Muzikál Sopranistky: Rozjetá party a nelehké osudy

Vzpomenete si občas na to, jaké to bylo, když jste chodili na střední školu? Toužili jste udělat něco zakázaného a věřili, že právě díky tomu začnete „konečně žít“? A chcete si tuto životní etapu oživit návštěvou divadelního představení? Pokud ano, mám pro vás jeden tip. 😊

V říjnu tohoto roku jsem totiž navštívila Malou scénu Hudebního divadla Karlín a strávila čas ve společnosti šestice středoškolaček z katolické školy ve Skotsku, které se vypravily na jeden den do Edinburghu, aby se tam zúčastnily pěvecké soutěže sborů.

Takto zdánlivě nevinně začíná muzikál Sopranistky, jenž podle románu Alana Warnera The Sopranos zadaptoval pro divadlo britský dramatik Lee Hall. U nás bylo toto dílo poprvé v režii Ondřeje Sokola uvedeno v pražském Činoherním klubu již v roce 2019. Nyní prakticky nezměněný tvůrčí tým uvedl Sopranistky v nových prostorách karlínského divadla, a dokonce i obsazení zůstalo, až na pár výjimek, stejné.

Dispozice malé scény jsou omezené a tomu odpovídá také jednoduchá výprava, která sází na divákovu představivost. Scéna Adama Pitry totiž zůstává po celou dobu neměnná – ocitáme se v baru, včetně barového pultu a židliček. V případě potřeby nám pak stejné prostory poslouží např. jako byt, obchod nebo dokonce autobus. 😊

Poměrně výrazné a nepřehlédnutelné jsou též kostýmy Ladislavy Koukalové. Po příjezdu do Edinburghu mají totiž slečny volno. Odkládají tedy školní uniformy a vymění je za velmi pestré a zpravidla i odvážné modely, které nejen podtrhují jejich osobnosti, ale také to, jak plánují se svým volným časem naložit.

Cíl je totiž jasný – mejdan, flirt a dobrodružství. Vydávají se proto „do víru velkoměsta“ a zanechávají po sobě spoušť všude, kde se ocitnou. Celé představení proto může působit v podstatě jako jedna velká párty. A pochopitelně zde není nouze o expresivní vyjadřování a vulgarismy, které jsou u této inscenace obecně dost diskutované. Ano, zazní jich opravdu hodně, nicméně do kontextu představení přirozeně zapadly a vlastně mě nijak nepohoršovaly, spíš jsem je s postupem času přestala vnímat.

V průběhu děje nám dívky postupně rozkrývají své osobní příběhy a zjišťujeme, že se pod maskou sebevědomých „dračic“ skrývají dívky s nelehkými osudy plnými bezradnosti, smutku a problémů, kterým musí čelit a mnohdy nevědí, jak na to. Dojde např. i na témata jako sexuální orientace, vyrovnání se s vážnou nemocí nebo nechtěné těhotenství. Příběh však zůstává otevřený. Sopranistky nám pouze umožní strávit jeden den v jejich společnosti a nahlédnout tak do jejich životů.

Díky hudební složce jsem nabyla dojmu, že se Sopranistky odehrávají v 70. letech minulého století, nicméně připouštím, že si teď nejsem jistá, zda nějaký časový údaj v představení skutečně zazněl. Myslím si však, že jde o dílo natolik nadčasové, že by se děj mohl klidně odehrávat i nyní, i když na druhou stranu věřím, že jsme v současnosti už přece jen v řadě ohledů o něco tolerantnější. Hudební nastudování měla na starosti Sára Bukovská, která též vede pětičlenný orchestr. V jeho podání zazní (v originále ponechané) hity rockové skupiny Electric Light Orchestra (ELO) a já se musím přiznat, že jsem o ní nikdy neslyšela, což je škoda, protože všechny písně měly nesmírnou energii nejen díky fantastické hudbě, ale také díky výborným interpretkám.

A tím se pomalu dostávám k obsazení. Sopranistky jsou určeny pro šest hereček a jejich úkolem je ztvárnit i všechny další postavy, s nimiž se při svých dobrodružstvích setkávají, a to i ty opačného pohlaví. Vystačit si musí s málem, zpravidla pouze s nějakým doplňkem, kterým odlišíme, že se jedná o někoho jiného. Osobně mám tento prvek moc ráda a bavil mě už i u jiného komorního muzikálu, který jsem kdysi viděla (Tick, Tick… Boom!). Dává příležitost interpretům herecky zaujmout, pobavit diváka a zároveň rozvíjet jeho představivost. A to mě u komorních představení moc baví.

Zde si navíc můžeme užít skutečně velmi silnou hereckou sestavu. Všem jsem dokázala bez problémů uvěřit, že jde o mladičké dívenky ze střední školy, přestože realita už je přece jen trochu někde jinde.

Vedle Evy Burešové (Kylah) či Ivany Korolové (Manda), jež můžeme znát mj. i z televizní obrazovky a řady dalších muzikálových rolí, mě výrazněji zaujaly též Anna Kotlíková (Kay) a Petra Kosková (Orla), která se ujala i zdařilé choreografie. Moji největší pozornost si ale ukradla mně dosud neznámá dvojice, a to Alena Hladká (Chell) a především Berenika Suchánková (Fionulla). Právě jejich role mi celkově připadaly nejzajímavější a nejvýraznější a ony tento prostor využily beze zbytku. Celá šestice se výborně doplňovala a skvěle ladila i v rámci všech hudebních čísel, nabitých ohromnou energií.

Sopranistky jsou hudební komedií s poněkud hořkou pachutí, co není určená pro každého (což bylo patrné i z reakcí některých diváků), ať už kvůli tématu mejdanu skupiny puberťaček, nebo pro již zmiňované časté vulgarismy. Zcela určitě vám ale představí šest skvělých hereček a zpěvaček, které si s přehledem poradí s energickými rockovými hity 70. let a přenesou jejich náladu spolehlivě i na vás. A možná vás Sopranistky přivedou i k myšlence, že problémy náctiletých není dobré bagatelizovat, protože ani oni rozhodně nemají vždy na růžích ustláno. 😊