Muzikál Sunset Boulevard: Poslední štace majestátní filmové hvězdy

Když člověk vzlétne a spadne na dno, bolí to. Ale pravda je taková, že kolikrát bolí i ta cesta vzhůru. Vede k úspěchu, bohatství a slávě zkratka, nebo je nutné si tu cestičku vyšlapat pílí? Co byste byli ochotni obětovat, aby se splnily všechny vaše sny? Třeba i lásku? A co svobodu? Nebo ještě víc? Podobné myšlenky létaly mou hlavou, když jsem usedla do hlediště plzeňského DJKT a přede mnou se začal odehrávat příběh muzikálu Sunset Boulevard.

Věřím, že podobné úvahy měl v ději i scenárista Joe Gillis. Dluží všude, kam se podívá. Píše náměty, ale nikdo o ně nemá zájem. Náhodou se navíc ocitne v sídle někdejší velké filmové hvězdy Normy Desmond. Ta doufá ve velký návrat na scénu, a dokonce mu proto „fušuje do řemesla“ a vytvoří scénář obřích rozměrů. Joe souhlasí s tím, že jí se scénářem pomůže. A aby toho nebylo málo, s psaním začíná i mladá Betty Schaefer, která pracuje ve filmovém studiu Paramount Pictures a je pravým opakem Normy. Také ona Joea prosí o spolupráci. Jak se muž rozhodne, už nebudu prozrazovat, ale jistě tušíte, že se právě zde začíná psát nejdůležitější příběh jeho života…

Vlastně jsem malinko tušila, že se mi Sunset Boulevard bude líbit. Znala jsem ústřední píseň a z našich starších článků jsem už něco málo věděla i o příběhu. Jen jsem si nebyla jistá, jak se nakonec vše uzavře. S návštěvou jsem si dávala na čas, nějak mi to moc nevycházelo a pořádně mě nakoplo až to, když plzeňské divadlo oznámilo derniéru 😂. A co čert nechtěl, koupila jsem lístky a daný termín promarodila. Druhý pokus už naštěstí vyšel a já jsem strašně moc ráda, že jsem to stihla. Je škoda, že tento titul skončil, ale věřím, že pokud se v budoucnu nevrátí do Plzně, určitě ho časem uvede jiná muzikálová scéna u nás. V té době už ale budu mít srovnání s touto návštěvou, což je tedy laťka posazená skutečně vysoko. Celou dobu se mi na jazyk drala jen dvě přídavná jména, ostatně minimálně jedno zazní i v samotném představení… majestátní a velkolepé. Tady bych správně měla text utnout a říct, že jsem skončila, protože právě tyto přívlastky podle mě padnou jako ulité ke všem složkám inscenace, tím pádem se bojím, že když budu pokračovat, budu je neustále opakovat jako kolovrátek.

Začněme tedy zlehka – hudbou. Ta se zrodila z pera hudebního génia Andrewa Lloyda Webbera. Pokaždé když slyším nějaký jeho muzikál, co jsem zatím neznala, něčím mě překvapí. V případě Sunsetu jsem, přiznávám, v melodiích zachytila dost společných prvků s jinými jeho slavnými díly. První píseň v sobě nesla jasnou ozvěnu Buenos Aires z Evity, došlo na Fantoma i Love Never Dies, zpěvavé promluvy Betty s Joem i sborové skladby mi připomínaly Josefa. Hudební číslo, v němž dostane Joe nový šatník, pak neomylně připomínalo Poslední večeři z Jesus Christ Superstar, už jen kdyby tam zazněl text: „V dalších staletích budou v bázni listovat a číst v našich evangeliích…“

Jsem si ale jistá, že většina lidí tam tu podobnost vůbec neuslyší díky jiným aranžím a stylizacím. A já byla vlastně spokojená – neměla jsem pocit, že poslouchám „recykláty“, ale zároveň jsem se nemohla ubránit pocitu, že jsou to melodie povědomé, známé, a o to mi byly bližší. Navíc tedy musím před panem skladatelem smeknout i kvůli tomu, že se nejedná jen o seznam písniček, co jde jedna po druhé, nezávisle na sobě. Naopak se jednalo o naprosto hudebně ucelený zážitek, kterým jako červená nitka prostupovala ústřední melodie. Sama o sobě na mě vždy působila dramaticky, ale můžu říct, že je ještě o poznání silnější v instrumentální podobě.

Ve chvíli, kdy jsme se poprvé ocitli před domem Normy Desmond, který se k nám začal přibližovat, a do toho začaly hrát ty známé tóny, měla jsem naprosto jasnou husí kůži. To samé se opakovalo blíže ke konci, když se v domě sešli Joe, Betty i Norma. Takové zimomriavky už jsem v divadle nějakou dobu nezažila! Díky za ně. Stejné tóny probublávaly víckrát, další emoce ve mně vyvolal i duet Betty a Joea o volném pádu. Kdybych měla šanci písničky víc naposlouchat, jistě by se favoritů našlo víc. Ostatně Norma má též spoustu prostoru a její sóla vždycky stála za to. Samozřejmě je na místě zde smeknout i před skvělým orchestrem pod vedením dirigenta Dalibora Bárty.

V perfektní symbióze s hudbou je i samotný děj (libreto napsali Don Black a Christopher Hampton, o překlad se pak postaral Michael Prostějovský). Závěr jsem neznala, jen jsem tušila, že pohádkový happy end nás asi nečeká. Ke konci už jsem ale pomalu ani nedýchala, jak jsem byla napnutá. S tím ostatně souvisí i to, že má představení příjemný spád, ani jedna část na mě nepůsobila zdlouhavě. Chvílemi jsem sice odbíhala myšlenkami jinam, ale to bylo tím, že jsem se zamyslela nad tím, jak musel být pro hvězdy němého filmu příchod zvukového filmu náročný a devastující (ostatně vidíme to i ve Zpívání v dešti, ale tam je to podáno hlavně komicky). Tím jsem se dostala i k úvahám nad tím, jak od těch dob technika pokročila ještě dál a říkala jsem si, kam až to může zajít. Dokonce bych řekla, že mě Sunset Boulevard inspiroval i k vlastnímu příběhu, jen tedy musím někde sehnat nějakého parťáka, co by mě dokopal to napsat. Asi jako Betty Joea 😂.

Scénu Lucie Loosové už jsem tu nakousla, její stěžejní část tvoří monumentální dům Normy Desmond. Nejprve ho vidíme z dálky, pak se k nám přiblíží a my si můžeme podrobně prohlédnout průčelí domu, balkonek a především obrovské schodiště. Jindy se kulisa otočí a stojíme uvnitř rezidence. Též nesmí chybět schodiště do patra, protože každá diva zkrátka potřebuje prostor pro dokonalé entrée. Navíc, všude po zdech jsou obrazy, jejichž jediným tématem je samotná Norma. Nemáte pochyb o tom, že všechno je zde luxusní a drahé, ale zároveň studené a zastaralé. Asi jako domy, co se jen udržují, ale ve skutečnosti tu nikdo nebydlí a nežije. Když je potřeba, ocitneme se i u bazénu, případně si vyjedeme až do studia Paramount Pictures.

A když říkám vyjedeme, tak nepřeháním, skutečně na jeviště dorazí i honosný automobil paní Desmond. Jen jsem trochu litovala herce, když z něj vylézali. Bylo evidentní, že nemají při výstupu moc prostoru. Působilo to trochu nedůstojně a říkala jsem si, proč jsme vlastně ten bourák potřebovali mít tímto způsoben naservírovaný na stříbrném podnose? Určitě bychom si ho domysleli, stejně tak, jako jsme v úvodu vůbec neviděli auto Joea Gillise. Pak jsem ale pochopila, že vůz je součástí i jedné menší zápletky v ději, a proto to chápu a beru na vědomí 😊.

Líbí se mi mimochodem i program k představení, kde na úvodní fotce vidíme Normu Desmond právě před tímto vozem. A v jednom kostýmu přímo z inscenace. Třeba v případě My Fair Lady se mi hlavní fotka vůbec nelíbila a Charlotte Režné vůbec nelichotila, ale v případě Sunset Boulevardu konečně někdo uhodil hřebíček na hlavičku a vybral přesně dle mého vkusu. Právě bílý kostým s černou výšivkou spolu s černou parukou je podle mě nejvíc ikonický model z celé inscenace a rozhodně Normě ze všech kostýmů Andrey Pavlovičové slušel nejvíce. Na druhé místo ve slušivosti pak ještě z jejích kostýmů vybírám ten zlatý, s obří čelenkou, co mi evokoval Liz Taylor v roli Kleopatry.

Ale že těch modelů Norma vystřídala mraky, panečku. To by snad pro ni byla ostuda, kdyby se ve dvou scénách objevila ve stejném oblečení. Ta by se stihla převléknout snad i na smrtelné posteli. Hlavně aby to mělo styl, že? 😂 Nezapomenutelný byl i ten plášť, co připomínal peří ze stovky papoušků. 😊 Pořádná divočina pak byly také kostýmy lidí z Hollywoodu. Tam se to samozřejmě nabízelo. První scéna vás doslova odnese do jiného světa, trochu do historie, ale pestré a barevné, že to muselo být vidět snad až do vesmíru. Řekněte jakoukoliv barvu a já vám ručím za to, že tam byla. Jen mě tedy popravdě zarazily outfity pánů vyděračů. Ano, gangsteři mívají klobouky a dlouhá saka, ale tihle byli jako z nějakých vystřihovánek. Jeden měl oblek pruhovaný jako šapitó, druhý fialový, navíc ve velikosti pro slony 😂. Já už vím – asi díky tomu měli vypadat víc „nabušeně“. Ovšem bylo to popravdě spíše komické a pánové by mi asi strach nenahnali. Ale to byla jen taková drobnost, nic zásadního.

A co obsazení, bylo též velkolepé? 😊 Rozhodně ano, režisér Lumír Olšovský zapřáhl snad všechny herce a navíc měl vyloženě šťastnou ruku při obsazení hlavních rolí. Na jevišti jste mohli vidět skoro až davy – v company se představili a v choreografiích Lukáše Vilta se předvedli: Tereza Koželuhová, Karolína Krausová, Žofie Kučerová, Anika Menclová, Lucie Pragerová, Hana Spinethová, Kateřina Tafatová, Alexandra Vostrejžová, Venuše Zaoralová Dvořáková, Martin Davídek, Radim Flender, Martin Holec, Jozef Hruškoci (ten samozřejmě nejvíce zaujal jako prodavač z obchodu s luxusním oblečením), Pavel Klimenda, Václav Kolář, Dušan Kraus, Rastislav Širila, Adam Rezner, Martin Šefl, Adam Škandera, Jiří Šup a Tomáš Zbranek.

Na menším prostoru pak rozhodně zaujali i Lukáš Ondruš coby dobrák Artie a především Roman Krebs jako věhlasný režisér, co nostalgicky vzpomíná na doby dávno minulé. Zaujalo mě také, že byl do jedné scény použit pro roli „Očka“ hlas pana Josefa Dvořáka. Naprosto mě fascinovalo, že na pidiroličku sehnali někoho natolik výjimečného 😊. Ale rozhodně to stálo za to. Koho ostatně jiného povolat, když vyprávíte příběh o filmu a nostalgicky vzpomínáte na doby, kdy se točilo jinak. Možná si řeknete, drobný detail, ale mně to navodilo přesně tu správnou náladu a moc mě to potěšilo.

Přesto bych ale v této sekci chtěla větší prostor věnovat především čtyřem postavám. Betty, Maxovi, Joeovi a samozřejmě Normě. Právě na nich stojí příběh nejvíce a bez nich by to prostě nešlo. Betty ztvárnila Charlotte Režná. Ještě si ji pořád pamatuji jako Pščolkovou v Chyť mě, jestli na to máš. Už tehdy mě zaujala, ale já musím říct, že mi připadá, že je s každou rolí lepší a lepší. A ještě ke všemu krásnější a krásnější. 😊 Díky ní mě Betty, která může působit i trochu přidrzle a vlezle, rozhodně bavila a byla mi moc sympatická.

Je radost ji pozorovat i po boku jejího muže, Pavla Režného, který se zde ujal role Joea Gillise. Nejprve se mi k době, v níž se představení odehrává, moc nehodily jeho delší vlasy a vousy ve stylu bradky, ale chápala jsem, že je to zkrátka již nutná příprava na Jesus Christ Superstar. Postupně mi ale docházelo, že tato image vlastně Joea pomohla dotvořit. Přece jenom to není žádný Mirek Dušín, ale trochu hajzlík a oportunista, což vlastně delší vlasy, s trochou toho gelu, podtrhují. Prostě trochu slizoun. Přesto geniálně charismatický. Ač nepatřím mezi Pavlovy fanynky (to se obraťte na jiné dámy mezi 7 statečnými 😂), musím uznat, že tady mě skutečně okouzlil. Ale představte si, nebylo to scénou v plavkách, ale spíše herectvím a zpěvem 😊. V divadle jsem div nevykřikovala, že je to rozhodně jeho zatím nejlepší role. Ale je pravda, že ten Smrťák v Elisabeth byl vlastně rovněž boží, málem bych na něj zapomněla. Tak možná… plichta 😉. Každopádně na Joea se Režný skvěle hodil, to mi nevymluvíte.

Roli majordoma v domě Normy, Maxe, si zahrál operní pěvec Jiří Kubík. Postava je to poměrně opředená různými tajemstvími a mocný baryton pana Kubíka to dokonale dokreslil. Ačkoliv v minulosti jsem některé inscenace za mix opery s muzikálem spíše kritizovala, zde je tomu naopak – sedí to tam jako… vy víte co… na hrnec. Opět to dodává muzikálu rozměr navíc.

Zajímavé a náročné party má i Norma Desmond alias neuvěřitelná Stanislava Topinková Fořtová. Při pohledu na ni jsem naprosto nechápala, jak je možné, že je to stejná žena, co hrála paní Lovettovou ve Sweeneym Toddovi. Tam za zvláštní bytůstku, tady za ultimátní dámu. Skoro jako by byla v Sunsetu i o něco vyšší. Z její Normy jste nemohli spustit oči. Celým jejím tělem pulzovalo drama, které nutně potřebovala k životu. Přesto jste ji vlastně stále chápali. A to až do poslední chvíle, když už člověku tuhla krev v žilách.

Je tedy pravda, že jsem závěr neoplakala (já byla tak napnutá, že nebylo kdy), ale i přesto jsem cítila velké pohnutí. Zároveň mi představení dodalo energetický náboj a na chvíli jsem měla zase dojem, že svět je moje jeviště 😊. Díky za to a je škoda, že Sunset Boulevard musel zatáhnout svou oponu. No to víte, všechno jednou musí skončit.