Muzikál Pretty Woman: Z Brna až do Skotska

Je to tady zase, Džejňulka vás opět jednou zavalí tunou dojmů z toho, jak někam vycestovala za muzikálem. Loni jste se spolu se mnou mohli pokochat Fantomem opery v italském Terstu a také letos pokračujeme na vlně splněných snů. Tentokrát se mým cílem stal Edinburgh a titul Pretty Woman. A neodpustím si na úvod aspoň malé okénko o tom, jak se vlastně stalo, že jsem se tam ocitla. Sama, v cizí zemi, ve městě, kde jsem ještě nikdy předtím nebyla, no a zase v divadle… Víte, kdo za to tentokrát může? Julia Roberts, Richard Gere a hlavně Městské divadlo Brno 😂.

Tohle dobrodružství totiž začalo už v době vánočních svátků, když jsem po dlouhé době zhlédla film Pretty Woman a uvědomila jsem si, že už si tam sama v hlavě doplňuju jednotlivé písničky z muzikálu a že mi ty songy zatraceně chybí. Zastesklo se mi a moje kroky logicky vedly na web MdB, kde jsem pátrala v programu, jestli se v dohledné době nebude tento muzikál hrát… No a zrovna jako na potvoru ne! 😊 Takže jsem byla v podstatě dotlačena k tomu, abych se po tomto titulu poohlédla i jinde, třeba někde v zahraničí. Netrvalo dlouho, našla jsem, že se koná tour a oko mi padlo právě na Edinburgh, který mě zaujal i s ohledem na to, že jsem velký Potterhead.

Pak už stačila jenom trocha plánování, cestování a různého zmatkování a povedlo se. Jakmile jsem usedla do hlediště v Edinburgh Playhouse Theatre, začala hrát hudba a pomalu se proměňovala scéna před námi, vyhrkly mi z očí slzičky dojetí, že jsem to zvládla a že můžu něco takového zažít.

Nejprve jsme na scéně viděli pár velkých písmen, jako bychom do Los Angeles nahlíželi přímo přes slavný nápis Hollywood. Následně se objevily palmy vytvořené ze světýlek a později už jsme se ocitli na všech místech, co z Pretty Woman známe – rajón našich horizontálních pracovnic a následně luxusní hotel Beverly Wilshire. Všechna prostředí se podařilo vytvořit s minimem dekorací, které působily navíc lehce a vzdušně, snad aby se dobře převážely i do jiných divadel v rámci muzikálové tour. Jen tedy v hotelovém apartmá se střídal pohled buď na hlavní místnost s balkonem a klavírem, nebo na ložnici s postelí. Museli jsme zcela oželet pohled do koupelny. Legendární scéna s vanou tak tentokrát nebyla na programu a dialogy z ní byly přesunuty přímo do pokoje. Vlastně detail, přesto to ale energii dané chvíle přece jen malinko ovlivnilo.

Jinou než filmovou cestou se vydaly do jisté míry i kostýmy. Ještě před představením se ozvalo vtipné upozornění, abychom vypnuli mobilní telefony, jelikož se v daném příběhu vracíme do osmdesátých let, kdy mobily ještě ani nebyly. Připadalo mi to zajímavé už jen proto, že filmová verze je z devadesátkové dekády, i když tedy těsně. Zhlédla jsem pak některé úbory company a trochu jsem se zděsila, protože to byl opravdu trochu výlet do let minulých. Ovšem oč křiklavější byly tyto kostýmy, o to umírněnější outfity volila samotná hlavní postava Vivian Ward, především tedy co se týče modelu z koňského póla a elegantního kalhotového kostýmu. Jednalo se ale jen o drobné úkroky od originálu. Na druhou stranu model do restaurace Voltaire byl zase docela odvážný, a co se týče pracovní uniformy Vivian a také ikonických červených šatů, které oblékla do opery, tam se žádné odklony nekonaly a vše zůstalo zachováno.

Podobně to bylo též s příběhem Pretty Woman – dostali jsme přesně tu dávku romantiky, pro kterou jsme přišli. Nechybělo erotické jiskření, nouze nebyla ani o humorné a vtipné momenty, i když je pravda, že na ně došlo zase trochu jindy než v naší české verzi. Nějaké podobnosti by se najít daly, ale každé představení se zaměřilo na něco jiného. V Edinburghu navíc došlo i k mírnému zkrácení některých scén a situací, dokonce zmizela i naprosto legendární scénka v češtině známá jako „svině klouzavý“. Většina vyškrtnutých či zkrácených pasáží mi moc nevadila, ovšem mrzí mě, že se tu úplně vytratila postava starého pana Morse. Musel nám stačit jen jeho syn. Potřebujeme ho totiž kvůli žárlivosti Edwarda, ovšem zcela tím ztrácí sílu celá tato vedlejší dějová linka, která jindy pracuje s motivy, jako jsou váženost, důstojnost, střet staré a nové školy a především se točí kolem Edwardových problémů s otcem. Ty jsou sice zmíněny, jenže chybí nám zde rozuzlení, protože právě tím, že Edward nakonec změní názor a začne s Morsem seniorem podnikat, dosáhne toho, po čem ve skrytu duše vždy toužil – uznání a respektu od někoho, koho považuje za otcovskou figuru. Přiznám se, že tato absence mě malinko mrzela.

Co se týče hudební stránky, tam mi naštěstí nechybělo vůbec nic, naopak byl pro mě velký zážitek slyšet všechny songy, které už mám opravdu hodně naposlouchané. Pretty Woman je přesně ten muzikál, u kterého jsem si zpočátku oblíbila jen pár písniček, ale postupně se do mě hudba zakousla ještě mnohem víc, a tak už mám ráda v podstatě každou notu. Už jen proto jsem si každou písničku vyloženě užívala a ani jednou jsem si neřekla něco ve smyslu, že se nudím, nebo se těším na konec čísla a začátek jiného. Hlavně nebylo ani kdy, mám pocit, že první půlka utekla děsně rychle a skoro jsem si přála, aby vůbec nebyla pauza (tu jsem ale samozřejmě využila k nákupu suvenýrů). Ocenila jsem živou hudbu a parádní energii, která zde přímo sálala. Na začátku u jedné zvlášť rozjeté písně jsem tedy měla pocit, že v nejhlasitější části to bylo malinko přepálené, jelikož už to příliš dunělo v reproduktorech. Ale pak už se to naštěstí neopakovalo ani jednou, v tomto ohledu naprostá spokojenost.

Můžu také říct, že se ani jednou nestalo, že bych třeba něčemu nerozuměla, nebo něco špatně slyšela. Ať už zpěv, nebo mluvené slovo, všemu bylo perfektně rozumět, dokonce i ve chvílích, kdy herci »mleli« dost překotně. Navíc jsem si vychutnávala skvělé pěvecké výkony všech zúčastněných – ještě než přejdu k jednotlivým rolím, musím říct, že cast byl celkově skvělý, včetně company. Každý se hlasově blýskl a od začátku do konce to byla jedna velká show. Ovšem s tím také souvisí takový můj plíživý pocit, že po herecké stránce mi tam chyběla malá špetka reality. Něco malinko navíc, abych uvěřila, že se příběh na jevišti skutečně někde odehrává a já jen nějakým kouzlem někomu koukám přes rameno. Je zajímavé, že u některých titulů jsem to vnímala opačně – například tomu tak bylo v případě Bodyguarda, kde mi ve Vídni vše připadalo naprosto realistické, až jsem zapomínala, že jsem v divadle. Naopak v Hudebním divadle Karlín jsem spíše cítila onu snahu zaujmout a blýsknout se. Zde to mám úplně naopak, v Brně vždy znovu uvěřím v tenhle hollywoodský sen, v Edinburgh Playhouse bylo vše perfektní, a přesto mi tam ta nevysvětlitelná jiskřička divadelního kouzla trochu scházela.

Ovšem jednotlivé výkony se mi moc líbily a ráda bych zmínila především Vivian, Edwarda, Kit a pana Thompsona/ Happy Mana, na nichž podle mě celý příběh stojí nejvíce. Co se týče vedlejších rolí, tak záporák Stuckey v podání Bena Darcyho byl sice správný slizák, ale větší dojem na mě neudělal. Naopak i na malém prostoru perfektně zazářil hotelový sluha Giulio alias Noah Harrison. Už v Brně má své komické momenty, tato verze mu dala možná ještě větší prostor ukázat smysl pro humor a vykouzlit úsměvy na tvářích diváků. Když se na scéně Giulio sejde s panem Thompsonem, stojí to pokaždé za to. Nikdy by mě nenapadlo, že budu »shippovat« zrovna tyhle dva, ale je to tady. 😂

Samozřejmě jsem lásku přála i naší hlavní dvojici Vivian a Edwardovi, zde v podání krásných a sympatických mladých lidí, jejichž jména zní Amber Davies a Oliver Savile. U Amber jsem si nejdříve říkala, že je velmi půvabná, hlasové kvality v plné parádě předvedla až v průběhu. Byla tedy skvělá už na začátku, ale pořád jsem měla pocit, že se malinko drží zpátky – no a rozbalila to v podstatě nejvíc v písni I Can’t Go Back a vystřihla takové tóny, které jsem tam tedy opravdu ještě nikdy neslyšela. Klobouček 😊. Oliver jako Edward si naopak zdánlivě užíval každý tón a každý výstup. Vzhledově jsem z něj měla nejprve pocit, že je to takový kravaťák, slušňák, ale postupně jako by se proměňoval spolu se samotnou figurou Edwarda – jak se uvolňoval, stále víc se usmíval a už se mi tedy líbil o poznání víc. V jeho podání to byl Edward, který podle mě od začátku chtěl, aby ho setkání s Vivian změnilo. V podstatě byl zoufalý a nutně toužil po něčem jiném – ten prostě na tu holku vyloženě čekal, ale ne proto, aby mu převrátila život vzhůru nohama, nýbrž naopak, aby ho vrátila na zem a konečně srovnala. Tenhle Edward vlastně nikdy nechtěl být typickým kravaťákem, a tak kdybychom mohli nahlédnout třeba ještě někam za rámec příběhu a podívat se na jejich společný život, vsadila bych se, že obleky vyměnil za obyčejné tričko a tepláky, nechal si narůst strniště a že je mu konečně pohodlně. Určitě by mu to pak slušelo ještě o ždibec víc.

Naprostým zjevením byla Natalie Paris v roli Kit. Vypadala tedy jako pořádná drsňačka, trochu jako motorkářka, navíc s pořádným hárem na hlavě, takže já bych se jí asi bála, kdybych ji potkala. Asi by z nás nebyly nejlepší kámošky, ale Vivian se asi nedá tak lehce zastrašit, což je dobře, protože i tato Kit je v jádru zlatíčko. Působí trochu jako její starší sestra, a tak se není čemu divit, že ji má Vivian ráda a nechává si od ní radit. Mně osobně trochu připomněla zpěvačku P!nk, kterou jsem měla vždy moc ráda. Ale Natalie má tedy hlas ještě o třídu silnější a na jevišti to pořádně rozjížděla. Myslím si, že kdykoliv byla zrovna na scéně, ukradla si veškerou naši pozornost 😊.

Jak už jsem naznačovala, moc mě bavil také Ore Oduba coby Happy Man a pan Thompson. Měla jsem pocit, jako by po nás divácích chvílemi trochu pomrkával, hlavně tedy, když mluvil či zpíval o tom, že každý potřebuje mít svůj sen. Zaujal mě takový jeho „running gag“, když něco někomu podával, tak nejprve ucuknul a pak mu teprve danou věc podal. Zkrátka byl hravý a shledala jsem i pár podobností s tím, jak jsme tuto roli pojali u nás. Například v tom ohledu, že se objeví ještě i v dalších scénách, kde by pan Thompson ani Happy Man správně být vůbec neměli. Ovšem zatímco u nás ho vidíme jako jednoho z účastníků póla, tak v Edinburghu zrovna toto chybělo. Zato si zahrál ještě dirigenta v opeře a také pana Hollistera neboli toho pana prodavače, kterému Edward slíbil „an obscene amount of money“ (obscénní množství peněz).

Ore jako pan Thompson mě rovněž bavil, když vyučoval tanec, ovšem coby představitel Happy Mana u mě zatím popravdě stále vede náš Igor Ondříček, a to rovnou ze dvou důvodů – prvním je jeho štěbetání po telefonu při shánění šatů pro Vivian, zadruhé to u mě vyhrál i díky neuvěřitelné energii, když oslovuje diváky v sále a ptá se, zda i oni mají své sny. Díky němu mi Happy Man připadá vyloženě jako nějaká kouzelná postavička z pohádky a část mé dušičky ještě stále bláhově věří tomu, že kdybych si v MdB sedla nějak šikovně, aby mi mohl taky podat tu svou mapku, třeba by se i mně od základů změnil život k lepšímu. No, třeba si do Brna ještě zajedu 😂.
Prozatím mi musí stačit tento můj splněný sen a skvělý zážitek, díky němuž jsem už v dubnu mohla říct, že letošní rok stojí za to 😊.