Muzikál My Fair Lady (ze Zelňáku): Lochčení ve Štatlu

Dnes se společně vydáme na Zelný rynek, za jednou prostořekou květinářkou 😊. Možná si říkáte, že jsem si dala s návštěvou My Fair Lady (ze Zelňáku) nějak na čas – inu, máte pravdu, trochu jsem se totiž bála. Pravidelnější čtenáři si možná vzpomenou, že My Fair Lady jsem viděla již v Liberci a také v Plzni, a ač to bylo pokaždé něčím jiné, zatím jsem byla vždy spokojená. Ale čím víc máme muzikál rádi, o to víc máme v hlavě jasnou představu, jak má vypadat – ta představa kolikrát nemusí být ani správná, ale je prostě „naše“. A já jsem si zkrátka říkala, jestli vůbec tento krásný muzikál v Brně poznám, když si ho tu přenesli přímo do brněnského prostředí a dali postavám nová, česká jména, ale především – mluví tu i hantecem.

Hantec je podle mě docela fenomén, takové zajímavé nářečí, které zní, jako by ani nemohlo vzniknout právě z češtiny. Připadá mi to vtipné, ale rovnou přiznávám, rozhodně neumím plynně hantecem mluvit, tím pádem jsem se zkrátka obávala, že v divadle nebudu vůbec rozumět, o čem je řeč. A že mi celkově spojení My Fair Lady a hantecu nesedne.

Naštěstí jsem se zase jednou do Brna vydala na „hurá akci“, věděla jsem, že mě bude čekat náročný pracovní týden, a chtěla jsem si proto předtím udělat poslední radost, a proto jsem objednala lístky stylem – je mi vlastně jedno, na co půjdu a kdo v tom hraje, hlavně chci něco vidět a chci si to užít! 😊 To se povedlo stoprocentně – nejprve jsem na Biskupském dvoře zhlédla činohru Eliška/Rejčka, u níž jsem malinko čekala, že se budu nudit (nestalo se! byla skvělá). Druhý den mě čekala právě My Fair Lady na Hudební scéně Městského divadla Brno. Před představením jsem se nestihla najíst, přičemž jelikož jsem většinou z hladu nevrlá a protivná, byl to recept na katastrofu… Ale stal se zázrak, já byla nadšená 😊.

Byly sice momenty, kdy jsem přemítala, jestli si po divadle zajdu na jídlo do restaurace, nebo si jen koupím něco s sebou na hotel, ale naštěstí jsem těmito trýznivými a mučivými myšlenkami na jídlo vyplnila ty dlouhé přechody mezi jednotlivými obrazy, kdy docházelo k přeměnám scény.

Až na tyto momenty (a i tehdy jsem se kochala nádhernou hudbou Frederica Loewa), jsem se celou dobu královsky bavila. Dostala jsem přesně takový zážitek, jaký jsem si přála. Řekla bych, že celkově je brněnská MFL velmi povedené představení, rozhodně jedinečné, ale jsem moc ráda, že jsem ho mohla vidět.

Pokud mi to odpustíte, nebudu už vypisovat děj, věřím, že hlavní zápletku vycházející z Pygmalionu jistě znáte. Každopádně „na Zelňáku“ nás logicky čekalo pár rozdílů vůči jiným uvedením, a tak alespoň pár z nich vypíchnu. Co se týče přesunu děje do Brna, působilo to vlastně docela přirozeně, až mě to překvapilo. Hantec použitý u chudší vrstvy, spisovná čeština u lidí z lepší společnosti – vlastně to ještě podtrhlo kontrast mezi prostředím, odkud pocházela Líza a odkud naopak její profesor. Rozhodně jsem nerozuměla všem obratům, ale hodně jsem si dokázala domyslet, krom toho to zkrátka působilo ještě o ždibec vtipněji. Přidalo to zkrátka pestrost dílu, u něhož jsem si myslela, že už mě ničím nepřekvapí.

Jen mám tedy jednu drobnou výtku – vzhledem k tomu, že Brno muzikál přeneslo do naší země kompletně, na jeden detail ovšem asi přece jen zapomněli. Když si Líza představuje, že profesora pošle „na popravu“, král v její představě sice působí, jako že by to klidně mohl být český král (něco jako svatováclavskou korunu jsem viděla), ovšem co ti strážní? Ti vypadali spíše jako typičtí britští Beefeateři, tedy strážní z Toweru. Už jenom těmi jejich vysokými černými čepicemi, co jako by z oka vypadly tzv. bearskin z medvědí kůže. Nevím, nevím, já mám dojem, že naše hradní stráž takhle nikdy nevypadala a že tato drobnost zůstala spíše z originální verze.

Co se změny na naše prostředí týče, asi největší vnitřní problém jsem měla s novými jmény postav, Líza Ďulínková mi kupodivu problém nedělala, tam jsem si zvykla hned, podobně jako u jejího otce, u něhož mi tedy přišlo, že si vlastně svoje křestní jméno moc nepamatuje (váhal, jestli je Alfréd, nebo Alfie). V případě plukovníka Pickeringa, zde Špičky, mě to jen malinko zatahalo za ucho, ale oceňuji, že nové jméno se hned zapracovalo do dialogů tak, aby vznikly nové vtipné narážky. Nejpovedenější a zároveň nejvíc absurdní je asi jméno Freddieho – Bedřich Škoda – Vrchovský. Nejenže to zní vtipně (hlavně když řeknete Béďa! 😊), ale jeho dvojí příjmení nám dává tušit, že se narodil se stříbrnou lžičkou v ústech. Asi nejdivnější mi připadalo jméno Higginse, ačkoliv Jindřich Hradský zní adekvátně z hlediska jakési kultivovanosti a vznešenosti, přesto mi k němu zpočátku úplně nesedlo. Úpravou kvůli tomu ostatně musel projít i text jedné z písniček, kde obvykle slýcháme: „Ó, profesor Higgins!“ Tentokrát, pokud jsem dobře slyšela, tam zaznělo „profesor mluvy“. Na to se těžko zvyká.

Došlo ještě na jednu změnu v písňovém textu, která mě velmi mrzela, ač chápu, proč to muselo být. Když je Líza ještě chudou květinářkou na ulici, ale už sní o novém životě, obvykle zpívá: „Jé, to bude náramný!“ Mimochodem jedna z mých nejoblíbenějších písní z muzikálu, která mi často po návštěvě divadla utkví v hlavě. Buď mám vždycky pocit, že bych mohla „protančit noc i den“, případně je právě všechno tuze „náramný! náááramný…“. Bohužel tentokrát jsem se tohohle svého „bengru“ (jak by řekla Nikča 😂) nedočkala naplno, protože Líza zpívala: „Jé, to bude betálný!“ Dává to samozřejmě větší smysl, protože slovo náramný/náramné mi už dnes připadá trochu knižní a tím pádem se tam vlastně nehodí. Alespoň jsem se naučila nové slovíčko a možná ho, pokud mi to Brňané dovolí, začnu i používat. 😊 Ale zkrátka si nemůžu pomoct a to moje „náramný“ mi tam chybělo.

Co rozhodně nechybělo, je humor, jak už jsem ostatně nastínila. Zatím každé uvedení MFL, které jsem měla možnost vidět, bylo něčím jedinečné, a každé si přineslo své vlastní vtípky. V Brně jsem se nasmála opravu hodně (tedy pardon, hodně jsem se lochčila!), podobně jako další diváci jsem ocenila především dvě narážky na slavný díl Studna z 30 případů majora Zemana – nečekané, ale povedené. Pobavilo mě i to, jakým způsobem si „po kelišovsku“ Líza chtěla přivlastnit čokoládičky od profesora Hradského. Podobný moment už jsem ostatně chválila i v brněnské Pretty Woman 😂. Evidentně se jedná o oblíbený motiv, ale vůbec mi to nevadí. 😊

Jen tedy brněnský opakovaný vtip na adresu paní Hruškové (služebná Hradského) ohledně toho, že údajně vypadá jako chlap, mi připadal přinejmenším zvláštní. Asi bych ho klidně vynechala, ačkoliv to bylo zase něco nového a bylo to navíc dobře využito ve chvíli, kdy Líza uteče a Hradský nám v rozrušení během svého sóla tvrdí, že by byl nejraději, kdyby mohla být žena víc jako muž. Paní Hrušková je tomu přítomná a už jen tím dobře nastavuje zrcadlo tomu, jaký je Hradský vlastně ve skutečnosti pokrytec. Chce, aby ženy byly více jako muži? Tvrdí to. Ale celou dobu má vedle sebe právě paní Hruškovou, která by podle něj zřejmě toto kritérium splňovala. Jenže je vidět, že ani to mu moc nevyhovuje. A nám je stejně dávno jasné, že ve skutečnosti a ve skrytu duše je za rozdíly mezi muži a ženami velmi rád.

Kromě humoru u My Fair Lady obvykle hledám i jakousi eleganci, krásu a pohádkovost. Tento aspekt mi byl dopřán i v Městském divadle v Brně. V případě kostýmů Andrey Kučerové jsem se dočkala všeho, co u MFL očekávám. Neshledala jsem žádné větší odchylky od klasiky, všichni podle mě vypadali, jak měli. Jen tedy paní Hrušková zde vyfasovala mužské oblečení – její oblek připomínal uniformu majordoma. Ale samozřejmě nejvíc mě zajímala samotná Líza. Té to slušelo už na začátku, a tak jsem s napětím očekávala, jak se povedou její šaty na ples, které mají za úkol podtrhnout její proměnu. Šaty byly naprosto nádherné, perfektní a boží. Působily elegantně a líbil se mi i jejich drobný a nenápadný vzor. Líza byla jako princezna, z čehož jsem měla radost. Podobně jako v jiných uvedeních se mi moc nepozdával její poslední kostým. Působil na mě trochu nudně a škrobeně, ale Líza tu přece mluví o tom, že se chce stát učitelkou, takže zřejmě záměrně volí něco umírněnějšího.

Co se týče scény Jaroslava Milfajta, tam jsem byla též naprosto spokojená. Z domu profesora Hradského jsme viděli především jeho pracovnu, kterou lemovala dvě schodiště, po nichž se dalo vystoupat nahoru na lávku. Moc se mi líbila i zmenšená verze Zelného trhu, kde nechyběla ani věrná napodobenina Kašny Parnas. Pro tři různá prostředí pak byly využity jakési brány s květinovým vzorem, mimochodem nádherným (trochu jako pozadí Muchových plakátů). Skoro jako by na nás dýchla secese. Jedna „brána“ byla použita na dostizích. Myslím, že v případě domu paní Hradské, profesorovy matky, to byly snad dvě, ovšem jsem si jistá, že na plese, kde je Líza za hvězdu, to pak byly hned tři. Nechyběly ani ozdobné lustry, i když tentokrát byly asi jen z kartonu 😊. Ale je pravda, že to jsem skoro zapomněla, stejně jsem koukala hlavně na Lízu.

Mimochodem, když na plese s Lízou začne tančit Zoltán Karpathy (pidi rolička skvělého Jana Apolenáře), zarazilo mě, že si ji v podstatě okamžitě odtáhne pryč ze scény, v ději asi někam do salonku. Tím v podstatě končí první polovina představení, následuje přestávka. Zřejmě proto jsme potřebovali nějak scénu ukončit, ovšem v rámci děje mi to připadalo trochu podezřelé. Co kdyby si na Lízu začal dovolovat? Podle mě lepší zůstat na očích všech. A myslím, že Higgins/Hradský a Pickering/Špička by ji také raději hlídali.

Byl to tím pádem malinko zvláštní tah. Občas se tato inscenace nebála podivností a zvláštností, což se promítlo i do některých choreografií Anety Majerové, které byly hravé a veselé. Nejvíc mě fascinoval Bedřich (Freddie), který do scén před domem Hradského vyfasoval kolečkové brusle. To je samozřejmě naprosto roztomilý nesmysl, ale přiznám se, že za mě to geniálně fungovalo. Písnička „V ulici, kde žiješ“, je sice moc pěkná, ale občas může působit trochu zdlouhavě, což se tentokrát opravdu nestalo. Béďa zpíval a přitom dělal šílenosti na bruslích, což scéně dodalo skvělou dynamiku. A když se k němu pak Líza přidala a v rámci skladby „Ukaž“ mu nedala nic zadarmo, skoro jsem se o Béďu na bruslích bála. Naštěstí to ustál 😊.

Moc mě bavily též tanečky Lízina otce Alfréda Ďulínka s jeho kumpány. Působily skutečně vesele a energicky, takže jsem si skoro až přála se k nim přidat. Navíc Alan Novotný alias Alfréd dokonce svým kámošům občas i trochu „předcvičoval“, respektive jim třeba řekl, že následuje změna stran, nebo otočka. Dokázal si to pěkně ošéfovat 😊.

Výkon Alana byl podle mě jeden z nejlepších z celého představení. Dokázal vtipně podávat nejrůznější hlášky, sledoval divácké reakce a podle nich buď přidával, nebo pokračoval dál v příběhu. Z jeho úst jsme slyšeli opravdu zajímavé věci, nevím proč, ale nejvíc mi utkvěl jeho poslední panáček během noční jízdy – vodka to go 😂. Kromě toho se mi ale líbila i energie mezi Ďulínkem a jeho dcerou Lízou – připadalo mi, že se rozhodně mají rádi, i když mají každý svůj život. To mi občas u MFL chybělo.

Z dam bych měla zmínit Lenku Janíkovou coby maminku Bedřicha, i když myslím, že role maminky v Addamsových jí sedla víc. Coby Jindřichova matka se představila Zdena Herfortová, která má v sobě jak laskavou polohu, tak i tu ráznější. V této roli předvedla především tu druhou z nich. V případě Jany Musilové, která se zde stala paní Hruškovou, nemám co vytknout, jen mi jí bylo v rámci těch vtípků ohledně jejího vzhledu trochu líto. Každopádně se mi líbilo, jak se radovala, když se naopak jí samotné povedlo uštědřit pomyslnou ránu někomu jinému 😊.

Plukovník Špička byl v podání Jana Mazáka pravý gentleman a na Lízu byl jako obvykle hodný a laskavý, jinak ale příliš nezaujal. Nejdůležitější je zde ale trio Bedřich – Jindřich – Líza. Tak se jim pojďme podívat na zoubek!

Už jsem nakousla Béďu, který mě bavil na kolečkových bruslích, každopádně jsem moc ráda, že jsem v této roli viděla Jana Brožka. Ten už si mě totálně získal minule na Drahém Evanu Hansenovi, takže zde už to bylo jenom potvrzení toho, že je skutečně skvělý a zvládne asi cokoliv. Když se poprvé ukáže ve scéně s dostihy, trochu jsem na Evana myslela, protože Bedřich sice neměl problém Líze podat ruku, jako by měl Evan, ale i on na mě působil trochu „jinak“ 😂. A též hned řešil zpocené ruce. Ještě mi pak blesklo hlavou, že kdyby se Bedřich na těch bruslích nakonec neudržel a spadl, tak už víme, jak si Evan Hansen ve skutečnosti zlomil ruku 😂. Ale dost už těch crossoverů, zkrátka Honza tady drandil po jevišti na bruslích a do toho ještě zvládl nádherně zpívat – jeho hlas zněl jako zvon a ani jedinkrát se nezachvěl nejistotou. A zároveň to byl pořád ten milý ťunťa „Freddie“ (i když se jmenoval jinak), jakého známe. Dokonce možná lepší, protože tentokrát si udržel mou pozornost a bylo mi ho líto.

Možná jsem mu i malinko fandila, což se mi obvykle u této postavy opravdu nestává. Na opačné straně barikády pak máme profesora Jindřicha Hradského. V této roli se alternují Petr Štěpán a Kristian Pekar, přičemž já viděla prvního jmenovaného. Typově mi sedí na tuto úlohu lépe, už jen proto, že Kristian mi připadá ještě dost mladý na roli morouse a starého mládence, každopádně byla bych zvědavá i na jeho výkon. Petru Štěpánovi nemám co vytknout, působil na mě jako správný Higgins – měl v sobě jakousi eleganci a nonšalanci, ale zároveň byl uvěřitelný i coby nezdvořák, který nebere ohledy na druhé. Trochu mě obměkčil, když na konci přiznává, že mu Líza bude chybět, ale popravdě mi prolétla hlavou i myšlenka, jestli by vlastně Líze bez něj nakonec nebylo líp 😂. Trochu to přičítám tomu, že jsem mezi Hradským a Lízou sice nějaké to jiskření cítila, ale jen minimální, což mě mrzí především po návštěvě plzeňské verze, kde mi Lumír Olšovský a Charlotte Režná ukázali, jak náramně to může vypadat, když mezi touto dvojicí postav chemie je. Zároveň ale, abych k Brnu nebyla nespravedlivá, moje škarohlídská myšlenka ohledně Hradského může být také způsobena zkrátka tím, že mám v sobě i já sama kus Higginse a zvykla jsem si žít sama.

Zato Líza je ještě mladá a naivní dušička, a proto té samozřejmě romantiku přejeme. Když jsem v minulosti uvažovala nad tím, že bych se na MFL do Brna vydala, rozhodně jsem se těšila především na místní Lízy, jelikož Dagmar Křížovou již dobře znám z řady jiných představení, takže věřím, že to bude bomba. Rovněž bych byla zvědavá i na Elišku Hladilovou (dříve Skálovou), kterou mám též ještě zafixovanou coby Alanu z Drahého Evana Hansena. Nakonec tomu ale osud chtěl, že na mě „zbyla“ Barbora Slaninová, v programu uvedená jako understudy, na webu již jako jedna z alternací. Já musím říct, že mi taky nešlo do hlavy, že by byla „jen understudy“, protože byla zkrátka výborná. Na začátku pěkná dryáčnice, ale zároveň byla krásná i v těch hadrech, tím pádem jsem si říkala, zdalipak se vůbec dočkáme nějaké proměny v princeznu. Ale dočkali jsme se, na plese byla vyloženě nádherná a elegantní. Barbora byla coby Líza plná života a energie a moc nás bavila. A jako obvykle mi jí bylo pořádně líto, když zjistila, že do svého starého světa už dávno nepatří a nikdo ji tam nepoznává. V případě Barbory Slaninové mi ale připadalo, že tahle Líza nemá čas dlouho vzpomínat a naříkat. Ona si zkrátka nějak poradí! 😊

Nakonec jsem si tedy v Brně moc nepoplakala, ale nevadilo to. Dostala jsem zase trochu jiný pohled na věc a co bych se v tom dál vrtala, vrátím se ke svému prvnímu hodnocení tohoto kousku – bylo to prostě betálný! 😊 Tak čauec.