Muzikál MÜLLER – Život na 2 ťahy na festivalu Dokořán: Müllerovo nebe, peklo, ráj

Müller – Život na 2 ťahy (foto: Nikol Wetterová)

Festival hudebního divadla Dokořán letos otevřela inscenace MÜLLER – Život na 2 ťahy, kterou uvedla bratislavská Nová scéna při příležitosti osmdesátého výročí svého vzniku. Autorský muzikál režiséra a autora libreta Romana Poláka není životopisným muzikálem v tradičním slova smyslu. Přestože vychází z osobnosti Richarda Müllera, neusiluje o chronologické převyprávění kariéry jedné z nejvýraznějších postav slovenské hudební scény. Místo portrétu slavného zpěváka nabízí intimní sondu do nitra člověka, který celý život zápasil s vlastními démony, se svou minulostí i s komplikovanými rodinnými vztahy.

Tento záměr podtrhuje už samotné pojetí hlavních postav, kdy se zpěvák nejmenuje Richard Müller, ale jednoduše „On“, kterého ztvárňuje Lukáš Pišta. Jeho partnerkou je „Ona“ v podání Jany Balzar Lieskovské. Tvůrci tak od počátku dávají najevo, že nesledujeme konkrétní biografii, ale univerzální příběh člověka hledajícího vlastní identitu, smysl života a cestu ke smíření.

Vedle hlavního hrdiny se jako klíčová figura inscenace ukazuje postava Otce. Prostor věnovaný právě Vladimíru Müllerovi – významnému slovenskému herci a otci Richarda Müllera, není náhodný. Nová scéna takto připomíná nedožité devadesáté narozeniny herce i třicet let od ukončení jeho pětadvacetiletého působení na této scéně. Právě vztah syna a otce tvoří emocionální páteř celého díla. Retrospektivní návraty do dětství odhalují bolestné okamžiky, nedorozumění i neschopnost vzájemné komunikace. Rozhovor, na který oba čekají celý život, se odehraje až symbolicky po Otcově smrti. Teprve tehdy jsou schopni vyslovit to, co mezi nimi zůstávalo po desetiletí nevyřčeno.

Příběh začíná během Müllerových vysokoškolských let na VŠMU, kde studoval filmovou a televizní dramaturgii a scenáristiku. Setkání s budoucí manželkou otevírá cestu vzpomínkám na dětství, dospívání i první umělecké ambice. Sledujeme nelehký boj mladého tvůrce za prosazení vlastní tvorby v prostředí normalizačního režimu, vzestup skupiny Banket, následný odchod na sólovou dráhu, období obrovské popularity i pád do závislostí, alkoholu a drog. Tím, že inscenace explicitně neukazuje mediálně známé skandály, je sonda do nitra daleko zásadnější, mnohem více autory totiž zajímá člověk za nimi.

Müllerova životní cesta je vystavěna jako symbolické putování mezi očistcem, peklem a rájem. Významnou roli zde hraje odkaz k Dantově Božské komedii, která se v inscenaci objevuje opakovaně. Postava ženy z ní předčítá při svatbě i při narození jejich prvního dítěte. Motiv cesty, průvodce a sestupu do pekla prostupuje celým představením. Hrdinu ostatně po celou dobu doprovází tajemná postava v podání Dária Kočího. Průvodce nenápadně usměrňuje cestu hlavního hrdiny a vede jej jednotlivými etapami života. Opakovaná otázka „Proč jsme v pekle? To jsme přece přeskočili.“ nakonec nachází své vyústění ve scéně, kdy se divák skutečně ocitá v pomyslném pekle Müllerovy duše.

Právě zde se naplno projevuje jedna z nejsilnějších vrstev inscenace – zobrazení dlouhodobého zápasu s bipolární afektivní poruchou. Müllerovi démoni získávají konkrétní podobu v pohybové složce představení. Taneční company se často proměňuje v jakýsi démonický sbor. Černé kostýmy, expresivní pohyb a neustálá přítomnost na scéně vytvářejí dojem, že hrdina nikdy nemá klidnou hlavu, přičemž je celý život v podstatě sám. Je obklopen vlastními myšlenkami, pochybnostmi a strachy, které jej neopouštějí ani ve chvílích největší slávy.

Hudební dramaturgie využívá známé i méně známé písně Richarda Müllera v novém aranžmá Ľubomíra Dolného. Písně nejsou pouhou přehlídkou hitů, ale stávají se celistvou součástí příběhu. Fungují jako velká muzikálová čísla se sborem a choreografií, zároveň však dokážou být intimním komentářem vnitřního stavu postav. Texty, které publikum důvěrně zná, získávají v novém kontextu překvapivé významy. Zajímavé je, že tvůrci nesáhli po všech největších hitech. Chybí například „Štěstí je krásná věc“, „Nebude to ľahké“ nebo „Srdce jako kníže Rohan“. Místo toho dávají prostor i méně známým skladbám. Avšak nechybí píseň „Cigaretka na dva ťahy“, která celé představení symbolicky otevírá a zároveň naznačuje význam samotného názvu.

Co vlastně znamená „Život na 2 ťahy“? Odpověď není jednoznačná. Může odkazovat k promarněným příležitostem, k životu prožitému příliš rychle, k pocitu, že člověk svůj čas „prokoučoval“. Stejně tak však může označovat paralelu mezi synem a otcem. Oba muži se svým způsobem míjejí s vlastními životy i s lidmi kolem sebe. Oba nedokážou komunikovat své emoce a oba za tuto neschopnost platí vysokou cenu.

Výraznou složkou inscenace je scénografie Juraje Poliaka. Dominují jí židle a zrcadla. Židle zpočátku působí jako běžné součásti prostoru připomínající kabaretní temné prostředí, později se jejich uspořádání mění v monumentální objekt vyvěšený z vrchu připomínající katedrální lustr či obřadní síň. Zrcadla se zase v samotném závěru stávají obrazem sebereflexe člověka, který se konečně musí podívat sám na sebe a položit si otázku, pro koho vlastně žije.

Nejsilnější moment přichází ve chvíli, kdy se hrdinova téměř dospělá dcera (Lenka Kopuncová Fecková) ptá, zda zná ten pocit, když člověk nabídne celé své nitro davům, ale doma už nezůstane nic. Tato otázka tak rezonuje celou inscenací a v samotném závěru je též odpovězena. Jde o cenu, kterou člověk platí za vlastní životní volby, za neschopnost komunikace a za útěk před sebou samým.

MÜLLER – Život na 2 ťahy je inscenací, která nepředstavuje oslavný portrét Richarda Müllera. Místo toho nabízí citlivý, místy bolestný, ale zároveň humorný a divácky přístupný obraz univerzálního člověka hledajícího cestu k sobě samému. A právě proto může oslovit i diváka, který Müllerovu tvorbu třeba ani důvěrně nezná. Výsledkem je působivá cesta po životních schodech člověka, který se celý život pohybuje mezi nebem, peklem a rájem – a který svůj nejdůležitější rozhovor nakonec svedl především sám se sebou.

Divadlo Nová scéna Bratislava: MÜLLER – Život na 2 ťahy

Režie: Roman Polák, dramaturgie a úprava: Andrea Bučko, hudební nastudování, aranžmá, scénická hudba: Ľubomír Dolný, choreografie: Stanislava Vlk Vlčeková, scéna: Juraj Poliak, kostýmy: Pavol Dendis.

Hrají: Lukáš Pišta, Jana Balzar Lieskovská, Lenka Kopuncová Fecková, Dárius Kočí, Pavol Topoľský, Lucia Vráblicová, Vladislav Plevčík, Jakub Janotík, Peter Makranský, Martin Kaprálik, Mirka Gális Partlová, Karin Olasová, Jakub Somora, Juraj Ďurdiak, Martina Dolná, Miroslava Drínová. Premiéra: 27. a 28. března 2026, psáno z reprízy v rámci festivalu Dokořán 12. června 2026.

autorka článku: Julie Šenkýřová