Muzikál NE/NORMÁLNÍ: Divadelní pilulka psychické (ne)rovnováhy

Na Next to Normal neboli Ne/normální se 7 statečných (výjimečně v plné sestavě) vypravilo již na první reprízový termín, tedy 30. listopadu. Několika z nás se přes den neudělalo moc dobře, ale na rozdíl od méně statečných jedinců jsme se nevzdali a vyrazili jsme do divadla i tak. A nelitovali jsme, spíše naopak. Já jsem dokonce měla dojem, že představení mě uzdravilo lépe, než jak by to dokázala jakákoliv pilulka. Dokonce i psychicky mi pomohlo, což je vzhledem k názvu i tématu celé hry více než příhodné. Tento muzikál bych proto všem doporučila jako všelék i antidepresivum.

Muzikál Ne/normální sice není rozjuchaný a bezstarostný, ale dokáže dokonale vaši duši roztrhat na milion kousíčků a na závěr ji zase pohladit a ukonejšit nadějí na lepší zítřky. Nejen díky neokázalé scéně hrající si s náznaky a fialovou barvou (která je pro muzikál symbolická), máte totiž pocit, že nahlížíte opravdu do obýváku rodiny Goodmanových a sledujete jejich život, nikoliv pouze vymyšlený příběh odehraný herci. Jednotlivé postavy také působí přirozeně a uvěřitelně, jen nejsou tak úplně »normální«, chtělo by se říci. Neřeší totiž jen běžné každodenní problémy, ale potýkají se s přízrakem v podobě psychického onemocnění. To je ale v našich očích polidšťuje, protože kdo z nás vlastně normální je? Každý máme nějaké trápení a je dobré si připomenout, že v tom nejsme sami a možná je na tom někdo jiný i daleko hůř.

Přece jen v porovnání s hlavní postavou Diany se moje drobné starosti zcela rozplývají. Trpí bipolární poruchou (známou také jako maniodepresivní psychóza) a bohužel se potýká i s dalšími traumaty z minulosti, ale i tak se snaží fungovat jako manželka i matka. Daniela Šinkorová se této obtížné role chopila s vervou a energií a co se týče jejího hereckého výkonu, musím smeknout imaginární klobouček. Naprosto mě dostala. Do pěveckých partů Diany, které jsou velmi náročné, dala podle mého názoru vše. Bohužel jsem jí ale v některých pasážích a tóninách nerozuměla, což ale mohlo být částečně i celkovým ozvučením představení. Vzhledem k tomu, že výkony Daniely v jiných rolích se mi doposud vždy líbily, mě mrzelo, že tentokrát nemohu pouze chválit.

Ovšem Ne/normální nestojí jen na Dianě, ale důležité jsou i zbylé postavy a jejich představitelé, zejména pak pubertální potomci Diany – Natalie a Gabe v podání Kateřiny Herčíkové a Štěpána Komárka, jejichž výkony byly pro mě asi tím nejlepším z celého představení. Kateřinu jsem znala z Pomády, kde mě zaujala hned napoprvé (později jsem si Pomádu naordinovala podruhé a schválně jsem se na její postavu víc zaměřovala), v Ne/Normální mě už definitivně nadchla silou svého hlasu, půvabem i hereckým výkonem. Rovněž Štěpán se vydal sám ze sebe a zabodoval pěvecky i herecky, jelikož skvěle vystihl těžce uchopitelnou postavu Gabea.

Nelehký úkol dostal si Ne/Normální připravilo i pro Zbyňka Frice, který se zhostil role Dana, manžela Diany. Ten (více či méně) trpělivě snáší její změny nálad a chce jí poskytnout oporu a pomoc, i když ne vždy se mu to daří. Během představení odhaluje nejen svou lásku a věrnost, ale i své slabosti, strachy a vlastní přízraky. Zbyňkovi jsem všechno do posledního puntíku věřila, fandila jsem mu a soucítila s ním.

Výborné byly ovšem i výkony Štěpána Kloučka coby obětavého přítele Natalie Henryho a Tomáše Vaňka v dvojroli psychiatrů, doktorů Maddena a Finea. Ovšem to, že je řadím až na konec, neznamená, že byly jejich role méně důležité. Naopak Next je podle mě poměrně specifický v tom, že všech šest postav má v ději své opodstatnění, svou funkci, nikdo tam neslouží jen jako prázdná výplň. Nikde ve světě jsem toto dílo neviděla, a tak nemám srovnání, ale myslím si, že úspěch verze hrané v Divadle Na Prádle tkví právě v tom, že na jevišti nikdo nehraje prim a nepovyšuje se nad ostatní, ale naopak se tam setkáváme s vskutku skvěle sehranou partou herců. Podle mě na sebe všichni dobře slyší a působí tak na diváka jako celistvý tým.

Pokud bych měla zhodnotit děj, budu se trochu opakovat v tom, že ani zde jsem neshledala žádnou „vatu“, která má jen za úkol zaplácnout pár minut mezi čísly. Všechny pěvecké i činoherní scény na sebe výborně navazují a posouvají kupředu příběh, který se netáhne, ale naopak má dobrý spád. Napomáhá tomu i hudební složka, která je převážně rocková, tedy rychlá a energická, ovšem nechybí ani pomalejší písničky. Na první poslech mi asi žádná melodie nezůstala v hlavě, ale možná to bude tím, že hudbu pro mě tak trochu přehlušil děj, který je u mě ostatně v muzikálech klíčový. Tedy pokud mě nezaujme děj, pravděpodobně u mě titul nemá moc šancí.

V případě Ne/normální jsem ale měla pozitivní očekávání a nezklamala jsem se, naopak mě příběh naprosto pohltil a veškeré emoce i dějové zvraty se mi dostaly pod kůži. Ke konci jsem už jen seděla jako na trní a bála se o osudy všech Goodmanových, načež jsem celý závěr proplakala. A zároveň jsem si odnášela pocit, jako by mi spadl ze srdce kámen, co mě tam už nějakou dobu skrytě tlačil. Možná bych měla vyrazit znovu…