Muzikál Šakalí léta: Mimozemšťan Bejby a Prokopova velká proměna

Mám dojem, že v jakékoliv době platí, že lidé chtějí být především šťastní. Láska a rodina jsou na prvním místě, a tak právě ze strachu, abychom o své nejbližší nepřišli či je nějak neohrozili, leckdy obětujeme něco ze své vlastní svobody. Doba, kdy v naší zemi vládl socialismus, byla rozhodně v lecčem pokřivená, přesto na ni dnes kdekdo s nostalgií vzpomíná. A nalijme si čistého vína, ona ani dnešní doba není bez chybičky a je pokřivená zase úplně jinak. No ale dost politiky, pojďme radši do divadla na tyto všední starosti zapomenout.

Už se stalo takovou mou osobní tradicí, že před Vánocemi navštívím Brno, okouknu jejich krásné stromečky a při té příležitosti rovnou skočím i do divadla. Pretty Woman už mi sice bohužel skončila, dala jsem tedy šanci novějšímu titulu, a to Šakalím létům. Ještě podotknu, že muzikál Šakalí léta jsem před pár lety zhlédla již v pražském Divadle Na Fidlovačce, takže příběh jsem již dopředu znala. Přesto to dneska nebude žádný srovnávací článek ani zápas, kdo téma líp zpracoval. Zaprvé už by to bylo s příliš velkým časovým odstupem a zadruhé jsem tentokrát měla pocit, že sleduju úplně jiné představení. Nejen po vizuální stránce, ale i z hlediska jiných pohledů na stejné téma a na tytéž figury a jejich vyznění. Beru proto každé z děl jako samostatné celky, ovšem Fidlovačku hodlám přece jen zmínit, a to zřejmě v závěru, až budu rozebírat herecké výkony.

Myslím si, že příběh vám nemusím dlouho představovat, předpokládám, že budete znát stejnojmenný film režiséra Jana Hřebejka a scenáristy Petra Jarchovského podle knižní předlohy Petra Šabacha. V muzikálu je pak u těchto autorů připsán navíc i Miroslav Hanuš. V ději sledujeme jednu obyčejnou rodinu z 50. let minulého století a jejich osudy, které značně ovlivní příjezd, respektive spíše zjevení, Bejbyho. Jinak se obléká, poslouchá jinou hudbu, zkrátka působí trochu, jako by sem spadl z jiné planety. Šakalí léta přitom nejsou žádnou velkou kritikou minulého režimu, zároveň tu dobu ale ani nelakují na růžovo. Řeší se zde úplně obyčejná témata ze života, přičemž některá z nich třeba řešíme dodnes, i když už trochu v jiném kontextu, třeba: Má člověk „držet hubu a krok“, nebo se postavit sám za sebe a za to, co je správné? Dále zde také sledujeme jednu mladou lásku a překážky, které musí překonávat. Nejistotu, žárlivost, strach, apod.

Rovněž v hudební složce muzikálu vnímám dva nejsilnější motivy – prvním je samozřejmě rebelství rock ‚n‘ rollu a touha po svobodě, druhý je právě plný romantických i melancholických prvků. V Brně jsem měla ovšem pocit, jako by ten druhý motiv byl vlastně o něco silnější a tyto něžnější a pomalé melodie byly častější, než ten pořádný a rozjetý vodvaz, na který jsem se spíš těšila. Jak jsem tak hudbu Ivana Hlase poslouchala, vybavil se mi i další počin, který jeho skladby doprovázely, a to pohádka Jak si zasloužit princeznu z roku 1995. Měla jsem tedy z hudby do jisté míry podobné pocity, jaké mívám při poslechu těch pohádkových – jsou plné lásky, ale mají v sobě i nádech smutku. O to větší efekt pak ale má slavná píseň Na kolena, na níž dojde téměř v závěru. Za mě to byla vůbec nejsilnější scéna, ale k tomu se ještě dostaneme 😊.

Nejprve bych se ale chtěla věnovat vizuálním prvkům, a to především scénografii. Vše začíná už v momentě, kdy přijdete do sálu. Zatím vás uvítá pouze jakási barevná opona, ale už ta leccos předznamenává. Uvidíte na ní barevně vymalované pražské panorama, přičemž dominantou je sice rudá hvězda na špici vysoké budovy, ovšem nechybí ani Pražský hrad, jehož věžička mi ale barevně připomínala spíše pivo s pěnou. Ve spodní části opony jsou pak ještě zachyceny různé drobnější motivy na kartičkách, které mi připadaly jako část poztráceného pexesa. Myslím si, že už to vás spolehlivě přenese zpátky v čase. Pohled na Prahu vidíme později i v rámci projekcí (Petr Hloušek), co během představení vytvářejí vlastně spíše takové pozadí. Ale všechny ty domečky s malými okénky působily jako modýlky, co jsme vyráběli ve škole z různých krabiček od čajů. Jen tedy mnohem povedeněji než veškeré moje výtvory 😂. Navíc mě fascinovalo, že se na projekci měnila i obloha, kromě modré oblohy došlo i na noční nebe plné hvězd.

Samotná scéna (Jaroslav Milfajt) se pak dost často a poměrně svižně mění, vzpomínám si, že tam vyjížděly vysoké schody, případně jsme se ocitli vzadu za hotelem Intercontinental. Tím pádem nesmí chybět popelnice, v nichž se omladina ráda přehrabovala. Často jsme se také přesunuli do běžné domácnosti, k Prokopovým. K tomu ale stačil stůl, pár židlí a především retro obývací stěna s barem a prostorem pro rádio. Všechno to dohromady vytvářelo pěkný celek, ale myslím si, že právě ten pohled do domácího prostředí byl naznačen vůbec nejlépe a spolehlivě nám dal najevo, v které době se nacházíme.

Stejně tak kostýmy (Andrea a Adéla Kučerovy) se tvářily hodně dobově a nekazily tím pádem iluzi. Zároveň byly ale vždy slušivé, což je vlastně poměrně fascinující. Alena celou dobu zůstávala v jednom outfitu, který se sice zdál obyčejným, ale přesto jí moc slušel. Jako by i uprostřed vší šedi dokázala být elegantní a něžně ženská, i bez spousty nádherných rób. Řadu úžasných modelů s výraznými vzory a nadýchanými sukněmi naopak vynesla Milada, a jelikož ji hrála Tereza Navrátilová, hned jsem si díky tomu vzpomněla na Pretty Woman a její model z koňského póla. Co se týče Bejbyho, ten vyfasoval oblečení snad kompletně stejné jako ve filmu. Je jasné, že toho určitě nepřehlédneme! 😊

Když už jsem to tedy nakousla, konečně se našla představitelka, díky níž je mi Milada sympatická, dokonce je mi jí i líto. Navíc je to skutečně krásná žena, takže chápu, že i když je zadaná, má i dost dalších nápadníků. Jen jsem tentokrát nějak vůbec její románek nezaznamenala. Zkrátka tam jen někdo oznámil, že má kvůli ní Bejby průšvih, ale to bylo celé.

Také jejího manžela, mocného potentáta, jsem pokaždé vnímala trochu jinak. Dřív pro mě byl opravdu záporákem, nebezpečným člověkem, kterého bych se bála. Naopak Jakub Przebinda ho ztvárnil jako obyčejného a nijak zvlášť výrazného týpka, jakých potkáváme denně stovky. Tento pán není vtipný, není ničím zajímavý, jen mu bohužel… dali funkci a moc. To jediné z něj dělá „něco víc“. Normálně byste si o něj neopřeli ani kolo, nezavadili byste o něj pohledem, jenže teď se před ním div neplazíte, abyste z toho neměli polízanici. Ten strach s ním spojený nesouvisí s jeho vzhledem a osobností, ale jen s tím, co se může stát, pokud s ním nebudete zadobře. A to je velmi zajímavý pohled na věc, musím říct. Alternací je Jakub Uličník, přičemž už jeho příjmení napovídá, že zahrát hajzlíka pro něj nebude problém 😂. Ostatně já ho mám zafixovaného jako slizáka z Pretty Woman, takže věřím, že i v Šakalích letech by mě zaujal a perfektně znechutil 😂.

Jako protipól potentáta na mě působil vrchní Kaláb v podání Ladislava Koláře. To je naopak člověk, kterého si v místnosti všimnete okamžitě. Vyzařuje z něj elegance a noblesa natolik, že to není naučené, ale vrozené. Podíváte se na něj a víte, že si své vystupování osvojil za první republiky, zachoval si ho i v 50. letech, a pravděpodobně by se stejně choval i dnes, pokud by se toho dožil. Líbilo se mi, že byl vždy ochoten nabídnout pomocnou ruku s přípravou jakékoliv hostiny, i když zrovna nebyl v práci a nikdo ho ani nežádal. Automaticky a zcela bez váhání se věnoval tomu, čemu rozuměl a co uměl. Na druhou stranu z něj byl ale také patrný strach. Nechtěl přijít o dobré bydlo v hotelu, nechtěl žádné problémy s pohlaváry, zkrátka trochu proplouval. Ale nelze se tomu divit, vždyť já sama bych rozhodně nebyla žádným hrdinou.

Nový pohled mi Brno nachystalo i na tetu Juřičkovou, zde v podání Eriky Kubálkové. Na Fidlovačce to byla vyloženě jen humorná figurka, hrál ji mladý muž a celé to působilo dojmem parodie. Za mě to byla tehdy největší hvězda 😂. V Brně je to vlastně taková (ne)obyčejná postarší dáma, u níž si nejste jistí, zda má o kolečko víc, nebo to jen po švejkovsku předstírá, aby se mohla vysmívat všem okolo a nehrozil jí žádný postih za věci, které by zdravému člověku absolutně neprošly. Skoro se přikláním k té druhé variantě, Erika Kubálková byla krásně škodolibá a moc mě bavila. Ale je pravda, že za sousedku bych takovou babču, jakou byla Juřičková, asi nechtěla 😁.

V menších rolích se objevili rovněž Marek Kolář coby soudruh a hlavně Hana Štěpánová a Robert Jícha coby manželé Peterkovi. Mají sice vyloženě miniaturní prostor, ale i přesto ho dokázali využít na maximum, ať již pozdravem či tím, že si nosí vlastní židle 😂. Peterkovi mají také syna Icika, který je trochu obětním beránkem mezi mladými kluky, protože je zkrátka extra jouza 😁, omlouvám se. Moc nechápu, proč tam vlastně musí být a proč ho navíc ztvárňuje Ondřej Halámek. Je mi moc líto, že to musím říct, ale mezi samými malými kluky a mladíky byl vyloženě jako pěst na oko. Nedokázala jsem uvěřit, že je součástí dětské party, což mě přivádí k myšlence, že představení Bylo nás pět, kde i dětské role hrají dospělí herci, asi vynechám 😊.

Pojďme raději od toho, předejme slovo již nefalšované mládeži. Přiznám se, že mě velmi zaujal Adam Gazdík, i když coby Dušan nebyl pro děj nijak zásadní. Šimon Fikar byl jako Eda Drábek naprosto přirozený a dokázal si udržet mou pozornost, vlastně bych řekla, že jsem mu asi i dost fandila. Ještě o něco víc mě bavil Kšanda alias Matyáš Mičulka. Ten to doma schytává i za to, co neudělal 😂. Ale bere to docela sportovně. Asi tuší, že ty výchovné pohlavky si vlastně zaslouží, i když za věci, na které se třeba ještě nepřišlo. Dobře jsem si pamatovala ten jeho „husarský kousek“ s pivem, které pro tátu vyzvedával. Jen mi to tentokrát připadalo nějak ještě víc nechutné než minule. Tehdy jsem se opravdu od srdce zasmála, nyní jsem se chvíli chechtala a pak už jsem jenom krabatila obličej, že je to fuj 😊

Velmi milým překvapením pro mě byla Sandra Tupá v roli Aleny. Krásná mladá dáma s jemným, přesto silným hlasem. Doufám, že ji v budoucnu uvidíme i v dalších skvělých rolích. Možná i lepších než Alena, která tu zastává trochu úlohu „hezká panenka v koutě“. Byla pěkně zamilovaná, ale to bylo tak asi všechno. Moc jsem v této verzi nerozuměla jejím rozpakům ve vztahu a nebyla jsem si jistá, co vlastně Alena od života očekává. Rozhodně mě ale rozesmála v samém závěru, když došlo na usmiřování a ona sice dělala drahoty, ale dlouho jí to nevydrželo.

A pomalu už kráčíme ke konci, jen si ještě musíme zatančit s Bejbym. Této ikonické role se zhostili Kristian Pekar a Libor Matouš (i on by mě tedy moc zajímal), přičemž já viděla prvního z jmenovaných. Skvěle tančil i zpíval, tvářil se jako neskutečný frajer, takže v pořádku 😂. Trochu mi tam ale chybělo „něco navíc“, nějaký přesah této figury. To ale asi nelze vyčítat Kristianovi, myslím, že je Bejby v této verzi zkrátka takto napsaný. Ostatně na webu je v obsazení u jeho jména uvedeno ještě „blesk z čistého nebe“, což ve výsledku vystihuje i můj dojem z něj. Aniž by nám bylo pořádně vysvětleno, kdo to je, odkud přichází a proč, zjevil se a rozvířil stojaté vody. Skoro „spadl z oblakov“, co? 😁

V příběhu se mluví o Lajce, která se dostala do vesmíru, ale popravdě Bejby taky fungoval jen jako nějaká návštěva z kosmu. Chápu, že když se tehdy někdo oblékal jinak a do projevu přidával anglická slovíčka, působil jako zjevení. Přesto mi to tentokrát ale přišlo až příliš „mimozemské“. Vždyť když se někdo Bejbyho ptá, odkud přišel, ukazuje někam do neurčita, někam nahoru. A též na konci, když se mluví o tom, že Bejby odjíždí (a bere tetičku s sebou) – on někam projde dveřmi, z nichž se ještě ke všemu kouří 😂. Pardon, ale to už opravdu vypadalo, jako by nasedli do rakety a odletěli. Možná to byla všechno jenom metafora, protože hádám, že v 50. letech to skutečně mohlo budit dojem, že západ a Amerika jsou úplně jiný vesmír než socialistické Československo, ale i tak to v mých očích vypadalo hrozně zvláštně.

Když si vzpomenu na Fidlovačku, cítím tam patrný rozdíl právě v tom, že Bejby v podání Marka Lambory mi nepřipadal jako ufon, ale jako obyčejný kluk, co taky neví, co se sebou, jako asi každý v tom věku. Jen to dokáže bravurně maskovat a celá ta jeho frajerská póza je jen jedno velké divadýlko, jak být cool a zaujmout. Jak nedat najevo vlastní křehkost a zranitelnost. Toto pojetí mě popravdě zaujalo mnohem víc, tím pádem v Brně mi nějaká taková „nadstavba“ této figury chyběla.

Na druhou stranu to perfektně vyvážil můj dojem z postavy strážníka Prokopa, o níž se dělí Oldřich Smysl a Aleš Slanina. Věřím, že oba pánové budou podobně skvělí, já viděla Aleše a byl vyloženě perfektní. Řekla bych, že jsem si z něj sedla na zadek, ale já už jsem seděla předtím 😁. Jeho proměna v ustrašeného a shrbeného mužíčka v silného a rozhodného chlapa byla naprosto dokonalá. Kam se hrabe nějaký Eda nebo Bejby, tady byl jednoznačně hlavní postavou sám Prokop. Zatímco v pražské verzi byl spíše jenom takovou humornou figurkou a už jsem si na něj ani moc nepamatovala, v Brně se mi zapsal do paměti rozhodně nejvíc. Za pár let uvidíme, jestli tam i zůstane 😊, ale já bych řekla, že jednoznačně ano.

Písničku Na kolena mám z celých Šakalích let jednoznačně nejradši, ale vlastně jsem vůbec nečekala, že se v divadle v jejím průběhu rozbrečím. 💖 Užívala jsem si tu smršť, jenže zároveň mě to dost sebralo, když se na jevišti bok po boku objevili Eda s Prokopem a zpívali to spolu. Aleš Slanina navíc ukázal oběma rukama „fakáče“ a já věděla, že to neukazuje na nás diváky, ale na všechny vyčuránky režimu, na všechny pitomé nadřízené a šéfy a zkrátka na všechny, co ho nutí ohýbat hřbet a div se neplazit po zemi. Už toho měl prostě dost! Jé, jak já jsem mu rozuměla. A zároveň jsem věděla i to, že i když se za sebe teď postaví, vlastně nemá šanci vyhrát, protože na větší změny si bude muset ještě několik dlouhých desetiletí počkat. Bylo mi ho líto, ale zároveň jsem mu strašně fandila. Byl to extrémně silný moment a už jen díky němu budu na tento muzikál dlouho vzpomínat 😊. Co víc říct, než jen prosté: „Děkuji.“