Muzikál Rebecca: S láskou se rozední…
Rebecca se stala silnou motivací, proč jsem se v říjnu rozhodla po dlouhých letech vydat na druhý konec republiky. A hned na podzim jsem věděla, že se do Divadla Jiřího Myrona musím vrátit, a to nejednou. Takže jsem se po necelém půlroce vydala na Rebeccu znovu a začátkem března usedla do divadelní sedačky, abych s napětím sledovala tento romantický příběh s detektivní zápletkou.
S tímto napínavým romantickým příběhem jsem se setkala již před mnoha lety díky autorce předlohy muzikálu Rebecca Daphne du Maurierové a její knize Mrtvá a živá (orig. Rebecca). Je to příběh, který si zapamatujete a i po dlouhých letech si vybavíte detaily, zvlášť když vám je, tak jako ve filmu, tak skvostně naservírují na divadelních prknech a jsou podtrženy excelentním provedením.
Michael Kunze a Sylvester Levay je osvědčená autorská dvojice, která má na svědomí především muzikály s povětšinou historickou tématikou. Mezi jejich (u nás) nejznámější díla asi patří Mozart!, Marie Antoinette a především v současné době v Plzni uváděná Elisabeth. Když tihle dva pánové spojí svoje síly, nikdy není divák zklamán.
Rebecca je opravdu zdařilým dílem. Hudba Sylvestera Levaye v sobě zahrnuje jak romantické linky, dramatičnost, tak i rozpustilost, která vždy zdůrazní komické situace. Zároveň již od počátku slyšíte napětí a cítíte mírné mrazení v zádech, když se rozezní smyčce a zazní hlavní motiv v různých obměnách. Levay dokonale dokáže přenést do hudby charakter každé postavy i její pocity. A to vše ještě umocní skvělé texty Michaela Kunzeho ve vynikajícím českém přebásnění Michaela Prostějovského. Orchestr muzikálového souboru se popral s tímto nelehkým hudebním partem vynikajícím způsobem. A pod vedením Marka Prášila šlapal jako dobře seřízené hodinky.
O tom, že ostravská scéna hraje v českém divadelním světě prim, není určitě pochyb. A představení Rebecca to jen dokazuje. Scéna Divadla Jiřího Myrona disponuje velkým prostorem, což Ondřej Zicha skvěle využil a ačkoliv, až na výjimky, kdy se ocitáte na panství Manderley, nejsou scény nijak velké a překombinované, víte přesně, kde se nacházíte a můžete nasát atmosféru místa. Je to zajisté i dáno velkolepými projekcemi, při jejichž promítání jste, chtě nechtě, zkrátka nuceni uvěřit, že se před vámi nachází Cornwallské pobřeží, nebo že vcházíte na panství Maxima de Wintera – skvostné Manderley.
Celé představení je velice těžké vylíčit bez toho, aniž bych vám prozradila zápletku a nepřipravila vás tak o napětí, které pocítíte, když Rebeccu vidíte poprvé. Nicméně… Toto napětí se mě drželo i napodruhé, takže je jasně čitelné, o jak mimořádné představení se jedná.
Muzikál Rebecca je vlastně vzpomínkou hlavní postavy „Já“ (Veronika Prášil Gidová). Na základě snu, který se jí oné noci zdál, se ve vzpomínkách vrací nejen k nejhezčím momentům svého života, ale především k okamžikům, které pro ni znamenaly dospění, prozření a především uvědomění si sebe sama. Tato postava je sama o sobě dost tajemná. Vlastně se za celou dobu nedozvíme ani to, jak se „druhá“ paní de Winter jmenuje. Vystupuje pouze jako „Ta druhá“. Veronika Prášil Gidová perfektně pojala mladičkou nezkušenou společnici s až dětským pohledem na svět, který jí změní setkání s Maximem de Winterem, stejně dobře jako ženu, jež v pravém okamžiku objeví obrovskou vnitřní sílu a dokáže se postavit na stranu své lásky a podpořit ji v nejtěžší životní chvíli. Veronika se na tuto roli skvěle hodí. Musím říct, že jsem si zamilovala její hlas, především ve středních polohách. Takže jako sebevědomá žena, motýl vylíhlý ze své kukly, je mi bližší.
Partnerem na jevišti je pro Veroniku Tomáš Novotný (Maxim de Winter) – anglický gentleman snažící se vypořádat se svou minulostí. Jenže jde to tak snadno, když člověka tíží svědomí a myšlenky, které prostě nejdou zaplašit? Naděje mu svitne, když potká svoji budoucí druhou paní de Winter. Je schopen si v daném okamžiku vůbec uvědomit, jaký osud chystá pro tak čistou duši? Je pro něho skutečnou nadějí a on to v hloubi duše ví a tuto naději si drží. Když už to chce pomalu vzdát a tíži svých myšlenek zcela propadá, je tu láska nové paní na Manderley, která ho ‚provede tmou‘…?
Tomáš Novotný se na Maxima hodí zjevem a do hlasu dokáže promítnout sebevědomého muže i muže propadajícího svému zoufalství a strachu. Do kolen mě dostal zpovědí… „Smích její mi spánek vzal…“ V tu chvíli nevíte, jestli Maximovi máte fandit, nebo ho odsoudit, a můžete si být jistí, že to nebudete vědět ani na konci představení.
V menší, ale o to výraznější komické roli, mě zaujala Lenka Bartolšicová coby paní van Hopperová. Je to dáma velkého světa a přes své obhroublé maloměstské chování je to dobrosrdečná dáma. Ačkoliv to vypadá, že se ke své schovance nechová úplně přátelsky, když jí na rovinu sděluje svůj názor na ni: „Z tebe nemůže být dáma, nemáš formát, nemáš styl, co by nenápadná myška budeš žít…“, můžeme vidět, že jí vlastně štěstí přeje a dokonce ji varuje, že se vydává na nelehkou cestu. Paní van Hopperová je koketní dáma, která ještě nevzdala hledání nějakého fešného chlapíka, což při svém příjezdu na maškarní bál na Manderley také dává dost najevo svým: „I am an American woman“ a koketuje s kdekým. Lenka Bartolšicová si roli užívá a z jejího zpěvu srší obrovská energie.
Protože v každé romanci musí být i ten ‚správný záporák‘, ani tady nechybí – Jack Favell. Rebeččin bratranec – alkoholik a prospěchář. V případě návštěvy během Tour de Ostrava se ho velmi dobře zhostil Roman Harok. Není mu co vytknout. Ale musím přiznat, že o ždibec víc se mi líbil Tomáš Savka, kterého jsem viděla v říjnu. Slizoun a hajzlík mu prostě seděl a Roman Harok na mě působil oproti Tomášovi jako slušňák. Nicméně, oba dva jsou skvělí.
Svým hlasem mě zdvihla ze sedačky Tereza Kavecká alias Beatrice – Maximova sestra. V těžkých chvílích je mladé paní de Winter největší oporou a v duetu, kde zpívají: „Láska vždy hory přenáší, kdo miluje, ten sílu má,“ jí dodává sílu bojovat.
Z dalších rolí rozhodně stojí zmínku Jan Vlas, který ztvárnil Bena, trochu prostoduchého muže. Ačkoliv mu není co vytknout, musím přiznat, že o něco více mi bylo sympatičtější pojetí Libora Olmy (viděn v říjnu). Ale oba pánové jsou excelentní.
Na závěr jsem si nechala madam, která nejvíce míchá kartami, a to s výrazem tváře chladným jako led – paní Danversovou. V obou případech jsem měla štěstí vidět Katarínu Hasprovou. Když se poprvé objeví na jevišti, hned vás napadne: „I kámen projevuje víc emocí než ona.“ Kdykoliv vstoupí na scénu smyčce a začnou hrát ústřední motiv, začne vás mrazit a vy víte, že s touhle dámou přichází trable. Neprojevuje špetku citu, ale z jejích slov cítíte, že jedině Rebecca byla schopná v ní vzbudit emoce a paní Danversová je jí bezmezně oddaná i po její smrti. Její místo brání až do posledního dechu… Na konci prvního jednání se zdá, že slaví svůj triumf. Ale je tomu tak?
Katarína Hasprová mě svým výkonem naprosto odzbrojila a při jejím zpěvu mě mrazilo. Vždy jsem se těšila, co tahle ďábelská ženská ještě vymyslí a čím „okoření“ život lidí žijících na Manderley. Budou mít poslední slovo ona a Rebecca?
Hlavní postavou, která se vlastně na jevišti vůbec neobjeví, ale všichni o ni mluví, je právě Rebecca. Promlouvá ze záhrobí ústřední melodií a tím se jakoby se vysmívá všem živým a dává najevo, jak všemi a vším pohrdala a jak dokáže ovlivňovat osudy živých, ačkoliv je dávno mrtvá. Jak moc se jí to daří, se přijďte podívat sami. Tahle žena vás totiž nenechá v klidu, i když se s ní tváří v tvář nesetkáte.
Leave a Reply
Want to join the discussion?Feel free to contribute!