Muzikál Souboj Titánů: Spletité klubko i let na Pegasovi

V březnu jsem měla možnost zúčastnit se jedné muzikálové premiéry, i když jsem k tomu popravdě přišla trochu jako „slepá k houslím“. Dostali jsme coby Stateční pozvánku… a už jste někdy slyšeli o tom, že bychom odmítli divadlo? O muzikálu Souboj Titánů jsem vlastně (až na jednoho člena obsazení) nevěděla dopředu vůbec nic, navíc se hraje v Masarykově kulturním domě v Mělníku, takže bylo nutné za zážitkem i malinko cestovat. Trochu jsem se proto bála, co mě vlastně v sále bude čekat a jestli se pak nebudu chytat za hlavu a nadávat si, že jsem vůbec jela.

Možná i díky tomu, že jsem vlastně neměla žádná specifická očekávání, jsem nakonec odjížděla domů naprosto nadšená a po dlouhé době jsem měla zase ten správný „podivadelní pocit“, kdy se mi zdá, že bych mohla klidně lámat skály a dokážu vše, co si zamanu. Jen podotýkám, že ten pocit bohužel vyprchává stejně rychle jako bublinky v šampaňském, každopádně ale stojí za to. Už v průběhu představení jsem si říkala, že by mi vlastně nevadilo si dát za čas i „repete“, a to i přesto, že by to znamenalo opět před půlnocí projíždět autobusem takovými místy jako Zlonín či Ďáblice 😂. Asi by to totiž zase stálo za to.

Představení měl pod palcem Divadelní spolek Nové divadlo Mělník, který funguje v podstatě jako ochotnický spolek. Všichni členové obsazení byli ovšem skutečně na úrovni a i samotné dílo na mě zapůsobilo víc než dobře a vlastně mě fascinovalo, na kolik se podobal novodobým muzikálům zcela komerčního typu, a to platí jak v dobrých aspektech, tak i v těch o něco horších. Chvílemi jsem si vyloženě připadala, jako bych seděla v Divadle Broadway a sledovala třeba onu připravovanou Tróju. To může možná někomu znít jako chvála, někomu jako „peklo“, u mě je to někde na půl cesty. Ačkoliv už se v Divadle Broadway příliš nevyskytuji, některé muzikály Michala Davida, které se tam hrají či hrály, budou navždy patřit k mým srdcovkám. Leckdy se tam ale sází především na to, že zdánlivě zdobné kostýmy zakryjí třeba to, že hudebně se nám opakuje stejný motiv, choreografie jsou leckdy dost jednoduché a občas zkrátka hezkou chvilku pohřbí nějaký herecký výkon některých aktérů, kteří se asi už na jevišti nudí. A pro jistotu se přihodí nějaký ten trochu nevhodný vtípek, aby se divák bavil, nenudil a hlavně moc nepřemýšlel 😂.

V případě Divadelního spolu Nového divadla Mělník bylo ale jasně poznat, že rozhodně nikoho pobyt na jevišti nenudí a neotravuje (no ještě aby, když jsou tak mladí a energičtí 😂), naopak všichni si premiéru vychutnávali jako bonbonek a díky tomu ze sebe vydávali krásnou pozitivní náladu, kterou jsem chytala jako rybář do sítí. Nějaké ty výtky bych jistě našla, a vlastně se k nim dostanu, ale právě díky té skvělé náladě, která kulturním domem pulzovala, jsem byla ochotná ledacos odpustit.

Popravdě mě ani ve snu nenapadlo, že uvidím na scéně tolik krásných a zajímavých kostýmů. Nepřekvapilo by mě, kdyby představení bylo úsporné – pár herců, pár židlí, nějaký ten ručník místo tógy, to jsem zhruba očekávala. Ale celková výprava byla překvapivě velmi povedená. Scéna, o kterou se postaral Jakub Gabriel Rajnoch (o něm bude ještě řeč, protože ztvárnil jednu z hlavních rolí), by hravě mohla konkurovat právě scénám, které vídáme v Broadwayi a na jiných scénách. Dočkali jsme se lávky v horní části, ve středu jeviště jsme pracovali hodně s posunováním různě barevných závěsů, u nichž bylo ještě chvílemi vidět, že to ještě není vše perfektně zajeté – občas byla nějaká menší prodleva, ale nic rušivého. Navíc s každou reprízou bude vše jistě lepší a pro ansábl snazší. V pravé části jeviště pak byl stolek s obrazovkou, v podstatě taková kancelář Héry. Pokud vyrazíte na toto představení, radím vám – dávejte si pozor, co se na obrazovce ukazuje. Nejenže je to geniálně vymakané do posledních detailů, ale zaručeně vás to také pobaví. V druhé polovině představení se pak také ocitáme na lodi – do hry přibývá taková zajímavá dekorace připomínající mořskou pannu. Jinak si ale většinou vystačíme i s truhlou. Vše efektní, nemám co vytknout.

V případě kostýmů, o něž se postarala Milada Hluštíková, jsem byla také nadmíru spokojená – nečekejte stoprocentní historickou přesnost (v případě tohoto představení by to snad ani nešlo  😊), ovšem atmosféra je zachycená maximální možnou měrou. Hezké holky mají hezké šaty (ach, těch výrazných barev), samozřejmě nejpůsobivější róby má na sobě vládkyně všech bohů – Héra. Především červený model jí neuvěřitelně slušel a působil krásně dramaticky. Jestli to do té doby nebyla bohyně pomsty (ale byla! 😂), tak teď již rozhodně. Naprosto mě nadchl také kostým Ramina. Já si na piráty obvykle nepotrpím, ale tady byl zvolen skvělý úbor – velmi mužný a zároveň romantický, což se k tomuto hrdinovi perfektně hodilo.

Co se týče choreografií (Adéla Líbalová a asistence – Natálie Kudriová), jak už jsem možná malinko naznačila, sem tam to bylo trochu naivně pojato – například tanečky Dia s jeho milenkou v úplném úvodu. Vzhledem k tomu, že se ale muzikál nebral nijak zásadně vážně a vše bylo zahráno s nadhledem a humorem, nevadilo to. Naopak se mi docela líbilo, jakým způsobem se pohybem naznačilo, že Andromeda vyráží na dlouhou cestu. To bylo zase jako vystřiženo z nějaké pohádky. A i když mi postavy endemitů připomínaly mnou neoblíbené taneční postavy (například Dobrozláci v Krysařovi), neprudily mě, naopak jsem ocenila drobné žertíky, kterých jsem si u nich všimla.

Jelikož hudbu, texty písní i scénář má na svědomí jeden člověk, jímž je Radek Šlangal (představení též režíroval), mohu toto všechno směle popsat „ruku v ruce“. Souboj Titánů byl zkrátka taková všehochuť. Někdy trochu parodie na moderní muzikály, jindy došlo na drama, leckdy jsme se ocitli trochu v pohádce, naťukli jsme víru i mýty, došlo na pořádný romantický mnohoúhelník (záleží, koho všeho do něj započítáte 😂) hodný telenovely, pak zase přišly akční scény jako v dobrodružném filmu (bojové choreografie připravili Václav Krevňák a Adéla Líbalová). A to všechno v antickém balení, ale opepřeno upřímným a lehce drsným humorem, podáno povětšinou čistě současnou češtinou.

Právě díky humoru to pak vše jako celek funguje dohromady. Pokud se na toto dílko vydáte, měli byste rychle z hlavy vyhnat myšlenky na důstojná božstva a vznešenou mluvu – tady spíš mluví každý tak, jak mu „zobák narostl“. Díky tomu ale herci působí autenticky. Některé vtipy jsou založené především na tom, že je zkrátka v takovém prostředí nečekáte, tudíž vám je nechci všechny pokazit tím, že bych je prozradila. Každopádně jindy se zase hravě pracuje s jazykem a slovy, čehož jsem si všimla velmi brzy – nejprve jsem se upřímně zděsila, když v jedné písničce zazněl rým: „Zeusi, přeju si“. Jelikož takhle se rozhodně jméno vládce řeckých bohů neskloňuje, div se mi nezježily chlupy. Ale jak se vzápětí ukázalo, bylo to tam záměrně jako neznalost jedné postavy a další figury na to několikrát vtipně poukazovaly. Ostatně, když už zmiňuji Dia (chcete-li Zeuse 😂), jeho nástup na scénu je nezapomenutelný, především díky písničce, v níž se objevuje vtípek, který pochopí (nejen) chemikáři 😊.

Textům obecně se nedá upřít originalita a leckdy se dočkáme rýmů poměrně odvážných a zajímavých. Občas ale autor zašel trochu dál, než by bylo možná většinovému divákovi příjemné. Nejvíc mi utkvěla v hlavě pasáž textu z písničky Andromedy. Je zoufalá a jak tak muzikálové hrdinky často tvrdí, „prázdná“. Ovšem, aby svá slova potvrdila, doplňuje ještě přirovnání, které bylo trochu mimo 😂. „Prázdná jako bříško po klystýru“ vás možná rozesměje, ale jelikož se to v písničce opakuje víckrát, vyvolá to přece jen i trochu rozpaky, zvlášť když si to začnete pomalu ale jistě představovat. Ovšem já osobně jsem tuto scénu viděla i jako takovou mírnou parodii na muzikálovou Angeliku, už jen tím, jak Andromeda podobně sedí uprostřed jeviště, blízko k nám divákům a je zdrcená. Stejně jako Angelika se pak ale zvedá ze země a bojuje dál. Vnímala jsem to trochu jako malinké pokývnutí tímto směrem, případně i parodii. Ostatně by to nebyl jediný odkaz na jiná muzikálová díla, přece jen ten Fantom opery se prostě nedal přehlédnout a přeslechnout. Dáma v bílém, přízrak oděn v černé, dokonce i choreografie zrcadlí mně tak dobře známé pohyby – pár kroků na lávce vpřed, pár stydlivě vzad, pak za ruku po schodech dolů a do loďky. A dokonce i hudebně je mírná podobnost slyšet, především tím, že ženský part v závěru míří proklatě vysoko. Já, jelikož Fantoma miluju, jsem se strašně smála, i když nevím, jestli zrovna to byl cíl této scény, s ohledem na to, že v rámci děje by se možná slušelo spíše uronit nějakou tu slzu. A mezi námi – když se postavy jmenují Ramin a Sierra… to nemůže být náhoda. Tady bude někdo také fanoušek Fantoma, že? :)

Rozhodně tím ale nechci říct, že by se nějakých hudebních „inspirací“ konalo nějak moc, to vůbec ne. Bohužel musím říct, že jsem si bohužel žádnou melodii úplně nezapamatovala, ale věřím, že kdybych představení zhlédla víckrát, případně si písničky naposlouchala zvlášť, jistě by se časem našly nějaké songy, které bych si oblíbila. Stylů se vystřídalo vícero, chvíli to byl romantický popík, jindy se hudba rozduněla jako předzvěst něčeho zlého, co v ději přijde. Zpočátku se mi zdálo, že jednotlivé přechody hudebního podkladu trochu „skákaly“, tedy že nebyly nejplynulejší, ale to jsem především tomu, že se jedná o premiéru a tomu, že zkrátka zvukař (Jaroslav Matějka) neměl asi takové možnosti, jako mají vyloženě muzikálové scény. Postupem času se ale tahle moje výtka vytratila, buď jsem to přestala vnímat, nebo došlo ke zlepšení.

Podobně jako u textů, i samotný scénář v sobě nesl slabší i silnější momenty. Nebojte, budu se snažit něco nastínit a zároveň neprozradit vše, ale ještě předtím bych v obecné rovině řekla, že bych na příběh vzala nejraději nějaké kosmetické nůžtičky a něco málo vystřihla. Podle mého názoru tam bylo možná zbytečně moc postav, v nichž by se možná nemusel každý dobře orientovat. S tím souviselo i to, že představení obsahovalo docela dost zvratů, což pro mě bylo ale velké pozitivum. Právě díky tomu jsem se vůbec nenudila a naopak jsem byla napnutá až do samotného konce. Pokud mi to dovolíte, zabrousím také malinko do starověku a přirovnám muzikál Souboj Titánů ke spletitému klubku Ariadny. A ta tam zrovna nebyla, představte si 😂. Asi bych tedy měla říct, že to bylo spíše spletité klubko kolem princezny Andromedy a bohyně Héry.

Zajímavé ale bylo, že se více méně podařilo všechny ty nitky nakonec rozmotat a všechny začaté osudy nějak zakončit – a to je něco, co se každému dílu nemusí podařit. Když si vzpomenu například na Muže se železnou maskou, kde se setkáme s královou ženou, co nám prozradí, že „stále touží“, ale jestli se její osud nějak změní, nebo ne, se už v rozuzlení nedozvíme.

U Souboje Titánů byla jedna postava, co se objevila na začátku a pak jsme o ní chvíli neslyšeli. Ale zrovna když jsem si na ni sama od sebe vzpomněla, objevila se, a my jsme ji ještě párkrát potkali a zjistili jsme, co s ní je. Takže v tomto ohledu moc chválím. Nikdo nebyl zapomenut ani vynechán.

Pokud bych měla krátce přiblížit hlavní zápletku, mohla bych si vypůjčit velkou pravdu z jiného muzikálu, a to „Dámy vládnou“ z Kleopatry. V případě Souboje Titánů to rozhodně platí též – největší slovo má sama vládkyně všech olympských bohů – Héra. Stejně, jak nám říkají i samotné starořecké báje a mýty, jejím mužem je přelétavý bůh Zeus (zde je to trochu vyhnáno do extrému a je z něj v podstatě sexuální loudil 😂). Jeho nevěry jí přidělávají starosti. Ovšem jelikož je to silná žena, nesedí v koutku a nepláče, ale milenky svého muže přísně trestá. Stejně tak každého, kdo by se chtěl protivit její vůli. A jak by se o tom dozvěděla? Oči a uši má všude, ale nebudu prozrazovat konkrétně, abych vám nezkazila vtípek. Zkrátka Krakonoš má taky svoji sojku „bonzačku“ a zdá se, že se možná lehce inspiroval právě Hérou.

Svodům Dia rozhodně nepodlehne (a do lože neulehne) princezna Andromeda. Té narychlo spadla do klína vláda celé zemi, když zmizel její otec (slyšíme jen jeho hlas, který propůjčil Michal Bragagnolo). Princezna působí jako křehká panenka, ale je to jen zdání, má v sobě velkou sílu. Když zjistí, že lidé nejsou šťastní a mají spoustu problémů, vydá se statečně za Hérou sama a chce zjednat nápravu. Jenže té šlápne tak trochu na kuří očko a vlastně tak nesledujeme ani tak Souboj Titánů, ale spíše Souboj Titánek. Má Andromeda v nerovném boji šanci? Možná, když se jí dostane pomoci od těch správných bytostí – nesmrtelných i těch snad až příliš smrtelných. Čeká ji velké dobrodružství a pozná také lásku, která přináší kromě radosti i palčivou bolest.

Když takto popisuju děj, je asi pochopitelné, kdo mě nejvíce zaujal. Po herecké stránce rozhodně Klára Valášková, která si zahrála Héru. Stačilo, aby poprvé přišla na scénu, ještě ani nic neřekla a já už jsem se jí bála. Byla nebezpečně okouzlující a krásná, rozhodně královna celého představení.

Andromeda, kterou ztvárnila Alisa Gertsovskaya, za ní ale nepokulhávala. Byla též výborná a v mnohém mi připomínala nějakou princeznu z Disney pohádek. Byla jemná, krásná, ale nebyla to zkrátka žádná hloupá „pipinka“. Nějakou tu naivitu jí upřít nemůžeme, ale měla velkou odvahu a dávala ji najevo od začátku až do konce. Tedy, když se měla „vyžvejknout“ v milostných věcech, bylo to na dlouho, ale zrovna tohle jí vůbec nemůžu vyčítat.  😊

Stejně tak jako ona byla pravá hrdinka, nechyběla statečnost ani postavě jménem Ramin v podání Jakuba Gabriela Rajnocha. Toho už jsem měla možnost vidět například v American Idiot v DJKT v Plzni, ale právě díky Raminovi se mi definitivně zapsal nejen do paměti, ale i do srdce. O tom, že se mi bude líbit po pěvecké stránce, jsem vlastně ani moc nepochybovala, ale vyrazil mi dech především herectvím. Zapomněla jsem, koho na jevišti sleduji, byl to zkrátka Ramin – pirát, hrdina, rytíř i milovník. Galantní, vtipný, chrabrý, umí šermovat, ale má talent i na jazyky a pozor… umí vařit!  😊 (Sice jen rybu, ale když bydlí na lodi, nic jiného zřejmě není k dispozici, takže v pořádku.)

No, že mu to slušelo, jsem už někde určitě zmiňovala… Tak kdepak se takoví fešáci fasují, prosím? V ději do něj byla zamilovaná leckterá dáma. A já se jim nedivím. Během těch zhruba dvou hodinek, co jsme muzikál sledovali, jsem se do něj zamilovala také. Charisma z něj sálalo na všechny strany, a když pak probíhal před první řadou, kde jsem měla tu čest sedět, měla jsem v sobě to krásné mrazení, kvůli němuž pořád do divadel lezu 😊. Děkuji za to.

Sympatická mi byla od první chvíle i Holanďanka jménem Sierra, kterou hrála Anna Černá. Měla to těžké, ale přesto zůstávala silná, hrdá a někdy i veselá, jako by zrovna nehnila ve vězení. Fandila jsem jí stejně tak, jako Andromedě a Raminovi, což bylo vzhledem k propletenému ději docela zapeklité.

Z krásných a silných žen mohu jmenovat i milenku Dia (nebo spíš Zeuse, řekla by ona 😂) jménem Feronike v podání Terezie Vránové a jako protipól – mršku Defné alias Adélu Líbalovou. Obě mě dokázaly rychle zaujmout.

Vynechat nemohu téměř až taneční roli Pegase. Roztomile se této hravé úlohy zhostila Natálie Kudriová. Děsivý byl naopak Alex Krátký coby inkvizitor. Kromě něj si střihl ještě roličku Hefaista a v ní se mi líbil. Filosof v podání Tomáše Felixe mi celou dobu lezl na nervy, ale nakonec jsem si řekla, že to tak očividně mělo být.

Jakmile byl ale na jevišti Zeus, nemohli jste sledovat nikoho jiného. To byla taková trapná figurka, až byla zábavná a vtipná. V podání Pavla Syrového bůžek Zeus celé dění rozsvěcoval. A jak se posléze ukáže, když Zeus chce, dokáže být i spravedlivý a laskavý. Pavel Syrový se převtělil též do malé role Poseidona a rozdílným způsobem mluvy ji skvěle odlišil. Moc mě bavil a vlastně mě ani nenapadlo, že je to opět on.

Dál už ale nebudu ani naznačovat. Jak se celý příběh uzavře, vám zkrátka „nebonznu“, koukejte se laskavě na Olymp dobelhat sami 😊. Navíc to není zas tak daleko, jenom v Mělníku 😉.

Já rozhodně nelituji, že jsem jela. Jak jsem říkala, klidně bych si to střihla znovu. A i kdybych to už nestihla, Souboj Titánů mě úžasně nabil energií… asi jako, kdybych se měla možnost prolétnout na Pegasovi. A všechny bouřky jsme naštěstí minuli 😂. Moc děkuji a i vám všem přeji případně příjemný let!