Muzikál Ples upírů: Transylvánská odysea s vůní česneku

K muzikálu Ples upírů jsem si hledala cestou docela dlouho. Již při prvním poslechu některé z německých nebo rakouských verzí na YouTube se mi nesmírně líbila hudba, jako celek mě to však nijak nenadchlo. Když jsem se dostala později k DVD s filmem z roku 1967 od režiséra Romana Polańského, který je již dnes kultovním snímkem (a on sám si v něm zahrál mladého Alfréda), přiznám se, že napoprvé jsem jej ani nedokoukala, tak příšerně mě to nudilo. Horor jako dramatický žánr nikdy nebyl mým šálkem čaje, natož parodie na horory, což byl vlastně záměr celého filmu – dělat si legraci z upírské tematiky. Podruhé jsem jej již zhlédla celý navzdory tomu, že dějová linka je mírně řečeno dosti hloupá, ale docela jsem se pobavila na některých stupidních figurách, bavil mě i samotný upíří hrabě a úplně mě dorazil mrazivý závěr. Téma jako takové však stále šlo úplně mimo mě, film jsem po čase někam zašantročila a víckrát se k němu nevrátila, ale pořád jsem nemohla odolat muzikálu a té skvělé muzice, kterou jsem si dost často pouštěla z internetu. A to i navzdory tomu, že nerozumím ani slovo německy. A když se v roce 2017 měl muzikál začít hrát i v České republice, navíc v produkci dr. Františka Janečka, který již dokázal udělat kvalitní českou verzi Fantoma opery (a že to nebyla jednoduchá a levná záležitost), začala jsem se na něj docela těšit.

Na samotném muzikálu má Roman Polański jakožto spolurežisér také svůj díl. Autorem hudby je Jim Steinman, texty napsal Michael Kunze a inspirace filmem je jasná na první pohled. První uvedení v roce 1997 zválcovalo Vídeň a další (i světové) úspěchy rovněž nenechaly na sebe dlouho čekat. Celé dílo, ač s bizarním dějem, je protkané nejen vtipem, ale je cítit i napětí, tajemno a náznaky lechtivých narážek. Zkrátka do ČR měl přijít kus, který zavání kvalitou ve všech směrech a také vyžaduje zkušené herce a zpěváky, kteří si poradí s náročnými party a poskytnou originální podívanou. Který muzikálový fanoušek by se netěšil?

A tak jsem se před těmi osmi lety s nadšením vypravila hned na obě generálky – a bylo to naposled. Zklamání bylo veliké. Celou dobu jsem si uvědomovala, že ta verze z internetu v němčině s českými titulky mě bavila daleko víc než živé představení v jazyce, kterému rozumím. Dokázala jsem se povznést na to, že celková scéna působila jako chudý příbuzný (rozdíly oproti zahraničním verzím jsou vždy o penězích), jako celek to ale mělo jen velmi málo světlých momentů, kdy jsem si řekla, že stálo za to přijít. Vtípky vyzněly nudně, žádný z obou představitelů hraběte von Krolocka mě nenadchl (chybělo jim zejména to, na čem ta role stojí a padá – ta velká tajemnost a ponurost, a ani ve zpěvu nebyl ten náboj, který jsem čekala), Natálii Grossové, ač byla vynikající, nebylo možné kvůli jejímu velmi mladému věku roli věřit, a skvělá taneční company to v mých očích bohužel nezachránila. Přitom zvuk, zpěv ostatních postav (zejména obě Magdy byly u mě největšími hvězdami) a celková režie byla na slušné úrovni, a tak mi přišla velká škoda, že pár důležitých detailů zmařilo jinak skvělou práci celého ansámblu. Z generálek jsem odcházela v rozčarování…

Po několika měsících jsem ale navštívila představení ve Vídni, a to jsem nestačila koukat… Scéna naprosto neskutečná, kostýmy pohádkově krásné, představitel hraběte Drew Sarich mě úplně uhranul, jak byl tajemný a nešlo z něj spustit oči, a představení jako celek bylo vtipné, lechtivé, plné zvratů, precizních výkonů, s bohatou výpravou a od začátku do konce mě ohromně bavilo. O to víc mi bylo líto, že se to v Praze zastavilo někde na půli cesty…

Píše se rok 2025 a já dostála svého zvyku navštívit obě generálky (a po nich i jednu reprízu). Zvědavost na změny ve scénách, kostýmech i obsazení byla opět velká, a hned na začátku musím říct, že celkový dojem byl o mnoho lepší. Představení sice pořád působí jako chudý příbuzný a celková vtipnost má ještě stále mezery, ale je vidět i slyšet velký posun kupředu. Režisér Radek Balaš vykonal dobrou práci. Překlad Michaela Prostějovského je stejný, a možná proto jsou mnohé vtípky slabé a spíš jen úsměvné. Neříkám, že je nutné, aby se publikum válelo smíchy (on i původní film působí tak, že se divák spíš jen ironicky usmívá a kouká na ty zubaté potvory s nadhledem, než aby se popadal za břicho), ale stejně mi to oproti originálu přišlo málo vtipné. (Vtipné bylo zejména pojetí některých postav díky novým tvářím, k tomu se ale ještě dostanu.) Veškeré písně však v češtině znějí velmi dobře, mají správnou poetiku, nezaznamenala jsem žádné jazykolamy, jsou naopak přirozené, dobře zpívatelné a na poslech příjemné. Obsahují však kupu sykavek, což je pro češtinu typické, no pro zpěv s upířími zuby jsou někdy tvrdým oříškem. U většiny zpěváků nebyly žádnou překážkou, někteří nováčci si ještě teprve zvykají.  Závěr mi však oproti vídeňské verzi přišel takový… nijaký. Velké taneční číslo sice rozproudilo krev diváků, ale chyběla mi tam pointa celého díla – a sice, že upíři jsou vlastně vítězi a jsou všude kolem nás.

Přiznám se, že původní scénu a dekorace si už nepamatuji do detailů, tak nevím, zda dostály nějakých změn, ale i když nebyly nijak závratně uchvacující, byly funkční a minimálně nepřekážely. Projekce byly rovněž působivé, udržely pozornost a vizualizace upířího zámku na skále se mi líbila asi nejvíc ze všech projekcí. V Goji se ale dost často recykluje, a tak Plesu upírů dobře posloužily svícny, lávka i okénko ve vrchním portálu z Fantoma opery a několik kostýmů z Bídníků. Vždyť proč by se na půlnočním upířím bálu nemohla najednou objevit Thenardiérka, která netrefila na svatbu, že jo? U kostýmů jsem si všimla však i jedné pozitivní změny, a tou byly všechny převleky Herberta, který konečně nevypadal jako travesty showman, ale daleko střízlivěji, i když pořád honosně. K této změně opravdu tleskám.

Co se týče zvuku a orchestru, nemám žádnou vážnou výtku. Hlasitost byla přiměřená, zvuk vyvážený, žádné dunění nebo rezonování výšek jako v některých minulých představeních jsem nezaznamenala. Ozvučení portů sólistů i sborů bylo rovněž správně vyvážené a všechno znělo tak, jak mělo. Zvukaři, korepetice i dirigent odvedli dobrou práci, režie světel však mohla být víc kreativní. Krásné byly například blesky u scény, kdy upíři vycházejí z hrobů, avšak u některých scén bych si dokázala představit méně světla a víc tajemnosti, případně více hrátek s paprsky, které by navodily dojem třeba měsíčního svitu (například při písni Prostopášný chtíč, která se odehrává u prázdných hrobů upírů a měsíční světlo si vyloženě žádá). Tlumené modré světlo v mlze je škoda nevyužít k zajímavějšímu svícení. (Podobné paprsky si vybavuji právě z vídeňského představení, kde se mi nesmírně líbily a dodaly samotné písni daleko větší sílu.)

Pro někoho malou, pro mě však velkou pozitivní změnou bylo obsazení Natálie Grossové do role Sáry. Natálie konečně do role dospěla a je možné jí její herecký výkon věřit. Skutečnost, že zpívá vlastně odmala a na divadelních prknech je již jako doma, z ní dělá i v tak mladém věku opravdovou harcovnici, která nijak nezaostává za staršími kolegy. Roli Sáry má již doslova pod kůží, herecky je přesná a skvělý pěvecký výkon snad ani není třeba komentovat. Intonačně i artikulačně naprosto dokonalá, s přesným frázováním, a do toho ještě umí „hrát hlasem“. V malém českém muzikálovém rybníčku je z mého pohledu (a že těch zpěvaček znám opravdu hodně) na vysoké příčce. Její alternace Victoria Hradilová je také důstojnou představitelkou, hlas má velmi příjemný, malebný, spíš hrdelní než extrémně něžný, ale umí i přitvrdit. Navíc je moc hezká, dostatečně výrazná a její celkový výkon byl vynikající.

Největší změna se odehrála u obsazení hraběte von Krolocka. Tato postava vyžaduje přirozené charisma, šarm, důstojný, až přímo královský projev, tajemnost, chlad, bezcitnost a noblesu zároveň, a k tomu hlas, který se hodí k charakteru této velké role. Oba noví Krolockové Dušan Vitázek i Radim Schwab splňují všechny tyto nároky, a navíc mají dlouholeté zkušenosti s rolemi podobného typu. Dušana Vitázka jsem viděla asi ve dvaceti různých rolích a v žádné z nich nebyl outsiderem. Měla jsem pouze obavy z jeho zpěvu, jelikož doteď dostával ve svém domovském souboru v Městském divadle Brno povětšinou role, které vyžadují pouze herecké zpívání. Tudíž jsem byla zvědavá, jak si poradí s partem, který si žádá téměř operní drive a k tomu patřičnou sílu spojenou s „hraním hlasem“. Musím říct, že mě nejen nezklamal, ale naopak mile překvapil. Slyšela jsem v některých momentech mírný afekt, to však lze časem ještě vychytat a odstranit. Radim Schwab zase naopak má s operou i velkým koncertním zpíváním víc zkušeností než Dušan, tudíž jeho Krolock občas slušně zaburácel, až šel z něj strach. Radim ale na rozdíl od Dušana víc zápasil s upířími tesáky (ty měl mimochodem větší a výraznější než Dušan), a tak zaznělo občasné zašišlání, které ale do druhé reprízy téměř úplně odstranil. Oba pánové jsou v roli dostatečně výrazní, šarmantní, důstojní i emotivní, a přece je každý jiný. Dušan je výraznější v komickém projevu (například když vítá pár vědců na svém zámku), Radim je naopak víc tajemný, přemýšlivý a ponořený do sebe. Rozhodně se vyplatí vidět oba.

V roli Alfréda jsem zatím viděla Petra Cempera a Lukáše Randáka. Lukáš se do role vrátil a byl standardně vynikající, Petr Cemper, ačkoli jsem ho dosud neznala, mě velice překvapil, jak svou roli pojal, byl výrazný, vtipný, zpíval skvěle a opravdu bych nechtěla vidět jeho modřiny po generálce. On tu roli zkrátka odžil se vším všudy.

Lukáš Randák ale naprosto zazářil v roli Herberta, ve které mě nesmírně pobavil jeho výraz. Tahle role mu určitě sedne víc než Alfréd, zejména teď, když se těm kostýmům dostalo důstojných změn a samotná postava již nevyznívá tak trapně jako před osmi lety. Druhému Herbertovi Tomáši Vaňkovi změna kostýmů také prospěla a Herbert jako postava se mi konečně začal líbit. Třetím Herbertem je nováček Vojtěch Řehák a ani jemu není co vytknout. Zkrátka skvělý!

Profesor Abronsius je postava, u které je snadné sklouznout z vtipnosti do trapnosti, což však naštěstí Janu Urbanovi, Petru Matuszkovi ani Lukáši Adamovi nehrozilo. Všichni tři pánové zvládli postavu ukočírovat a dát jí status sice podivného, ale inteligentního dědka, který si každý svůj výstup bez milosti ukradl pro sebe a stal se miláčkem publika. Lukáš Adam je navíc v mých očích suverénně největší objev celého nového obsazení, protože zahrát člověka o 40 let staršího, aby to na pohybech ani na hlasu nebylo poznat, to chce opravdu velký herecký um. Navíc tleskám jeho komediálnímu umění.

Role Magdy byla postaru obsazena Michaelou Noskovou a Elis Ochmanovou, a oběma dámám vysekávám poklonu. Zpěv i herectví měly obě na světové úrovni, víc nemám co dodat.

Hospodský Chagal má dva nové představitele: Davida Uličníka a Lukáše Janotu. Není jim co vytknout, pouze Lukáš na mě působil o malinko výrazněji a vtipněji, ale jen do chvíle, než si nasadil upíří zuby. Škoda toho šišlání, chce to ještě potrénovat.

Poslední dva navrátivší se do svých rolí po osmi letech jsou Renáta Podlipská jako selka Rebeka a Jindřich Nováček jako mrzák a hraběcí sluha Koukol, který si tuto originální figuru doslova vymazlil k dokonalosti. Nelze nezmínit ještě všechna taneční sóla Michala Klohnu, Matouše Bjolka, Michala Větrovského, Sofii Koldovou, Silvii Orfánusovou, Christophera Paula Rossouwa a celou pěveckou i taneční company. Tance upírů při vylézání z hrobů či přímo na půlnočním bále byly tak dokonalé a věrohodné (k čemuž jim pomohly i správně bizarní kostýmy), že jsem opravdu čekala, kdy některému upadne ruka či noha.

Obnovený Ples upírů v Goja Music Hall je představení na velmi dobré úrovni, kterému pomohl osmiletý odstup a nové tváře v obsazení. Chtělo by to ještě dodat nový program (prodávat starý program bez upozornění a za plnou cenu je od produkce doslova drzost) a diváci se určitě budou rádi vracet. Dokonalá hudba a skvělé výkony rozhodně za to stojí.