Muzikál Pohádka o živé vodě: Každému, čeho si zaslouží

Klasické pohádky, jaké nám byly čtené či vyprávěné v době, kdy jsem byla ještě malá, jsou stále vzácnější. Příběhů cílených na děti je samozřejmě všude plno, ale připadá mi, že stávající dětští čtenáři či diváci jsou mnohem vyspělejší a dávají přednost komplikovanějším zápletkám, propojujícím různé žánry, kde jednotliví hrdinové nejsou až tak černobílí, jak jsme byli dříve u pohádek zvyklí. Rozhodně si nemyslím, že by to bylo na škodu a ani nemám v úmyslu moralizovat na téma, že za mých zlatých časů bylo všechno lepší. Přesto se mi čas od času zasteskne po poetice a určité naivitě klasických pohádek, kde vládne spravedlnost, zlo je vždy potrestáno a dobro po zásluze odměněno.

Když jsem se proto poprvé dočetla, že Městské divadlo Brno uvede nový muzikál osvědčené autorské dvojice Zdenka Merty a Stanislava Moši, který by nám měl právě takovou klasickou pohádku přenést na jeviště, udělalo mi to radost. A s přibývajícími fotografiemi a různými vizuály moje zvědavost neustále rostla, až jsem si uvědomila, že nastal opět čas v divadle usednout mezi dětské diváky a Pohádku o živé vodě navštívit. Výlet do Brna jsem tedy podnikla hned ze začátku února tohoto roku, poměrně záhy po premiéře.

A už při vstupu do sálu vás zajisté uvede do pohádky nádherná a pestrá opona. Já se musím přiznat, že jsem původní předlohu z pera Karla Jaromíra Erbena neznala, i když je možné, že jsem se s ní setkala jako dítě a zkrátka si to už jen nepamatuju. Leccos jsem totiž odhadla správně nebo si dokázala domyslet. Ocitáme se v království krále Davida, kde všechno působí téměř idylicky. Z ničeho nic však král vážně onemocní a zdá se, že jeho dny jsou sečteny. Královna se však nemíní vzdát. Vzpomene si na svůj dávný sen o živé vodě, která by mohla králi dopomoci k uzdravení. Osloví proto své syny a vyšle toho nejstaršího, Jiřího, aby pro svého otce živou vodu opatřil. Princ se okamžitě vydává na cestu, ale v rámci zkoušek, jež jsou mu do cesty postaveny, neobstojí. Podobně si vede i jeho mladší bratr Jakub.

Když se princové nevracejí, vydává se na cestu i nejmladší Jan a teprve tím vlastně pořádné dobrodružství začíná. Jana totiž jeho dobré srdce, obětavost a laskavost dovedou mnohem dál než sebestřednost jeho bratry. Nejenže získá živou vodu pro svého otce, ale dokáže též porazit draka a vysvobodit tři zakleté princezny, které mu neustále v různých podobách kříží cestu. A dost možná se i on sám dočká zaslouženého štěstí a lásky. 😊 Ostatně, jak tato pohádka praví: „Každý podle svého štěstí své pokouší a dočká se toho, čeho si zaslouží.“

A tím se dostáváme k dalšímu zajímavému prvku, jenž Pohádka o živé vodě přináší. Celé představení, které tvoří jak hudební čísla, tak i činoherní části, je totiž napsáno ve verších. Ty dodaly určitou melodičnost i mluvenému slovu. Zároveň nás verše více přiblížily do minulosti, v níž se děj odehrává, a vytvořily takovou slavnostnější či okázalou pohádkovou náladu.

Hudba Zdenka Merty je krásná a melodická. Některé hudební motivy by se neztratily ani u výpravných velkofilmů, jiné jsou naopak mnohem intimnější, ať už se jedná o balady plné emocí či melodie s folklorními prvky, které nás přenesou do středověku.

Středověkou atmosféru dotvářejí také nádherné a pestré kostýmy Andrey Kučerové. Užijete si dobovou zdobnější módu u královského dvora, ale i tu jednodušší venkovskou. Velice slušivé jsou i paruky. Prakticky všichni mužští hrdinové mají dlouhé vlasy a vlastně jsem nenarazila na nikoho, u koho bych měla pocit, že mu to nesluší. Některé postavy mi tak evokovaly hrdiny z mé oblíbené trilogie Pán prstenů. Pořád je zkrátka na co se dívat. Ostatně právě vizuální stránka je to, co mě v Pohádce o živé vodě nadchlo vůbec nejvíce.

Scéna Petra Hlouška je totiž opravdu velkolepá a nepřestávala mě fascinovat. Ač projekce v divadle obecně nemám moc ráda, tentokrát mě jejich využití naprosto ohromilo a bylo rozhodně ku prospěchu. Ve většině případů totiž projekce zcela plynule navázaly na scénu, takže mnohdy nebylo téměř poznat, co je ještě součástí jeviště a co už projekce. Díky tomuto propojení všechna prostředí vypadala velmi reálně. Zejména krčma, do níž postupně zavítali všichni tři bratři, dále prostory královského dvora a především začarovaný les, byly zkrátka dokonalé.

Princ Jan ale na splnění svého úkolu není sám. Pomáhají mu mravenci, jimž zpočátku pomohl on sám, dále též obrovský mluvící medvěd a obří orel. A to nás přivádí k další neuvěřitelné složce této inscenace – loutkám Jaroslava Milfajta, které naprosto dokonale a přirozeně do celého příběhu zapadly. Krásně vytvořeni byli například i koně, na nichž Janovi bratři cestují. Propojení všech těchto vizuálních složek, tedy projekcí, scény a loutek dosáhlo svého naprostého vrcholu v závěru první poloviny představení, kdy Jan letí na hřbetu orla a bojuje s drakem. Tato „létající“ pasáž mě zcela uhranula a jako celek ve mně vyvolala natolik silné emoce, až mě přemohl pláč. Tohle bylo opravdu neuvěřitelné!

Závěr první poloviny byl tedy v mých očích jasným vrcholem celého díla a já o přestávce překotně bombardovala ostatní Statečné zprávami plnými naprosté euforie. Bohužel ale druhá půlka mi už nic takhle zásadního nepřinesla. Oproti první části byla kratší, avšak chyběl jí nějaký výrazný či napínavý moment a pocitově se mi tak trochu táhla. Nabízí se tedy otázka, zda by nebyla přestávka vhodnější o něco dříve. K těmto úvahám mě vede i to, že v posledních cca 20 minutách před přestávkou začalo být v publiku již trochu živo a bylo znát, že menší děti již nedokázaly pozornost déle udržet. Ač je Pohádka o živé vodě nepochybně rodinné představení, myslím si, že naplno si ho užijí až děti školního věku. Ty menší by mohly mít problém s jeho délkou nebo s absencí odlehčených vtipných momentů.

V rámci obsazení má svůj prostor početná company, čímž se otevírá příležitost pro dostatek tanečních výstupů s nápaditými choreografiemi Michala Matěje. Nejvýrazněji mě zaujala pasáž v začarovaném lese, skvěle dotvářející tu správnou atmosféru. Hezké jsou i tance u dvora nebo choreografie při zábavě v krčmě. Důležitou roli sehráli členové company též coby loutkovodiči. Věřím, že poradit si s loutkou obrovského medvěda či choreografiemi letu orla nebylo vůbec jednoduché.

Nejvíce pozornosti je věnováno Janovi a jeho vyvolené, princezně Kristýně. Jedná se o ukázkově kladné hrdiny, přesně tak, jak se na pohádku sluší a patří. Jan Brožek dodal svému princi nejen laskavou povahu a obětavost, ale také určitou důvěřivost a možná i naivitu, které ho dostaly do nejedné šlamastyky. Kolem Esther Mertové jako Kristýny byla jakási aura tajemna, jež dodávala této princezně na zajímavosti. S Janem tvořili příjemný a sympatický pár a skvěle jim to ladilo i ve společných duetech. Postava princezny Kristýny se vlivem své kletby různě proměňuje a Janovi i jeho bratrům kříží cestu i v podobě víly, žebračky, venkovských dívek či ducha zakleté princezny. Tím se jí dostává více prostoru i různých hereckých poloh.

Totéž by se dalo říct i o Kristýniných starších sestrách, princezně Emě (Tereza Navrátilová) a Anně (Kristýna Daňhelová). Neuvěřitelným zážitkem pak byly společné scény této trojice, jelikož se podařilo dát dohromady opravdu skvělé zpěvačky, jejichž hlasy k sobě nádherně ladily. Jenom mě trochu mrzelo, že postavy druhých dvou princezen zůstaly již trochu upozaděné a vlastně se o nich vůbec nic nedozvíme.

Původně jsem doufala, že když už máme tři princezny, nakonec vytvoří páry i s Janovými bratry, kteří se po neúspěšném začátku ze svých chyb nějak poučí a napraví. Tito princové však o žádnou nápravu nestojí, naopak později ukáží, že jsou skutečně ukázkovými hajzlíky. 😀 Bohužel i jejich dějová linka je naznačena pouze ve zkratce. Nejstarší Jiří (Kristian Pekar) je silák. Ale kromě toho, že to o něm někdo (či on sám) párkrát zmíní, to nijak nepoznáme. Prostřední Jakub (Richard Pekárek) má být údajně chytrý. Na mě to však působilo tak, že jeho chování nebylo nijak výjimečné, nezaznamenala jsem ani žádnou vychytralost, zkrátka od počátku jednal stejně bez rozmyslu a přímočaře jako jeho bratr.

Jako královské rodiče jsem viděla Dušana Vitázka a Ivanu Vaňkovou. Postava královny měla jednoznačně více prostoru a její obavy a zoufalství na mě působily velmi uvěřitelně a emotivně.

Ráda bych ještě zmínila Lukáše Janotu. Ten se sice na scéně v malé roli objeví jenom kratičce, přesto zůstává přítomen prakticky po celou dobu. Propůjčil totiž svůj hlas všem zvířecím pomocníkům, tedy mravencům, medvědovi i orlovi.

Pokud máte náladu prožít klasický pohádkový příběh plný napětí a dobrodružství, v němž dobro nakonec zvítězí a zlo bude potrestáno, je pro vás Pohádka o živé vodě jako dělaná. Navíc si myslím, že je toto dílo vytvořené tak, aby bavilo nejen rodiny, ale i dospělé bez dětského doprovodu. Městské divadlo Brno nasadilo pomyslnou laťku hned ze začátku roku opravdu vysoko a já se moc těším na to, čím nás překvapí příště. Každopádně toto pohádkové dobrodružství si moc ráda ještě časem zopakuji. 😊