Muzikál SIX: Šest šedých eminencí v třpytivých barvách

Foto: Martina Root (DJKT)

„Dějiny netvoří politika, ale obyčejná postel.“ To je citát z muzikálu Michala Davida Kleopatra, který ale platí obecně snad na všechny dějinné události od počátku věků… Vzpomeňme kromě Kleopatry třeba na trojskou Helenu, Marii Terezii a její sňatkovou politiku, Kateřinu Medicejskou, Kateřinu Velikou a mnoho dalších žen, které zahýbaly dějinami nenápadně jako záclona ve větru, ale i slabý vánek může zamávat zásadními událostmi jako vichřice. Zkrátka dámy vládnou. 😊

Britové jsou známí tím, že zbožňují své panovníky. Navštívíte-li Londýn, na každém kroku zaručeně narazíte na suvenýry s jejich podobiznami ve všech podobách. Tento konzervativismus mají zkrátka v genech, a snad i proto britská monarchie pořád stojí na pevných politických základech. Tato všudypřítomná adorace se netýká pouze žijících členů královské rodiny, ale i těch minulých, z nichž nade všemi výrazně vyčnívá jedna ze šesti manželek Jindřicha VIII. Anna Boleynová. Zejména v londýnském Toweru najdete stánek s replikami jejích šperků s perlami, které s vděčností kupují nejen Britové, ale i turisté. A když se pak postavíte na nádvoří na místo bývalého popraviště, vzpomínka na její osud vám způsobí přímo mrazení v zádech.

Návštěva královského hradu Windsor a vstup do Westminsterského opatství vás jen utvrdí v tom, že o anglických panovnících toho víte pořád málo. Já jsem při pohledu na královské hrobky nabyla potřebu zjistit si o rodokmenu vladařů víc… A tak jsem po návratu domů během několika víkendů zhlédla všech 38 dílů seriálu produkce HBO Tudorovci s Jonathanem Rhys Meyersem v hlavní roli. To mě dostalo víc do obrazu, jak to vlastně s těmi šesti manželkami doopravdy bylo… (Jsem si samozřejmě vědoma, že televizní seriály ve své podstatě dramatické tvorby nemusí úplně přesně odpovídat historickým skutečnostem.)

„Divorced, executed, died, divorced, executed, survived.“ Notoricky známá replika, při níž i malé dítě ví, koho se týká. Když jsem se dozvěděla, že o těchto ženách vznikl i muzikál, navíc v podobě rockové show s velkou dávkou nadsázky, přivedlo mě to trochu do rozpaků. Přiznám se, že mi není úplně po chuti vidět či slyšet cokoliv, co si dělá legraci z popravených lidí. Ze stejného důvodu jsem již dávno zavrhla muzikál Producenti – kdo zná, důvod si domyslí. A tak jsem se do Plzně vydala nejen ze zvědavosti, ale i se značnými obavami…

Ale zkusme nejdřív trochu zabřednout do dávné historie… Když anglický král Jindřich VII. Tudor začátkem 16. století umíral, jediné, co chtěl po svém synovi a následníkovi trůnu Jindřichovi VIII., bylo, aby zplodil syna a zachoval rod Tudorovců na anglickém trůnu. Z dějepravy víme, že se mu to ani se šesti manželkami nepodařilo. Mimo několika nemanželských dětí měl pouze jednoho legitimního syna Eduarda VI., ale ten se dostal na trůn ještě jako dítě a také před dovršením dospělosti zemřel. Rod Tudorovců tak vymírá po meči. Jindřich měl i dvě manželské dcery, obě se později staly královnami, ale ani jedna neměla potomky, tudíž rod vymírá i po přeslici. Za dramatických okolností (známe příběh o tom, jak jedna královna nechává popravit druhou) se tak o století později dostává na anglický trůn skotský rod Stuartovců.

Pojďme ale zpět k muzikálu, i když nevím, zda pojem muzikál jej správně vystihuje. Je to spíš poprockový koncert s živou (čistě dámskou) kapelou přímo na jevišti, šesticí zpěvaček v mírně bizarních kostýmech a minimem dekorací, jež v podstatě tvoří pouze šest kadeřnických křesel a jeden velký portrét Jindřicha VIII. Dílo vzniklo v roce 2017 a hudbu a texty napsali Toby Marlow a Lucy Moss (a použili také známý lidový námět Greensleeves – což je pravděpodobně skotská nebo irská lidová píseň, která má nespočet verzí textů v angličtině i jiných jazycích, a jeden z mnoha českých textů mluví dokonce o ztrátě panenství). O český překlad se postarali Lumír Olšovský a Pavel Bár, režii Daniela Špinar, choreografie Pavel Klimenda, kostýmy Linda Boráros a o hudební nastudování Vojtěch Adamčík. Jelikož jsem nikdy neviděla žádné jiné nastudování a ani nemám neposlouchané písně v originálu, nemám s čím srovnávat. To mi však vůbec nevadí. Tohle představení bylo profesionální každým coulem. Svou povahou a námětem by se hodilo spíš na Novou scénu, v historické budově však špičkově vynikl zvuk živých nástrojů i zpěv a musím říct, že hudba byla vynikající a zpěv všech dam zvedal ze sedaček celé hlediště. Tak skvělou a strhující show jsem nečekala ani ve snu. Problém mám pouze se scénářem – zkrátka s tím, jak je na tyto postavy nahlíženo v historickém kontextu a v konfrontaci se současností.

Celé představení trvá pouze necelou hodinu a půl bez přestávky a má představovat něco jako souboj šesti žen jednoho muže o tom, která to měla v životě těžší. A tak jsme se dočkali nejedné slovní přestřelky, zda je horší umřít po porodu, nebo se setnutou hlavou, či nechat se zavřít v klášteře. Zda vám tohle přijde důstojné, už nechám na vašem zvážení.

Jindřich VIII. byl krutovládce. Všechny své odpůrce nechával nemilosrdně popravit a kvůli svým manželským aférám udělal ve své zemi velký chaos. První manželku Kateřinu Aragonskou (mimochodem ženu silné katolické víry) „zdědil“ po svém zesnulém bratrovi a ona po několika potratech přivedla na svět jen jedinou dceru. Kateřina Chrenková má ohromný silný hlas a její úvodní číslo odstartovalo nablýskaný rockový nářez.

Druhou manželku potkal král mezi dvorními dámami a jeho touha po synovi způsobila, že začal evidentně myslet jiným orgánem než mozkem. Aby však mohl svůj první sňatek anulovat, musel rozvrátit náboženské tradice, odstavit papeže a katolicismus na vedlejší kolej, založit vlastní – anglikánskou – církev, vydat vlastní bibli, kde králův portrét čněl nad samotným Bohem, a odpůrce likvidovat popravčí sekerou. Když mu však ani Anna Boleynová nedala syna, ale také pouze jedinou dceru, začal opět měnit zákony, aby ji mohl nechat legálně popravit. Její představitelka Felicita Victoria Prokešová vypadala ve svém úsporném kostýmku jako žluté kuře, což však v moderním pojetí tuto postavu celkem dobře charakterizovalo – podle historie nebyla žádné neviňátko a krále podváděla na každém kroku (mohly to však být pouze vykonstruované pomluvy, ale dnes se již pravdu asi nedozvíme). Sexy Felicita ji dokázala velmi dobře zahrát a o jejích hlasových kvalitách také není třeba polemizovat. Škoda jen, že (v návaznosti na původní lidový text písně Greensleeves, a také proto, že ty „zelené rukávy“ se podle textu týkají právě Anny Boleynové) nebyly její šaty zelené…

Třetí manželka Jana Seymourová také pocházela ze dvora a podle historie byla jediná, kterou král skutečně miloval. Krátce po narození syna však umírá a král se z toho všeho začíná hroutit. Do toho se hroutí i zdraví malého synka a také celá země upadá do velké bídy. Vendula Příhodová měla díky této postavě tu nejkrásnější písničku plnou citů a oddanosti.

Zákeřný vladař je v koncích, místo vládnutí umí už jen zavírat kláštery, popravovat nevinné a zabavovat jejich majetek, zoufale však touží po dalších potomcích. Jelikož jeho budoucí manželka Anna Klevská je z Německa, nechá si nejdřív přinést její portrét. Tato skutečnost se výborně hodila scenáristům, jelikož podobenství s dnešní dobou je až děsivé. Král totiž při pohledu na obraz řekl, že je hezká a že si ji vezme, po jejím příjezdu ji však shledal zcela nepřitažlivou a po nenaplněném manželství nechal sňatek rychle anulovat. Jako omluvu jí dokonce daroval hrad. Také vidíte podobu v tom, jak dnes na sociálních sítích vypadají obličeje na profilovkách lépe než ve skutečnosti? Výbornou píseň „Jsi šmejd“ zazpívala Leona Černá Stříbrná naprosto famózně a její černý latexový kostým byl také trefou do černého.

Pátá v pořadí, Kateřina Howardová, byla naopak krásná, mladá, avšak… hloupá. Jak jinak si vysvětlit, že ji ani trochu nezajímalo, co král provedl čtyřem ženám před ní, když se u ní v ložnici střídali všichni chlapi z okolí… Její mladý život nemohl skončit jinak než pod katovou sekerou. Měla asi nejvíc kontroverzní kostým, vypadala v něm jako růžový pudl, což byl podle mě opět perfektní tah, ruku v ruce s choreografií. Natálie Dvořáková zpívala s maximálním nasazením a její projev byl emotivní až k slzám.

Poslední manželka Kateřina Parrová to už měla jednoduché. Byla králi víc chůvou než ženou. Zoufalý obtloustlý panovník se zapáchajícím vředem na noze už věděl, že další potomky nezplodí, a tak ta poslední a trpělivá žena ho mohla v klidu přežít. Ivana Korolová však nebyla žádná „paní domácí“, ale stejně jako její parťačky na jevišti sršela energií.

Všechna děvčata skvěle zpívala a výborně jim to ladilo i ve všech vokálech. Každá měla své na míru šité sólo a bylo vidět, že dámy jejich role skutečně baví a užívají si je. Energie proudila i z publika jako přívalové vlny. Obecně by to bylo naprosto skvělé představení, nebýt toho námětu. Nevím, proč právě těch šest nešťastných žen z historie si tvůrci vybrali jako terč posměchu. Tato feministická třpytivá show by v jiném kontextu vyzněla lépe. Užívala jsem si muziku, ale nedokázala jsem se bavit. Velký portrét panovníka také dostal slušně naloženo, a to dokonce formou, která nevím, zda patří na jeviště… i když on jediný by si tu veřejnou ostudu asi zasloužil. (Každopádně ten velký obraz bych z jeviště vypustila, byl tam v podstatě zbytečný.)

Shrnuto a podtrženo – plzeňskému nastudování i provedení není co vytknout, pouze s autorskou stránkou mám problém. Některé dialogy vyzněly nedůstojně, ale možná jsem jen staromódní a nerozumím nadsázce. Možná to až příliš prožívám. Mezi humorem a výsměchem je však velmi tenká hranice. Humor může být brán s nadhledem, výsměch je naopak pichlavý a krutý. A tomu já bohužel nedokážu rozumět…