Muzikál Pět let zpět: Intimní mozaika vztahu, která vás v Hybernii chytne za srdce

Mám ráda komorní muzikály a příběhy o vztazích. Nikoho tudíž nepřekvapí, že jsem si už před lety v ostravském Divadle „12“ zamilovala dílo Jasona Roberta Browna Pět let zpět. Tento muzikálový průřez pětiletým vztahem mladého páru je totiž unikátní svou strukturou. Zatímco ambiciózní spisovatel Jamie vypráví svůj příběh chronologicky – od prvního zajiskření až po hořký konec, herečka Cathy jde proti proudu času. Začíná u rozpadu vztahu a postupně se prozpívává zpět k jejich prvním schůzkám. Divák tak střídavě sleduje radosti i zmar a může si poskládat mozaiku toho, jací Jamie a Cathy vlastně jsou a zamýšlet se nad tím, co ty dva spojilo a proč jim to nakonec nevyšlo.

Nyní se tato dvojice vrací na scénu v novém nastudování režiséra Petra Haška, a to v mnohem velkorysejších prostorách pražské Hybernie. A já u toho pochopitelně nesměla chybět. Český překlad Tomáše Novotného (který si mimochodem kdysi Jamieho i zahrál) zůstal zachován, ale můj pocit z celého kusu se od minula zásadně proměnil. Nedokážu přesně říct, zda za to může jiná režijní koncepce, noví interpreti, nebo fakt, že jsem se v průběhu let změnila i já. Na vztahy dnes nahlížím jinýma očima (a obohacená o nové zkušenosti) než při svém prvním setkání s tímto titulem, a možná právě proto mě tentokrát návštěva tohoto nového uvedení oslovila jinak.

Z uvedení takto intimního díla na poměrně velké pražské scéně jsem měla zpočátku trochu obavy. Nicméně výtvarné pojetí Jitky Nejedlé mě utvrdilo, že k nim nebude důvod. Dominantou jeviště je otočný bar. Nebo spíše kolotoč? Zkrátka obří konstrukce kruhového tvaru, která primárně plní funkci baru, ale dle potřeby se může i proměnit. Její horní část je pochozí a znázorňuje společné bydlení mladého páru. Geniální na tom je, že k přechodu do nového obrazu stačí pouze jednoduché pootočení a najednou jsme v úplně jiné době a v jiné fázi tohoto vztahu.

Už úplně první vteřiny představení působily doslova magicky a naprosto mě okouzlily. Na scénu nejprve přichází Petr Ožana, usedá za klávesy a začne hrát úvodní melodii muzikálu, jež je čistě klavírní. Konstrukce na scéně, v tuto chvíli znázorňující bar, se začne otáčet a na jevišti se objevují stolečky, u nichž sedí návštěvníci baru. Ti vstávají a usedají za další hudební nástroje a hudební složka se tedy může naplno rozeznít. Hrozně se mi tento nápad líbil a nešlo přeslechnout ani nadšené ohlasy na tento úvod, které zazněly v mém bezprostředním okolí. Tohle se opravdu povedlo a divák je doslova vybízen, aby se pohodlně usadil do sedačky a těšil se, co bude následovat.

Pravdou je, že pokud není divák na logiku vyprávění Pět let zpět předem připraven, může pro něj svižné tempo časových skoků působit jako náročná výzva. Některé přeměny obrazů probíhají tak rychle, že vám ani nedojde, že k nim došlo a že se ocitáte už někde jinde. Já se sice díky znalosti předlohy v otočkách barového kolotoče orientovala celkem bezpečně. Nutno však přiznat, že tento problém jsem z počátku měla již i v Ostravě, kdy jsem jednotlivé výstupy vnímala spíše jako mozaiku, kterou je třeba si poskládat, a nevěnovala jsem až takovou pozornost časové posloupnosti.

Přesto vám neunikne skutečnost, že díky protichůdnému vyprávění lítají také emoce jako na houpačce. Hned první výstup mě dohnal až k slzám. Cathy čte Jamieho dopis, v němž se s ní rozchází. A pár vteřin nato se na jevišti objeví mladičký Jamie plný euforie, zpívající o prvním rande, které s Cathy právě měl. K určitému souladu tak dojde až uprostřed, kdy se osudy obou hrdinů protnou na jejich svatbě. Zde též uslyšíme jediný duet, jenž v Pět let zpět zazní. Nicméně režie Petra Haška je vymyšlena tak, že se nejedná o sled sólových výstupů a herci na sebe vzájemně reagují i ve scénách určených tomu druhému.

Skeptická jsem původně byla i k začlenění čtyřčlenné taneční company. Myslela jsem si, že v komorní inscenaci, jako je Pět let zpět, budou jaksi „navíc.“ Připouštím však, že ve větších prostorách Hybernie bylo jejich začlenění na místě (choreografie se ujala Kamila Mottlová). S výjimkou jediného výstupu – Schmuelova songu, v němž Jamie vypráví Cathy svůj vánoční příběh (kam mi přítomnost tanečníků vůbec nezapadala), mi jejich zapojení připadalo citlivé a podtrhující dění na scéně.

Pět let zpět je ale především muzikál o vztahu – vztahu mladého páru, co má ještě celý život před sebou. Věřím, že do něj jdou skutečně s otevřenou myslí a vírou, že je to „napořád“. My však už od první minuty víme, že tomu tak není a můžeme se proto dohadovat, proč.

Když jsem viděla toto dílo poprvé, nejprve mi problesklo hlavou, že „za všechno může Jamie“, jeho sebestřednost a sobeckost, díky níž na Cathy přestane brát ohledy. Nicméně později jsem začala přemýšlet i nad chováním Cathy. Evidentně jí chybí Jamieho opora, ale neumí si o ni říct. Nedokáže Jamiemu vysvětlit, co ji trápí a uzavírá se do sebe. Nenese tedy i ona svůj díl? A není hlavním hybatelem děje kariérní úspěch pouze jednoho z partnerů?

Noví představitelé ústřední dvojice však vykreslili své hrdiny v jiném světle a mně oba připadají o to sympatičtější. Navíc mi tentokrát došel jeden podstatný detail, jemuž mnohé jejich chování přisuzuji. Jejich věk. V době začátku vztahu má být Jamiemu pouhých 23 let. Což je věk, kdy se mnozí z nás nebáli mít radikální a mnohdy ukvapené názory, a nahlíželi na svět kolem sebe spíše černobíle. Teprve zkušenosti, různé životní přešlapy a karamboly nás postupně dovedou ke kompromisům, jež jsou pro fungování vztahů nezbytné.

Jamie je mladý kluk plný ideálů. Má to neuvěřitelné štěstí, že na co sáhne, to se mu daří. Možná až moc rychle. A tento jeho úspěch mu trochu stoupne do hlavy. Věřím, že Cathy miluje, jenže si neuvědomuje, že ve fungujícím vztahu je třeba nejen „brát“, ale také „dávat“. Je snadné mít fungující vztah, když jsou všichni šťastní a nic jim nechybíí; ovšem uměním je ho udržet i ve chvíli, kdy se dostaví osobní či pracovní problémy a jeden z partnerů „slábne“. Ondřej Rychlý mě právě o této Jamieho ukvapenosti a nevšímavosti přesvědčil. Jamie je vlastně docela fajn, jen ještě nebyl na vážný vztah dostatečně zralý. A je otázkou, zda někdy bude… Po pěvecké stránce jsem se však ve vzpomínkách čas od času vracela k Tomáši Savkovi, jehož jsem jako Jamieho viděla kdysi v Ostravě. Ten totiž nasadil pomyslnou laťku skutečně velmi vysoko. Přesto se mi Ondřej na Jamieho hodí více a jsem ráda, že jsem ho v této roli mohla vidět. Pokud bych měla vybrat jeden nejoblíbenější výstup, je to právě Schmuelův song, v němž Ondřej mohl své charisma rozvinout zcela naplno.

Anna Prášilová Fialová vytvořila z Cathy velmi sympatickou hrdinku. Nepůsobila na mě vůbec pasivně, naopak jsem z ní měla pocit, že se aktivně snaží vztah zachránit. V tomto páru byla ona jednoznačně ta vyspělejší. Musí být strašně těžké stát po boku partnera, jenž si zcela otevřeně užívá svoji slávu a současně s tím chtít po jeho boku obstát a najít své vlastní „místo ve světě“, když se to zkrátka ani trochu nedaří. Dá se pak pochopit, když je člověk trochu zlý a „kope kolem sebe“. Anna mě naprosto okouzlila již v prvním výstupu. Byl to přesně ten okamžik, kdy se mi zalily oči slzami už po pár tónech. Ten pocit zoufalství na nás zcela přenesla, a navíc ohromila výborným zpěvem. Vyloženě geniální byly její výstupy z konkurzů, které v závěru nabíraly až tragikomických rozměrů.

Je možná překvapující psát o chemii mezi postavami, které se v podstatě po celou dobu míjejí v čase, ale díky stávajícímu nastudování jsem ji tam rozhodně cítila. Je skvělé, že nové režijní pojetí podporuje vzájemnou interakci, a to tak silně, že o vzájemné náklonosti v této dvojici není vůbec pochyb.

Pražské uvedení Pět let zpět mě vzalo za srdce a já vím, že jsem ho určitě neviděla naposledy. Mám radost, že se Divadlo Hybernia pro uvedení tohoto krásného komorního muzikálu rozhodlo a já věřím, že vnímavé a citlivé diváky tento příběh zaujme natolik, že se k němu budou také rádi vracet. Tak neváhejte a vyrazte do Hybernie proniknout do této dojemné vztahové mozaiky.