Muzikál Rebecca: Pečlivě přesazená orchidej

Lapím čas do sítě motýlí… no, kdyby to tak šlo. Ráda bych si takto někam uložila vzpomínky (nejen) na Rebeccu a její uvedení v Ostravě. Bylo to vlastně jedno z prvních představení, co jsem v Ostravě viděla, a rozhodně dílo, na které jsem tam zavítala vůbec nejvíckrát. Už jsem to dávno přestala počítat, byla to zkrátka srdcovka. Tato éra už sice skončila, ale naštěstí se Rebecca hraje dál, tentokrát v Plzni. Navíc s totožnými kostýmy (Sylva Zimula Hanáková) a v podstatě stejnou scénou (Ondřej Zicha, nějaké rozdíly tam jsou, ale o tom později 😉). Tuto orchidej tedy jenom někdo opatrně přesadil a ona díky tomu může vesele kvést dál. Premiéra Rebeccy v Plzni proběhla v květnu 2025 a já už od té chvíle stihla rovnou dvě návštěvy. Myslím si navíc, že nebyly poslední, tím pádem moje (ne)pravidelné rekreace v Manderley budou asi vesele pokračovat dále.

Takže je asi jasné, že dnes se bude hlavně chválit. Ale také ne stoprocentně, vždyť by to byla nuda😂. Ba ne, jen existují věci, které se mi v novém nastudování líbily, ale zároveň se našly i změny, které mě nezaujaly, případně jsem s nimi měla trochu problém. Nejprve si tedy pojďme říct, že přesun kostýmů a scény z Ostravy byl za mě dobrý nápad. Rovněž mě vlastně bavilo hledat drobné odchylky a rozdíly. Co se scény týče, občas jsou rekvizity trochu jinak rozestavěné, což dává smysl i vzhledem k tomu, že ostravský »Myron« a Nové divadlo v Plzni mají zkrátka odlišná jeviště. V hotelu v Monte Carlu pak v Plzni přibyl výtah. To mi pro změnu připomnělo brněnskou Pretty Woman 😊. Trochu jinak teď vypadá i tzv. ranní pokoj, kde orchidejí docela přibylo. A myslím si, že i ten osudný andělíček je trochu jiný. Snad proto, aby na něj bylo vidět i z posledních řad.

V Rychlodojmech jsem zmínila, že plzeňská Rebecca je o pár odstínů temnější. Ten pocit ve mně vzbudilo hned několik aspektů, ale asi nejvíc ho ovlivnily odlišné projekce. V Plzni je pod nimi podepsán Ondřej Brýna. Bohužel se jeho vize s tou mou úplně nepotkala. Připadalo mi, jako by dostal zadání ve stylu – hoď přes to tmavý filtr. A hlavně rozmazat! 😂 Jasně, Rebecca je sice do jisté míry thriller, ale třeba Manderley by mělo být honosné sídlo, které by mělo oslnit, ne vyděsit. Stejně tak bych si ráda prohlédla kresby naší hlavní hrdinky, zvlášť když se pustila do portrétování svého milého. Ale bohužel jsem z toho viděla jenom rozmazané fleky. Škoda.

Když už jsme u těch projekcí… V Ostravě jsem si oblíbila znázornění svatby a líbánek Maxima a „Já“ (kdo to nevíte, takto je označována hlavní postava a tak trochu i vypravěčka v tomto muzikálu, dále už ji budu takto titulovat bez uvozovek, díky za pochopení 😉) pomocí krátkého videa, připomínající němé filmy. Ovšem uznávám, že plzeňské pojetí je mi v tomhle směru také značně sympatické – zatímco nám Maxim zpívá, že jeho vyvolená je „půvabná a čistá“, sledujeme nevěstu, jak se chystá na svatební focení. On se k ní na poslední chvíli připojí, cvak a je to. Jsou svoji, jsou zamilovaní, je to romantické a zároveň je to fajn divadelní zkratka.

Pokud Plzeň v něčem v případě Rebeccy skutečně vyhrála, tak jsou to v mých očích právě choreografie, o něž se zde postarala Michaela Dzurovčínová. Připadalo mi, že to zkrátka nebyly jen nějaké obyčejné pohyby bez nápadu, ale vše skvěle ladilo do příběhu. Potenciál početné company byl vytěžen na maximum, což je skvělé. Naprosto okouzlující bylo využití jakési stínohry v momentě, kdy paní Danversová začne se svou velmi nebezpečnou hrou. (Pozor, spoiler, prosím kdyžtak přeskočte na další odstavec…Danverska se snaží Já přimět ke skoku přímo z parapetu okna – které si zahrála vyjíždějící platforma. Vlastně to nevypadalo vůbec špatně, i když v tomhle ohledu zatím nikdo nemá na Vídeň, kde jsme měli vyloženě pocit, že se díváme na okno zvenku, a to díky skvělé projekci – jak mi připomněl po představení George – kde se i lístečky chvěly větrem. Bohužel tedy mám trochu problém s tím, že v Plzni Danverska Já v podstatě dostrkala, kam chtěla. Dávám přednost tomu, když jedná pouze pomocí manipulace a nikoliv hrubé síly. Howgh, konec spoileru, jdeme dál!)

Kromě toho jsme stále měli pocit, že je na jevišti spousta lidí, což je jistě v davových scénách na místě. Když se na pobřeží u Manderley objeví ztroskotaná loď, dočkáme se opravdu zajímavých pohybů a nutno říct, že až v Plzni jsem pochopila, co se v této scéně skutečně odehrává. Já naivní husa jsem si ještě donedávna myslela, že jsou to všichni dobří lidé, kteří přispěchali na pomoc… Houby! Akorát tam přišli krást, rabovat a přiživit se na cizím neštěstí 😂. Podobně jako Favell, ale ten je aspoň natolik formát, že se tím netají. Stejně tak mi teprve minule docvaklo pár další věcí ohledně Favella a dokonce jsem si ho všimla v samém závěru příběhu. Mám navíc pocit, že tam, kde jsem ve sborových partech občas v Ostravě všemu nerozuměla úplně dokonale, jsem v Plzni tento problém neměla. Tím pádem chvála náleží orchestru a jeho skvělým hudebníkům. V Rychlodojmech jsme si stěžovali na příliš hlasitý zvuk, ovšem na druhé návštěvě už to bylo o mnoho lepší. Takže tímto děkuji i panu zvukaři, že šetří moje ouška 😊.

Jak už jsem říkala, pokud je řeč o davových scénách, je samozřejmě v pořádku, že je na scéně nátřesk. Co ale nedokážu pochopit, je jakási snaha plzeňského uvedení o to, aby bylo zdánlivě »plno« neustále, dokonce i ve chvílích, kdy se to za mě moc nehodí. Naprosto zbožňuji písničku Lapím čas do sítě motýlí (aha, kdo by to byl řekl, když jsem tím článek začala, že jo? 😂), v podstatě už to zpívám spolu s Já, jelikož je tahle skladba v češtině i na Spotify včetně úvodu: „Haló, to je recepce?… Víte to jistě? Ne, ne, děkuji, Merci beaucoup, Monsieur. Bože můj, ještě jednou bych ho chtěla vidět…“ Myslím si, že když pak Já vzpomíná na společně prožité chvíle a chce si uchovat vzpomínky, je to vysloveně intimní záležitost. Proto nechápu, proč to v Plzni zpívá přímo v hotelovém lobby. Ještě bych překousla změnu místa, ale opravdu u toho musí být ještě navíc ten pikolík? Asi abychom se nenudili, můžeme tedy sledovat, jak si zapaluje cigárko a vykuřuje. Přiznám se, že mě osobně tam tento zbytečný detail vyloženě rušil. Já se chci rozplývat a ne sledovat personál o pauze 😂.

A vůbec, podobných momentů bylo vícero. Možná se jedná o snahu víc do děje zapojit služebnictvo, nevím. Nevadí mi, když si Favell poručí skleničku a sluha mu pro ni pomalým krokem dojde. Ale když Já a Maxim hrají v první půlce šachy (a pak přichází Danverska ohledně andělíčka), je na scéně spolu s nimi jedna služebná. Kdyby aspoň stála někde nenápadně bokem, ale ona je za nimi (takže v zorném poli, když se dívám na ně!) a krčí se, jako by snad hrála lampičku 😂. Zvláštní.

Tudíž jsem bohužel některá režijní rozhodnutí Lumíra Olšovského nepochopila a mám pocit, že občas v případě Rebeccy malinko tlačil na pilu – herectví všech mi sem tam připadalo trochu moc, a to včetně třeba gest apod. Některé věci, které podle mě stačí v tomto příběhu jen naznačit, nám tu na druhou stranu naservírovali jako na stříbrném podnose. Uznávám, že pro někoho, kdo tento muzikál vidí poprvé, to ale může být vlastně fajn. Všichni se jistě snadno zorientují a já, když už vím, o co tam jde, malinko přivřu očičko.

Samozřejmě je v pořádku, že každý tvůrčí tým v tomto díle našel něco trochu jiného, co chtěl sdělit. V Plzni tak zkrátka akcentovali trochu jiné aspekty než v Ostravě, pár úprav jsem si všimla i co se týče dialogů. Jedná se většinou o drobnosti, ovšem je tam jedna poměrně zásadní replika, která podle mého v Ostravě nezazněla a v Plzni ano, přičemž v původní knize ji skutečně můžeme najít, tím pádem bod pro Plzeň 😉) Z hlediska vizuální stránky mě pak, přiznám se, nezaujalo ani použití červeného osvětlení na maškarním plese v Manderley. Je to zvláštní, ale ovlivnilo to můj pohled na celou tuto scénu. Spíše než na britském panství jsem si připadala jako někde v šantánu.

Především se chci ale v tomto článku věnovat výkonům herců, kteří si to rozhodně zaslouží, protože díky nim příběh Rebeccy mohl opět ožít. Začneme tou hlavní hrdinkou, která je taková trochu Popelka. Začínala bez rodiny a s blbou prací, ale pak se dobře vdala. A chudinka ani křestní jméno nedostala. Především bych chtěla říct, že už od chvíle, kdy se začalo mluvit o přesunu Rebeccy do Plzně, jsem byla pevně přesvědčená o tom, že Já musí hrát Charlotte Režná a že bude naprosto úžasná. Mám z ní dojem, že na sobě pracuje a je roli od role lepší. Zatím se mi ale nepoštěstilo ji v tomto kousku vidět, každopádně nevadí, alespoň mám ještě důvod znovu zajet 😂.

Zatím jsem v obou případech natrefila na Lucii Pragerovou, ale rozhodně jsem nebyla zklamaná, naopak. Myslím si, že se na Já skvěle hodí, především typově. Dokonce jí to i v tom »kratším sestřihu« sluší. Pěvecky mi vyrazila dech především na repríze 18. května, kdy mi připadala naprosto dokonalá, a to i přesto, že zvukař to tehdy solidně »ohulil«, jako by snad mělo být tohle představení posledním, co v životě uslyšíme 😁. Při druhé návštěvě (28. května) nemohu po pěvecké stránce nic vytknout, přesto mi přišlo, že měla Lucie již trochu unavenější hlas. Občas jako by se do těch nejnáročnějších tónů musela trochu nutit, aspoň takový byl můj pocit. Abych nezněla jako příliš velký hnidopich, řekněme tedy, že poprvé to podle mého názoru bylo na 110 procent, podruhé »jen« těch 100, což je ovšem pořád skvělé.

Zaujala mě ale též hereckým projevem, líbil se mi její temperament a dokonce bych řekla, že tuto úlohu pojala trochu jinak než její ostravské předchůdkyně, ačkoliv nedokážu říct, nakolik je to jen výkonem Lucie Pragerové a nakolik vizí režiséra. Kdybych měla být konkrétnější – v Ostravě jsem Já vnímala trochu více jako šedou myšku, introvertní děvče, co je vhozeno do vody velkého světa a musí se v ní naučit plavat. A teprve když najde samu sebe, tak je z ní pořádný uragán, co se nebojí zatočit ani se samotnou Danverskou. (No uznejte, vy byste si to snad s »Danny« chtěli rozházet? 😁) A to je pak vskutku pozoruhodná proměna. Na druhou stranu v Plzni jsem měla dojem, že Já v podstatě sebevědomí zpočátku nechybí, je mile upřímná, otevřená, občas si nedává pozor, co jí vylítne z pusy. Správná holka, která vám rozzáří celý svět, takže je zcela logické, že se do ní Maxim zamiloval. Její ostych je v Plzni patrnější až po příjezdu do Manderley… a já se ptám, můžete se jí divit, že pak působila trochu ustrašeně? Nový svět, nová role v životě a k tomu všemu dům, plný služebnictva, které je připraveno vás odsoudit za jediný váš pohyb, špatné gesto apod. Navíc manžel jí zrovna moc nepomáhá, a proto si pevnou půdu pod nohama musí najít sama. My jí samozřejmě fandíme a všechna úskalí odhalujeme postupně spolu s ní. Ve výsledku se podle mě jednalo o velmi svěží pohled na Já, který mi ani trochu nevadil. 😊 Plus bych ještě ráda zmínila, že mi připadalo, že Lucie Pragerová a Jozef Hruškoci měli mezi sebou coby Já a Maxim silnou chemii, což přikládám tomu, že pár nehrají poprvé, velkou lásku zažívají už i v Draculovi 😉.

Bohužel trochu jinak jsem vnímala i postavu Maxima, což mě už mrzí o něco více. Souvisí to s tím »temnějším pojetím« Rebeccy, o němž už jsem mluvila. Nerada bych příliš odhalila dějové zvraty těm, kdo příběh třeba ještě neznají, ale asi není nic proti ničemu, když řeknu, že Maxim je vlastně dost enigmatická osobnost a v rámci představení ho postupně poznáváme. Možná ho z něčeho podezíráme, možná se občas obáváme, jestli je skutečně takový, jakým se zdá být. Ovšem za mě je klíčové, že bychom mu měli, podobně jako samotná Já, bezmezně věřit a odpouštět všechny chyby. S tím jsem v Plzni chvílemi malinko bojovala, jelikož mi přišlo, že zdejší Maxim je až přespříliš prchlivý a k Já se občas chová opravdu hnusně. Nevím, jestli bych si na jejím místě nesbalila kufry, kdyby na mě podobné etudy zkoušel.

Měla jsem šanci vidět již obě alternace – nejprve Jana Kříže a posléze Jozefa Hruškociho, přičemž především na Jozefa jsem se tak trochu a tajně těšila. Drobné výtky ohledně toho výbušného chování mám k oběma, tudíž bych řekla, že se jedná o režijní záměr. Ovšem i tak to pánové pojali každý trochu po svém, což není na škodu. Především jsem si všimla rozdílu v pojetí během scény s provalením kauzy „Kdo rozbil andělíčka“ 😁. Honza Kříž na mě působil vyloženě rozezleně, až nebezpečně. Jozef oproti tomu zněl hodně sarkasticky, což teoreticky mohlo být pro Já ještě víc zraňující.

Kdo už příběh zná, jistě chápe i Maximovy pohnutky (asi spoiler, kdyžtak prosím přeskočte na další odstavec, děkuujuuu) – ono totiž nejde o nějakou hloupou sošku, ale nejprve o obtěžování s drobnostmi, co jsou pod rozlišovací schopnosti mužů (aspoň většiny), a posléze o další připomínku Rebeccy, která se přikradla přesně včas, aby zničila hezkou chvíli mezi Maxem a jeho novou ženou. Zkrátka Maxim má zcela očividně PTSD, čemuž se absolutně nedivím. V Ostravě mi to dobře naznačilo už první rande s Já, kdy se dívá z útesu dolů do moře. Vždycky jsem měla pocit, že se mu vše vybavilo a že část jeho duše chce skočit a ukončit své trápení, ulevit tím černému svědomí. V Plzni bohužel ten pohled dolů neměl až takové grády, ale líbilo se mi, jak se Hruškoci následně držel za hlavu, jako by se mu měla rozskočit. Onu teorii o posttraumatickém syndromu též naprosto podtrhla ona deka, kterou si kolem sebe omotal ve scéně s odhalením pravdy a písní Smích její mi spánek vzal. Trochu jsem oba herce litovala, že musí v natolik emocionálně náročné scéně myslet ještě na to, aby jim ten hloupý kus hadru nepadal 😂 (však si ho museli pořád posouvat), na druhou stranu chápu ten nápad deku použít, protože tytéž propriety vídáme ve filmech, když se nějaká oběť třese a vypráví nám, co se jí stalo tak strašného, že z toho má trauma. A Maxim trauma očividně měl, což podle mě svědčí v jeho prospěch a pomáhá mi to věřit jeho verzi příběhu.

Abych to své porovnávání jablek a hrušek (jééé, pardon, to nebyl záměr, pane Hruškoci! 😊) uzavřela, tak mám dojem, že ostravští Maximové (Lukáš Vlček a Tomáš Novotný, kteří navždy Maximem v mém srdci zůstanou:)) se více snažili udržet si v roli jakousi pózu aristokrata. Brita, který se sice uvnitř solidně hroutí, ale navenek to nedá znát a nevzrušeně konverzuje o počasí. Samozřejmě trochu přeháním, ale jistě mi rozumíte. V Plzni byl Maxim vyloženě puštěný víc na maximum 😂, přičemž mně osobně více sedlo pojetí Jozefa Hruškociho, protože mi připadal víc vnitřně rozervaný. Honzy Kříže bych se asi o něco víc bála, ale to už je subjektivní dojem, protože třeba Annie dojal Honza až k slzám 😊. Každá máme holt jiného favorita, takže věřím, že i vy si vyberete, komu byste nejraději řekli Proveď mě tmou… (to je prosím píseň, žádná sprosťárna, na co vy hned nemyslíte? 😁)

Jestli vás ale mrazí už z Maxe, garantuji vám, že ten pravý děs ve vás vyvolá až paní Danversová. Na povrchu chladná žena, ovšem v srdci má obrovský cit pro jedinou osobu. A také velký zármutek. Z Danversové jde (zatím vždycky) tak trochu strach, částečně k ní cítíme nenávist, ale zároveň jí leccos dokážeme prominout a do jisté míry ji i litujeme, především ke konci představení, kdy jí už zdánlivě nezbývá vůbec nic. Během mé první plzeňské návštěvy Danversovou ztvárnila Markéta Pešková. Pěvecky to »zandala« naprosto bez zaváhání a úchvatně, o čemž jsem vlastně ani nepochybovala. Přiznám se ale, že herecky mi více sedlo pojetí Kateřiny Chrenkové, jejíž premiéru v této roli jsme měly s Nikčou čest vidět… Pěvecky se mi Kateřina též moc líbila, i když v některých momentech bylo znát, že je to pro ni výzva. Ale poprala se s ní skvěle, takže se hluboce skláním 😊. Po herecké stránce jsem jí naprosto věřila, připadalo mi, jako by jí v této poloze bylo velmi pohodlně. Oceněna byla na děkovačce jedním z největších potlesků večera a já jsem toho názoru, že to bylo zaslouženě.

Postava Danversové měla zatím vždy a ve všech verzích takový zvláštně specifický způsob mluvy, doplněný obvykle hlubším hlasem. V případě Markéty Peškové jsem z toho občas cítila herectví a přišlo mi, že tato dikce pro ni není tak přirozená jako pro Kateřinu. Ovšem tipla bych si, že si to ještě časem sedne a výborné budou obě. Navíc na podzim jim na pomoc přikvačí také Felicita Victoria Prokešová, na což jsem extrémně mega zvědavá a natěšená 😊.

Z temnějšího spektra postav je tu ještě Jack Favell, jak o něm trefně říká Maxim – „odporný chlap“. V Ostravě naprosto exceloval Tomáš Savka, který si tu ohavnost a odpornost vždy oblékl jako kabát a po představení ji zase svlékal, takže se měnil v úplně jiného člověka. Předem jsem si říkala, že pánové v Plzni to sice budou mít těžké, ale že Pavel Režný by se možná Savkovi mohl docela dobře přiblížit a zároveň to pojmout trochu po svém. Nemýlila jsem se. Poprvé jsem viděla Jaroslava Panušku, kterému nemám co vytknout, ale nijak extra velký dojem na mě popravdě neudělal. Podruhé už jsem se dočkala Režného, který se hned v první scéně přehrabuje v toaletce Rebeccy natolik vehementně, že ji div nesrazil k zemi. Později, když se mu nepodaří vydírat Maxima, ale je vyzván autoritami, aby předložil pro svá tvrzení důkazy, klepe se nervózně a nedočkavě jako ratlík, hraje si se zapalovačem,… Stále je v pohybu a těká jako bublající voda při vaření. To mě vedlo k myšlence, že Favell peníze, které pořád tak zoufale nemá, utopil v závislostech. O alkoholu už tušíme dávno, karbanu a podobným věcem bych se také nedivila, ale poprvé až v podání Režného mi Favell evokoval i uživatele drog. A do té skládačky mi to zapadlo zcela přirozeně.

Přejděme k ryze sympatickým postavám, i když tam není moc o čem mluvit, snad jen že Soňa Hanzlíčková a Martin Holec jako Beatrice a její manžel Giles jsou dvojka jako z nějakého sitcomu. Když Bee muže představuje stylem, jako že na něm vlastně nezáleží („To je jenom manžel“), zdálo se mi to docela vtipné, i když malinko zlé. Všimněte si, že i na děkovačce ho odtáhne stranou, aby nám bylo jasné, kdo v tomhle vztahu velí a kdo je jen podpantoflák 😂. Ale popravdě jejich trochu manické chování při seznámení s Já mi opět připadalo trochu moc. Malinko potrhlí příbuzní, u nichž byste se možná trochu báli, kdy zase přijedou.

A mimochodem, Soňa podle mě do muzikálu Rebecca patří již dávno, už v Ostravě jsem si totiž titulní Rebeccu, kterou nikdy nespatříme, představovala právě jako ji. Možná za to může ten obraz v bílých šatech z jejího pokoje a fakt, že Soňa hrála v Plzni Elisabeth, která je též známá bílou róbou a nadýchaným účesem. Tato utkvělá představa, že Rebecca se Soně podobala, mě zatím nepustila ani v novém uvedení, tím pádem v mých očích má zkrátka Soňa v plzeňské Rebecce hned dvojroli. Štěstí, že jako Beatrice má jiný účes (a asi i jinou povahu) 😊.

Máme tu ale ještě dvě pánské role, u nichž budu muset chtě nechtě vzpomenout i na Ostravu. Zaprvé Frank Crawley, kterého v Plzni hraje Adam Rezner. Opět, nemohu mu nic vytknout, ale bohužel ani nijak nezaujal. Má to ale docela těžké, protože Frank je podle mě jen takový přicmrndávač, kterého na jednu z hlavních postav dokázal povýšit pouze Juraj Čiernik. Tomu se podařilo Franka vykreslit jako neuvěřitelně loajálního a empatického muže, jehož přátelství a oddanost obdivujete, hlavním postavám přejete a zároveň možná i malinko závidíte.

Zadruhé pak Ben, takový ťunťa, co se bojí, že ho pošlou do blázince. Ten je naopak poměrně výrazný a můj názor je ten, že bychom měli záhy poznat, že je neškodný a hodný, podobně jako to hned vycítila Já. Měl by nám být sympatický a měli bychom ho litovat, což podle mě skvěle splňoval Libor Olma v Ostravě. Zůstane pro mě asi s touto rolí už spjatý, ale s radostí můžu říct, že Pavel Klimenda v Plzni se mi také moc líbil a hodně se mým očekáváním přiblížil. Skoro byste mu dali i korunu. 😊 A navíc krásně zpívá, takže Ben je v jeho podání malinko andílkem. K tomu ostatně dopomáhají i zvukové efekty v podobě ozvěny, která je zde přidaná. Kdyby ale náhodou bylo potřeba hledat záskok (snad to nebude potřeba), doporučila bych Martina Holce či Lukáše Ondruše. I jejich Ben by mě strašně moc zajímal.

Na závěr si nechávám postavu, kterou můžete buď milovat, nebo nenávidět 😂. Samozřejmě, mám na mysli Missis van Hopper, ta je zkrátka vždy nepřehlédnutelná a hlavně nepřeslechnutelná. V Ostravě s touto úlohou skoro až srostla Lenka Bartolšicová, u níž myslím, že se pro tento typ rolí narodila. V Plzni je její hrdou nástupkyní Venuše Zaoralová Dvořáková, která zvolila podobný styl. Díky tomu jsem se dočkala přesně takové van Hopperovky, na jakou jsem zvyklá. Při druhé návštěvě na fermanu stálo jméno Dita Hořínková a musím říct, že ačkoliv ji mám moc ráda a obvykle mě v jiných rolích (a třeba i podobně ulítlých) moc baví, v tomto představení mi úplně nesedla. Částečně to mohlo být tím, že byla v mých očích až moc přehnaná, což jsem netušila, že někdy u této role řeknu 😁. V některých momentech preferuji, když i jinak hlučná paní van Hopper nemá najednou slov. Dita Hořínková však takové chvíle vyplnila alespoň citoslovci.

Vtipné je, že kdysi mi van Hopperovka neskutečně lezla krkem, ale postupem času si k ní stále víc a víc nacházím cestu. V Plzni se mi proto moc líbilo, jak podtrhli, že van Hopperová vlastně Já docela fandí. Vidět je to především na maškarním – nejenže za ní váží dlouhou cestu, ale pak jí i s nepokrytým nadšením tleská. Tím pádem si říkám, že ji asi zezačátku peskovala hlavně proto, že si ji chtěla »vychovat« dle svých představ (i když trochu buranských 😁), nikoliv snad proto, že by na ni chtěla být zlá, nebo ji neměla ráda. Začíná mi na ní být též sympatické, že si žije po svém. Čte bulvár, pije coca-colu, ale hlavně, i když chlapy dost uhání, dokáže žít i bez nich. Malinko se obávám, že až jednou vyrostu… stane se ze mě taky paní van Hopperová 😂. No, co jako nadělám? 😉