Muzikál Na skle malované: Střípky osudu legendárního hrdiny

Na divadelní inscenaci Na skle malované uváděnou v Městském divadle Kladno jsem narazila spíše náhodou. Tento titul na mě „bliknul,“ když jsem si na internetu před časem pročítala informace o premiérových muzikálových představeních sezony 2022/23 a některá jména v obsazení následně probudila moji zvědavost. A ve chvíli, kdy se na programu objevil odpolední víkendový termín a já tudíž nebyla nucena řešit otázky přenocování na Kladně nebo noční cestování vlakem, bylo definitivně rozhodnuto. Pořídila jsem si vstupenku a vypravila se na pro mě neznámý muzikál do neznámého divadla (i města). 😊 A troufám si tvrdit, že šlo o zážitek obohacující.

Na skle malované je muzikál polských autorů – básníka Ernesta Brylla a skladatelky Katarzyny Gärtner, v kladenském divadle uváděný v režii Jaroslava Slánského. Hlavním tématem tohoto díla je legenda o zbojníkovi Juraji Jánošíkovi, který, jak se můžete dočíst např. i v programu, nepůsobil pouze na území Slovenska, ale také Polska, a dokonce i Maďarska. To také vysvětluje, proč se Jánošíkovi (jehož jsem dosud považovala za slovenského hrdinu) věnuje právě polský muzikál.

Dříve, než byly Jánošíkovy osudy poprvé sepsány, žila jeho legenda prostřednictvím písní, pověstí a vyprávění a také obrázků malovaných na skle (čímž se dostáváme k samotnému názvu celého představení). A právě touto cestou je podáván Jánošíkův příběh i nám. Není ucelený a Jánošík díky tomuto pojetí vlastně ani není postavou hlavní. Ocitáme se na slovenském venkově přelomu 17. – 18. století, kde nám jsou Jánošíkovy osudy vyprávěny místními obyvateli, ať už z řad vesničanů či pandurů (vojáků). Ve vyprávění se objevují a zasahují do něj i alegorické postavy – Anděl, Čert a Smrt. Z Jánošíkova života se toho dozvíme velmi málo. Prakticky pouze tolik, že se narodil, poněkud bouřlivě žil, prožíval velkou lásku a zemřel. Všechny tyto životní etapy jsou však opředeny hned několika různými legendami a každý tak dostává prostor si vybrat právě tu „svoji“ malbu na skle.😊 Představení není tedy pouhou oslavou legendárního hrdiny a rozhodně mu nechybí vtip, ani určitý nadhled, což je nepochybně zásluhou především skutečně povedeného překladu Jana Šotkovského.

Na skle malované mě ale zaujalo i po hudební stránce. Hudebního nastudování a aranžmá se ujal představitel Jánošíka, Roman Říčař, a myslím, že dopadlo opravdu skvěle. Hudbu bych popsala jako kombinaci rocku, jazzu a folklóru a jako celek to dohromady, v podání osmičlenné kapely, funguje naprosto dokonale. Hudební složku doplňují skvělé vícehlasé sbory i sólové výstupy. Těch se dočkáme především v podání Anděla, Čerta či Smrti a samozřejmě též Jánošíka. U ostatních postav se jedná spíše o výstupy sborové, i tak ale téměř každý dostane svůj prostor zaujmout i sólově.

Co mě ale oslnilo hned od první vteřiny po zvednutí opony, je celková vizuální stránka tohoto díla. Za tou stojí Jozef Hugo Čačko, který navrhl nejen scénu, ale také kostýmy. A právě kombinace poměrně jednoduché, minimalistické scény a zdobných výrazných kostýmů, mi připadala naprosto geniální.

Na první pohled je totiž jeviště prakticky prázdné a jediné, co je na něm vidět, je velký počet dřevěných židlí zavěšených na červených hácích u stropu. V případě potřeby se na scénu snesou a je možné je na jevišti rozmístit, následně opět ke stropu vrátit. Druhou výraznou dominantou scény je pak velký průhledný panel v zadní části jeviště, jehož využití bylo skutečně pestré a sloužil především jako předěl mezi děním v přední a zadní části. V určitých chvílích působil dojmem, že po něm stéká voda a díky tomuto prvku se podařilo např. opravdu působivě ztvárnit scénu u jezu.

Co se kostýmů týče, jsou velmi pestré, zdobné a řekla bych, že asi i ctí historické reálie. Nechybí zde barevné kroje s mnohovrstevnatými sukněmi, zástěrou a pentlemi u venkovských dívek, nápadné červené uniformy pandurů (zdobnější pro jejich velitele), bílé vyšívané kroje s klobouky venkovských mužů včetně zbojníků a dočkáme se i Jánošíka s pověstnou valaškou a širokým opaskem. Kroje ovšem připomínají i kostýmy Smrti či Čerta (laděné do černé barvy), pouze v případě Anděla jsem měla dojem, že narážíme na i na prvky modernější. Líbilo se mi i to, jakým způsobem byla řešena andělská křídla.

Nesmím zapomenout ani na výborné a nápadité choreografie Ivany Hannichové. Zejména společné scény Jánošíka se Smrtí byly ohromně působivé. Jenom mě chvílemi trochu děsilo, že se toho hodně odehrává na mini prostoru mezi orchestřištěm a okrajem jeviště. Pokaždé jsem trnula, že to nedopadne dobře. 😁

A nyní se již pustím do obsazení.😊 Jak jsem již dříve zmiňovala, v Na skle malované není žádná z postav vysloveně hlavní, většina z nich nemá ani jméno. Přesto se zde objeví několik figur, které měly prostoru o něco více. Začnu tedy tím, jehož legenda je tématem celého kusu – Jánošíkem. V této roli se představil Roman Říčař, jehož jsem cca před dvaceti lety viděla v několika muzikálových představeních v Praze a těšila jsem se, že budu mít nyní tuto možnost znovu. A takovou záplavu charismatu, jako se na nás valila z jeviště právě od Jánošíka v jeho podání, jsem už dlouho v divadle nezažila. V okamžiku, kdy se na scéně objeví, vyzařuje z něj nesmírná energie i autorita a veškerá pozornost patří pouze jemu. Je škoda, že nevídám tuto zajímavou a talentovanou osobnost na našich muzikálových scénách častěji.

Oproti jiným muzikálovým inscenacím je tentokrát Smrt ztvárněna ženou, a to Janou Zenáhlíkovou, která zaujala především po pěvecké stránce. Smrt v tomto díle nepůsobí nijak děsivě a vlastně tak není ani prezentována. Jedná se zkrátka o někoho, kdo k lidem a životu patří, a proto i část věnovaná Jánošíkovu konci vyzněla poměrně přirozeně a samozřejmě. Cesty Jánošíka a Smrti se v průběhu děje několikrát zkříží, až se v samém závěru vydají směrem společným…

Také Čert ani Anděl nejsou postavy vysloveně kladné nebo záporné. Působili na mě velmi lidsky. 😊 Anděl Lenky Zbrankové je trochu zbrklý, zmatený a zcela nepokrytě Jánošíka podporuje. A jeho šarvátky s Čertem mě moc bavily. Vlastně i Čert, jehož si zahrál Lukáš Pečenka, Jánošíka svým způsobem obdivuje, nesnaží se ho nijak pokoušet nebo svést na špatnou cestu, pouze má jiný pohled na to, zda tento legendární hrdina za své činy náleží nebi, či peklu, což je zdrojem většiny jeho rozepří s Andělem. Obě tyto role mě ohromně bavily a byly zajímavé jak po herecké, tak i po pěvecké stránce.

Dále v představení vidíme též početné místní obyvatelstvo, v němž mají výraznější prostor Jan Krafka a Jakub Hubert, kteří plní i roli vypravěčů, dále čtveřici zbojníků (Tomáš V. Hron, Kryštof Dvořáček, Michal Kuboušek a Michael Vykus či pandurů (Miroslav Večerka, Karel Jirák, Matouš Zah a Richard Vokůrka).

Důležitý prostor má ale i šestice dívek, z nichž nejvíce zaujaly Barbora Hron Vovsíková (jako Jánošíkova láska), Jaromíra Mílová (Jánošíkova matka) a Vítězslava Karolová. Šestici dále uzavírají Barbora Janatková, Kristina Sitková a Anna Polcrová.

Původně jsem šla na Na skle malované s tím, že uvidím představení podobné Baladě pro banditu, kterou jsem si v posledních letech velmi oblíbila. Překvapilo mě ale, jak odlišnou cestou lze podobné téma uchopit a představit divákům muzikál, oslavující spíše legendy jako takové, nežli hrdinu, kterému jsou věnované. Rozhodně doporučuji se do Kladna na tento muzikál vypravit. Sama nevylučuji, že se za Jánošíkem do kladenského divadla ještě vrátím. 😊