Muzikál Saturnin: Kdo se bojí, nesmí do divadla, ale trpělivost růže přináší

Troufám si říct, že letošní rok je, zdá se, pro Divadlo Hybernia chvílí, kdy konečně ve své novodobé historii našlo vlastní tvář. Nemusí se odkazovat téměř výhradně na obnovené premiéry či inscenace ať už více či méně převzaté z jiných divadel. Po úspěšné lednové premiéře muzikálu Pět let zpět (s čistým svědomím můžu návštěvu doporučit a sám se nemůžu dočkat, až se vypravím znovu!) se s novou sezonou dočkal premiéry další „vlastní“ kousek zdejšího divadla. Jak se vyvedl nový původní kousek Hybernie?
Myslím, že předně se sluší přiznat, že knižní předloha Saturnina, která oslovila už řadu generací (či pozdější neméně úspěšné filmové zpracování) mě od dětství spíše míjela a na stejnou vlnu jsem nenajel ani v rámci povinné četby. Do hlediště Hybernie mě tak nalákal především hlavní tvůrčí tandem. Práci scenáristy a režiséra Tomáše Dianišky mám dlouhodobě velice v oblibě a jeho autorské spojení s Romanem Říčařem mě velice zajímalo. A ačkoli mě zhlédnutí muzikálu nakoplo si v ten samý den pustit i filmové zpracování, rád bych podotkl, že se řadě postav dostalo řekněme poetičtějšího vyznění právě na prknech, která znamenají svět.
Ale popořadě. První polovina muzikálu mi přišla velmi klipovitá až zkratkovitá, což je lehce s podivem, když trvá hodinu a dvacet minut. Samostatné scény vlastně dobře fungují, ale říkal jsem si, jestli tam skutečně všechny musí být. Musím navíc dát za pravdu naší Annie, která se ve svém článku zmínila, že „kdo vůbec nezná předlohu či filmové zpracování, může být zpočátku zmatený“. První půlka mi místy tak pomalu utíkala, že se zdála nekonečnou. V jistý moment jsem dokonce zauvažoval, jestli se muzikál nehraje bez přestávky. Celkově jsem měl po první půlce dost rozporuplné pocity.
S polovinou druhou však přišel naprostý obrat. S příběhem, který se najednou své klipovitosti zbavil úplně a gradoval raketovou rychlostí, získávaly na síle i jednotlivé postavy. Jeden podařený výstup střídal druhý. Nemluvě o tom, že druhá půlka je natřískaná velmi návykovými skladbami. Za všechny bych rád zmínil My jdem dál. Oproti první půlce jsem upřímně litoval, že některé songy nejsou o kousek delší. 😊
Obrovskou devízou představení je jeho hravost. Hudebně má Saturnin proti ostatním původním muzikálům výhodu v žánru. Umně uchopený swing evokující prvorepublikové období činí Saturnina dokonale odlišným od běžné muzikálové produkce. S povděkem kvituju, že především ve druhé polovině dokáže jednotlivými písněmi posouvat i děj. Nejen po vizuální, ale i charakterové stránce jsou jednotlivé figury nezaměnitelné s ostatními. Navíc představení v několika divácky vděčných momentech funkčně boří čtvrtou stěnu a přitom nepůsobí řekněme podbízivě.
V hlavní roli Jirotky (ve filmu se postava jmenuje Oulický) se představil Radek Melša. Proti lehce arogantnímu Oulickému z filmu je muzikálový Jirotka takový nesmělý ňouma. Celkem plachého, vlastními pochybami svázaného muže s nepříliš vysokým sebevědomím Melša ztvárnil s až neodolatelnou samozřejmostí. Celý příběh jsem mu fandil, aby se nebál vykročit ze své komfortní zóny. Nadto mohl v hudebních partech vyniknout Melšův krásný, silný hlas, mimo jiné v krásné sólové skladbě Netuším.
Výraznou proměnou prošla i interpretace titulní postavy. Proti filmovému zpracování jsem měl pocit, že to je přesně ten titulní hrdina, který hýbe příběhem. Teď se omlouvám milovníkům filmu, ale tentam byl odměřený děsivý sluha. Muzikálový Saturnin je podobně svérázný, ale o poznání energičtější. Navíc od autorů i svého herce dostal do vínku poetiku, která mi odpověděla na otázku, proč je zrovna tenhle sluha hrdinou svého příběhu. Když to trochu přeženu, v podstatě by mohl být Saturnin takovou českou mužskou verzí Mary Poppins. Pomáhá dobrým či pro něj zajímavým lidem ke štěstí. Sám však na to svoje možná už dávno zapomněl nebo se po něm jen ohlédl v nesprávný čas.
Na všechny role, v nichž jsem doposud viděl Jakuba Tvrdíka, mi dal herec zapomenout hned v prvních vteřinách, co se na jevišti objevil. Hned jeho první scéna dala jasně najevo, že zdejší sluha bude od filmu diametrálně odlišný. Jeho Saturnin byl naprosto fantastický, ať mluvíme o zpěvu nebo herectví. V jednom momentu v druhé půlce mě dojal. A mě ohromně těší, že v onu chvíli nepůsobil nijak pateticky. Prostě naprosto obyčejně pojmenoval pravdu, která je hluboce lidská. A síla v tom okamžiku byla opravdu obrovská.
Poslední, myslím, výraznější změnou prošla postava Barbory. Barbora, okouzlující Kateřiny Marie Fialové, dobře zná svou hodnotu. Dokáže si ulevit, má názor a umí se postavit nejen za dobrou věc, ale i sama za sebe. Ale i Barbora je jenom člověk. 😊 Ve chvíli, kdy jí přeteče pomyslný pohár trpělivosti s nesmělým Jirotkou, vpálí jemu i divákům jednu z největších hudebních perel představení Tak si tu stůj! A jako antifanoušek muzikálových milostných duetů musím uznat, že Mám Tě rád Jirotky a Barbory je moc fajn. 😊
Postavou, která stejně jako v každém jiném zpracování, se světem bojuje slovem, příslovím, rčením a pranostikou, je teta Kateřina. Na Erice Stárkové mimo jiné obdivuju, že ačkoli bylo její tety Kateřiny opravdu hodně, nikdy jí nebylo až moc. Prostřednictvím sarkasmu a přesně mířené celkem jedovaté ironie zdatně balancuje na hranici mezi komickou polohou a afektovaným přehráváním. V postavě Kateřiny dokáže zužitkovat nejen svůj komediální talent, ale i pestrý hlasový rejstřík. Kvituju ale s povděkem, že svoji cílevědomou Kateřinu Erika za každou cenu nestavěla do přehnaně rozverné polohy. I díky tomu jí, myslím, vycházel výše zmíněný balanc. Všechny Eričiny polohy, kterými Kateřinu vyzbrojila, se asi nejvýrazněji projeví ve výtečné sólovce Requiem za živého.
Skvělé výkony předvedli i zbývající pánové– beze zbytku výborní Bronislav Kotiš (Doktor) a Jaromír Dulava (Dědeček), i pro mě doposud nepříliš známý Petr Šmíd v roli Milouše. V případě Milouše si jen dovolím vyzdvihnout jeho lingvistickou hříčku s náměstím rapu. Hudební výstup hrající si i s tímto žánrem se ale zdál delší než dlouhý, až skoro otravný.
Sečteno podtrženo, co napáchala první půlka, ta druhá dokázala víc než zachránit. Ačkoli jsem po první půlce měl pocit, že úkolem bude tu druhou z úcty k sympatickým výkonům přečkat, nakonec mě nadchla tolik, že se už teď těším na pomyslné příště. Inu, druhá půlka hrála první housle. Pro mě osobně je to důkaz, že trpělivost růže přináší. Samozřejmě, jak se říká, sto lidí, sto chutí. Neexistuje muzikál ten, aby se zavděčil divákům všem. Zjevně ale ani nezáleží, jestli k předloze vztah máte, či nikoli. 😊 Přes značné výtky je pro mě totiž Saturnin příjemným zjevením. Já už jen přeju celému týmu Saturnina úspěšné reprízy a Divadlu Hybernia, aby v budování téhle sympatické repertoárové image pokračovalo. Letošní muzikálová úroda se zde totiž minimálně vyplatila. 😉




Foto: DJKT Plzeň






Napište váš komentář
Chcete se zapojit do diskuze?Neváhejte a napište váš příspěvek.