Muzikál Snowboarďáci: Necenzurovaná revize jednoho kultu

Mám ráda, když mě muzikál okouzlí hned úvodním číslem. O to víc, pokud se to stane u titulu, od kterého jsem neměla přehnaná očekávání. Za zvuků písně Here I Am vystupují z mlžného oparu jeviště Divadla Radka Brzobohatého všichni protagonisté muzikálu Snowboarďáci a už v prologu zaujmou výborným zpěvem i originální choreografií. Ač jsem filmové předloze nikdy nepropadla, v tuto chvíli se dostavilo mrazení a s ním i jistota, že mě čeká pořádná jízda.

Tvůrčímu týmu v čele s Karlem Janákem a Lukášem Burianem se totiž povedlo něco výjimečného – vytvořit díky dospělému nadhledu z teenagerovského filmu o dvou kamarádech, jejichž veškeré ambice končí u zoufalé snahy sbalit na horách svou první holku, funkční tragikomedii. Cesta, jíž se vydali, je chytrá – teprve v divadle se dozvídáme, jak to celé bylo doopravdy. Muzikál přináší tu necenzurovanou verzi, kterou před námi kluci ve filmu celá léta tajili, aby nevypadali jako úplní outsideři. 😊

Velkou devízou představení je volba představitelů hlavních rolí. Na rozdíl od mnoha jiných produkcí zde neuvidíte třicátníky marně předstírající pubertu. Tvůrci vsadili na skutečné mládí. Filip Antonio a Valentýn Pokorný tak působí přesně tak, jak mají – mladě, nezkušeně a v té nejlepší možné míře „jalově“. To, že je jejich hrdinům šestnáct, jim sežerete od prvního okamžiku i s navijákem.

Zatímco Filipův Rendy je spíše tím vlečeným, Valentýn Pokorný v roli Jáchyma je asertivnějším motorem jejich společné „aury ztracenosti“. Jejich chemie je bezchybná a oba se se ctí perou s náročným zadáním odzpívat party v češtině i angličtině a zároveň zvládnout choreografie, které je musí fyzicky naprosto vyždímat.

Skutečným castingovým triumfem je však obsazení Jana Fanty do role rivala Roberta. Fanta je starší, jevištně suverénnější a pěvecky zcela dominantní. Právě tento kontrast dodává muzikálu na uvěřitelnosti. Když se do své role opře, Rendy s Jáchymem vedle něj vypadají jako naprostí zoufalci, kteří proti takovému soupeři nemají šanci. To, že si pro sebe Jan Fanta krade pozornost v každé scéně, tak nepůsobí jako nevyváženost obsazení, ale jako chytrý záměr.

Obdobně jako ve filmu má i v muzikálu Jáchym otravnou sestru Martu, kterou s sebou musel vzít na hory. Jenže její příběh se od toho filmového diametrálně liší. Zatímco filmovou Martu bych se nebála označit za zákeřnou potvoru, ta muzikálová je v jádru fajn a bylo mi jí až líto. Je totiž zoufale zamilovaná do Rendyho, ten však o ni ani v nejmenším nestojí. Marta je proto maximálně nápomocná a obětavá, přestože ji kluci nijak nešetří. Viktorie Tandlerová byla v téhle roli trefou do černého. Na jednu stranu dokáže působit jako nenápadná šedá myška, ale na druhou ohromí fantastickým a procítěným zpěvem. Její sólovka Stíny snad nikoho nenechá lhostejným. Tedy až na Rendyho. 😊

Zatímco ve filmu byla trojice dívek, o něž kluci stáli, víceméně pasivním objektem touhy, muzikál přichází s radikální změnou. Tři filmové krásky nahradila jedna slečna s věcným přístupem k životu. Tato Lucie nečeká, až bude dobyta; ona je ta, kdo přichází s jasnou nabídkou na ztrátu panenství a je jí v podstatě jedno, kdo se toho úkolu ujme. Tato věcnost a přímá žádost o intimní sblížení staví Rendyho s Jáchymem do ještě komičtějšího světla – najednou totiž mají vše na stříbrném podnose, a přesto se v tom dokážou dokonale vymáchat.

V roli Lucie se během mé reprízy představila Natálie Němcová a byla v ní naprosto odzbrojující. Její největší devízou je neuvěřitelná přirozenost. Přestože hraje postavu, která jde přímo na věc, nepůsobí ani v nejmenším vulgárně. Je to zosobněná naivita a čistota, čímž její postava získává až nečekané kouzlo. Natálie, jež působí jako okouzlující mladičká školačka, rozhodně klame svým vzhledem a překvapí zajímavou barvou hlasu a jistým pěveckým i hereckým projevem.

Největší emocionální náraz ovšem přichází s dědou „Mazlíkem“ (Petr Šudoma). Nahradit filmového bernardýna senilním dědečkem, jenž je přesvědčený, že je pes, je tah na hraně surrealismu. Divák se sice zasměje bizarnosti situace, ale vzápětí mu dojde, jak mrazivý pohled se mu naskýtá. Je to přesně ten moment „smíchu přes slzy“, kdy si uvědomíte, že to, co vypadá jako vtip, je pro zúčastněné postavy psychicky vyčerpávající realita. Tento posun od zvířecího maskota k lidské tragédii dává muzikálu rozměr, který byste v původní předloze hledali marně.

Výraznou proměnou prošla postava nymfomanky, v níž se alternují Kateřina Bohatová a Vanda Károlyi. Obě pojetí musí být nepochybně odlišná a zajímalo by mě proto vidět obě. Nyní jsem však měla možnost vidět Vandu Károlyi. Její ztvárnění nebezpečné sexy dračice, z jejíhož apetitu šel občas až strach, dodalo roli to, co divák očekává – vášeň i erotické jiskření. O to komičtěji pak působily její společné scény s Rendym a Jáchymem, kteří v jejím sevření vypadali ještě bezradněji než obvykle. Oproti filmu má navíc tato postava značný prostor díky výrazným hudebním číslům, v nichž byla Vanda nepřehlédnutelná.

Ohromnou radost mi udělalo obsazení Jana Vlase do role Milana. Jan Vlas má vzácný dar povýšit i zdánlivě malou roli na nepřehlédnutelný zážitek a jako Milan tento trend jen potvrdil. Dokázal postavě vtisknout širokou škálu poloh – od arogantní autority a vzteku až po odevzdanost a strach. V každé vteřině na jevišti byl přesvědčivý a jeho přítomnost dodala představení tu správnou energii.

Vizuální stránka díla se s výzvou přenést sjezdovku na jeviště vypořádala se ctí. Scéna Aleše Valáška originálně kombinuje dřevěné prvky horské chaty s nenápadnými projekcemi, ale skutečný motor představení tkví v choreografii Petry Parvoničové. Akrobatické kousky, balancování na snowboardech na balančních BOSU podložkách a neustálý pohyb v zimním oblečení – to vše vyžaduje od účinkujících obrovské fyzické nasazení.

Hudební složka muzikálu mě příjemně překvapila svou uceleností. Miroslav Chyška dokázal propojit staré filmové hity s novými skladbami tak přirozeně, že celek působí naprosto kompaktně. Vůbec mi nevadilo, že se v představení střídá čeština s angličtinou. I ta ikonická On My Head tam zkrátka patří a hudebně to do sebe všechno zapadá. Velkým plusem je také živý hudební doprovod.

Ač nepatřím mezi nadšené fanoušky filmové předlohy, z muzikálové adaptace si odnáším veskrze pozitivní dojmy. Úpravami dějové zápletky a dynamickými muzikálovými výstupy v podání mladých a talentovaných umělců se podařilo oslovit nejen příznivce filmu, ale mnohem širší škálu fanoušků. Snowboarďáky tak mohu směle zařadit mezi novinky, na které se do Divadla Radka Brzobohatého ráda časem vrátím.