Muzikál O statečném kováři: Hoř, plamínku, plápolej…
Pohádky nikdy nezestárnou. Celý život se k nim často vracíme, aniž bychom si to mnohdy uvědomili. Nejen v pohádkách totiž vítězí dobro nad zlem, ale někdy se tak děje i ve skutečném životě, a přiznejme si, kolikrát nás napadne nějaké to pohádkové moudro, které zapadne do běžného života a hodí se k lidem, kteří nás v něm provázejí.
Lidová slovesnost by zkrátka neměla vymizet z kulturního života. Pohádky s námi putují od nejútlejšího dětství, a ač to zní hodně sentimentálně, jsou důležité a nenahraditelné. Zejména ty pohádky, které vznikly opravdu mezi lidmi, kdy je babičky vyprávěly svým vnoučatům na dobrou noc. Ty nejkrásnější pohádky vznikaly v těch nejchudších krajích a ztělesňovaly touhu po bohatství, lásce a lepším životě. Ale také poukazovaly na boj dobra se zlem, na dobré i špatné lidské vlastnosti, a také přinášely velkou představivost, fantazii a snění ve všech barvách. Jejich edukativní význam je nezpochybnitelný dodnes.
Pohádka O statečném kováři je jen jedna z mnoha těch, které zkrátka zná každé dítě. Má v sobě všechno, co správná pohádka má mít – krásné princezny, dobrého a zlého krále, kouzla, přátelství i přetvářku, a samozřejmě velkou lásku a touhu po šťastném životě. Na motivy lidové pohádky ji sepsala Božena Němcová a je to zkrátka klasický pohádkový příběh pro všechny generace.
Přiznám se, že původní filmové zpracování s Pavlem Křížem v hlavní roli jsem neviděla. Hudbu k němu napsal Petr Ulrych, a stejné písničky, k nimž tentýž autor dopsal několik dalších, můžete slyšet i v divadelním nastudování Městského divadla Brno. Toto představení jsem zhlédla letos na brněnském Biskupském dvoře.
Biskupský dvůr je velmi pěkné místo, jako stvořené pro letní divadelní představení. Nachází se v centru Brna na nádvoří pod Petrovem s úžasným pohledem na katedrálu, která se při večerním osvětlení stává přirozenou kulisou. Vrátila jsem se tam po pěti letech a byl to příjemně strávený večer ve společnosti kvalitního brněnského souboru, uchu lahodící muziky a fantazijního příběhu plného zajímavých překvapení.
Děj pohádky O statečném kováři není třeba dlouze představovat. Mladý kovář Mikeš se vydá do světa za dobrodružstvím a na svých cestách potká dva kamarády Matěje a Ondru. Na své pouti se dostanou do smutného království, v němž dobrý král truchlí nad ztrátou svých tří dcer, které unesl zlý král. Tři stateční kamarádi se však pustí do vysvobození, kde na ně čeká spousta nástrah v podobě zlých a nebezpečných kouzel. Zda se jim podaří princezny vysvobodit a zda jejich přátelství vydrží až do konce, už nebudu prozrazovat.
Scéna byla umístěna na poměrně velkém prostoru, a to tak, aby bylo dobře vidět ze všech míst v hledišti. Kulisu tvořilo rovněž sousoší trvale umístěné na nádvoří, vzrostlé stromy i zdi Moravského muzea. Při večerním osvětlení tak působily magicky, fantazijně, pohádkově. Open-air představení mají zkrátka i díky přírodním nebo architektonickým prvkům mnohdy daleko působivější atmosféru, než by měla v klasických divadlech. Pokud tedy příroda víc pomáhá, než škodí – např. nezačne-li pršet… To se ale na Biskupském dvoře naštěstí nestalo…
Musím hned v začátku říct, že se mi nesmírně líbila hudba. Jelikož jsem příznivcem folkové hudby a dobových nápěvů, užila jsem si doslova každý tón. V kombinaci se živým orchestrem na balkóně nad jevištěm to byla hudební lahůdka, srozumitelná divákům všech věkových kategorií. Nástroje byly převážně akustické, dominovaly španělské kytary, flétny, housle a perkuse všech druhů. Písně zněly chvílemi lidově, pak zase folkově, a nechyběly ani zvučné sborové vokály v několika tóninách najednou. Rovněž texty písní zněly pohádkově, jednoduše, naivně a sladce, zkrátka tak, aby jim bez problémů porozuměl i dětský divák. Bylo to celkově kouzelné pohádkové vyprávění, které ale navzdory jednoduchosti udržovalo napětí. Nutno ale podotknout, že k tomu přispívalo výraznou měrou i dění na jevišti a bezesporu vynikající herecké a pěvecké výkony.
Celková scéna byla poměrně jednoduchá, ale funkční a s pochopením jednotlivých náznaků prostředí podle mě neměl nikdo, ani ten nejmenší divák, problém. Jelikož je to pohádka o kováři, i dekorace byly (anebo aspoň tak vypadaly) z kovů a plechů. Nejvíc určitě upoutal obrovský železný kůň patřící Černému králi. Kostýmy ctily pohádkovou atmosféru, princezny měly jednoduché, ale velmi krásné bledě modré panenkovské šaty, králové jednoduché, nevýrazně zdobené, ale přece jen honosné pláště, a kluci-dobrodruzi jednoduché vesnické sešívané hadry, v nichž ale vypadali prostě dobře. Kostýmy ale měly důležitou funkci v ději, jelikož mnohé triky se týkaly bleskových převleků – a opravdu bleskových, že ani já jsem nepostřehla, jak a kdy se například lišák proměnil v ježibabu, anebo jak zajímavě se „převlíkala“ tanečnice, znázorňující čtvero ročních období. Triků bylo v představení požehnaně, dopomáhaly k tomu nejen zmíněné kostýmy, ale také scénické triky, skládací dekorace či mini propadla. Když si k tomu domyslíte ohně, kouř a hru světel a stínů, stanete se rázem součástí děje…
Kováře Mikeše si s chutí zahrál dlouholetý miláček brněnského publika Aleš Slanina. Předvedl standardně kvalitní výkon, ve zpěvu je výrazný, v herectví mu sedne v podstatě jakákoliv role. Postavě Mikeše nechybí vtip, ráznost ani hrdinství, je výrazná a nespustíte z ní oči. Aleš ustál veškeré nároky role bez problémů, a ačkoli představení není (s ohledem na dětské publikum) dlouhé, přece jen je to figura, která je na jevišti téměř pořád. Choreograf mu dokonce připsal k jedné písničce i odzemek, což také Aleš zvládl bez zadýchání. Skvěle mu sekundovali Jakub Uličník (Matěj) a Kristian Pekar (Ondra), a také malý Mikeš v podání Tobiáše Latzky. Roli vypravěče Krajánka skvěle vystřihl Jiří Mach, hospodskou Lucie Bergerová, krále Zdeněk Junák a Černého krále Petr Halberstadt. Trojice princezen dostala od scenáristy jména podle svých představitelek: Eliška (Skálová), Kristýna (Przebindová) a Barbora (Musilová). Zbrojnoši Jan Brožek a Marco Salvadori publikum výborně pobavili. Zmíním ještě Marka Huráka v roli komořího.
Na pohádky by se nemělo zapomínat. Jsem ráda, že ve směsici kreslených sci-fi pohádek, které se na děti (i dospělé) valí z každé televizní stanice, se neztrácí ani ty klasické, lidové a české. Jsou podle mě nejkrásnější, mluví z duše, přinášejí poučení, radost, oddech i pohodu. Jsou kusem historie, národního dědictví a kulturního bohatství. Je dobře, že divadla na ně nezapomínají. Jen houšť takových představení…
Leave a Reply
Want to join the discussion?Feel free to contribute!