první z nich. 😊 Stejně jako před lety u Molièra ve Francii se tak ve mně odehrávalo něco velmi euforického. Muzikál Mojžiš na bratislavské Nové sceně ale naprosto předčil má očekávání.

Ačkoli by se mohlo zdát, že biblický příběh o Mojžíšovi bude působit poměrně okázale, ale nebylo tomu tak ani zdaleka. Děj muzikálu byl orámován překvapivou výtvarnou stránkou, která ale i přes svou výraznost rozhodně nepůsobila kýčovitě nebo prvoplánově. Spousta neskrývaných moderních prvků dodala celému příběhu ještě víc na nadčasovosti. Ozdobou muzikálu jako takovou pak byly choreografie Ladislava Cmoreje a Miroslava Figury. Dokonale podporovaly každou scénu a byly nabušené vždy naprosto přesnou energií.

Muzikál se nesnaží být prázdnou náboženskou agitkou, k čemuž zvolené téma svádí. Ostatně tenhle fakt se potvrzuje již v úvodní scéně představení. Nehraje se o náboženstvích, i když skrze biblický příběh, ale o naději a víře, že se jednou všechno změní k lepšímu.

„A co když to bude jako nikdy?“ – „Krásné jako nikdy?“

Několik velmi důležitých myšlenek ve svých dialozích divákům předávají dětské postavy. Mnohdy jde o věci, na které jsme jako dospěláci buď zapomněli, nebo si je uvědomujeme jen, když se nám to hodí nebo když je chceme slyšet. Tohle uvědomění mě během sledování muzikálu zabolelo, myslím, na těch správných místech.

Hudební stránka muzikálu je náramná. Je výpravná, sama o sobě dokáže vyprávět příběh a je náročná na zpěv. Ačkoli nemá asi žádná skladba hitový potenciál, je všeobjímající. Krásné texty, dialogy a příběh spolehlivě vede k diváckým srdcím…

Mluvil jsem o diváckých srdcích. Ale pro jednoho člověka se evidentně jedná o srdcový projekt. Námět, koncept, libreto, hudba, texty, režie. Všechny tyto složky autorského týmu mají v případě Mojžiše jednoho společného jmenovatele – Patrika Vyskočila. Ten si navíc v muzikálu zahrál titulní postavu. Hrát ve vlastní hře je mnohdy ošemetné, režírovat sám sebe jakbysmet. Vyskočilovi se však podařilo něco neuvěřitelného. Autorsky velkou měrou stojí za nadčasovým dílem, režijně ho dokázal velice efektivně pojmout, s látkou pro diváka nesmírně lákavě pracovat a titulní postavu zahrál tak, že se mi tajil dech. Geniální práce na všech frontách!

Přestože jsem postavě Mojžiše celou dobu neskutečně fandil, příběh muzikálu jsem četl na řadě míst víc přes postavu Ramzese. Je totiž o něco barevnější. I přes všechny negativní vlastnosti (a že jich je) a špatná rozhodnutí, myslím, že Ramzes není zlá postava. Ramzes je nejstarší, či spíše jediný, syn nejmocnějšího muže Egypta. Jako takový je patřičně arogantní, ale také manipulovatelný lidmi, kteří to s ním údajně myslí dobře a pěstují v něm jen to špatné. Avšak i on má vlastně běžné sny a touží po lásce. Všechny jeho barvy dokázal dokonalý Richard Autner vykreslit v plné parádě. Když zahřměl, tuhla mi krev v žilách. Za vší krutostí, odporným chováním a zlem však dokázal nenásilně předat i Ramzesovu lidskou stránku. A mně ho tak bylo (nejen!) na konci příběhu upřímně líto.  Poslední scéna muzikálu mě, snad především díky němu, zasáhla pěkně hluboko.

Mrzelo mě jen, že neměl žádnou sólovou píseň. Jen si s odstupem říkám, že pro ni vlastně není v příběhu nikde ideální místo, abychom si jako diváci mohli vykládat Ramzese tak pestře. Ale aspoň duet s Mojžišem, který by se nesl na podobné vlně jako krysařovská Hádka sester by možná taky nebyl od věci.😂 I když to už moc fantazíruju.

O řadu momentů, které bolely duši a braly dech, se postarala i trojice dam:

Miriam v podání Mirky Gális Partlové čekalo nejen vysvětlování spousty skutečností ostatním postavám (přičemž ona sama je vlastně tou, díky které se příběh mohl odehrát) , ale i jedna z nejtěžších árií z celého muzikálu. Mirčin soustředěný, precizní výkon dal Miriam nezapomenutelnou tvář. Téměř nejinak tomu bylo i v případě královny Jany Balzar Lieskovské, která byla nejednou postavena před nelehkou volbu a vždy se snažila volit někde mezi srdcem a rozumem. Její pohnutky byly autentické, pochopitelné a opravdové. A asi i pro onu niternou opravdovost patří její poslední scéna mezi ty, které si budu pamatovat nejdéle.

Trojici výrazných ženských charakterů uzavírá Lenka Machciníková coby Tziporah – energické, nezkrotné tornádo, které se s nalezenou láskou mění v mírný vítr šeptající pouštním pískem. Ve svém úvodním čísle má od autorů ve vínku velice náročný part. Na ten Lenka místy pěvecky nestačila. Avšak po herecké stránce byla fantastická a Tziporah byla i díky ní největší sympaťačka celého představení.

Jako stařec na začátku příběhu a Jethro, otec Tziporah, se představil Michal Ďuriš. Starý muž na loďce byl i v těch pár vteřinách nesmírně dojemný. Jethro je podobný živel jako jeho dcera. 😊 Dost jsem ocenil jeho bezprostřednost i drobný lingvistický vtípek týkající se jména titulního hrdiny. 😂 V malé, ale přece jen výrazné úloze Árona byl po všech stránkách vynikající Vladislav Plevčík. Škoda byla postavy Sechmeta. Ta je sice zajímavá, ovšem nezafungovala na mě. I přes výpadky textů, kterých bylo docela dost a nápovědy byly poměrně výrazné, se Csongoru Kassaiovi nedalo upřít nasazení.

Ostatně, to se nedalo upřít asi nikomu… Neskutečně dobrá company, velmi dobří dětští herci, evidentní radost všech zúčastněných i za oponou, nástroji, či zvukařským pultem… to vše dohromady tvořilo energii, která naplnila divadlo až po strop a byla opravdu nakažlivá. Na Slovensku uvádí poutavý divadelní zázrak. Představení, které cílí na lidskost.