Muzikál Tajemství: Tajenka ukrytá hluboko v nás

Čarovný muzikál, kde příběh postupně odhalujete spolu s hlavní hrdinkou, skoro jako byste hráli nějakou tajemnou hru či luštili křížovku. Jen tedy tuhle tajenku asi do žádných chlívečků jen tak lehce nenarvete. To je pro mě Tajemství z pera Dana Landy, které jsem nedávno zhlédla v Divadle Kalich, vlastně už podruhé, i když pocitově to byla opět tak trochu premiéra.

Tento kousek totiž znám již od dob jeho prvního uvedení, ovšem je to už drahně let (nějak ten čas zbytečně pospíchá) a navíc zatímco tehdy mi bylo cca 12 let, teď už jsem vlastně zhruba ve věku hlavní postavy Elišky. Moje vzpomínky jsou již trochu pokryté mechem, přesto moc dobře vím, že na mě už tehdy tento kousek udělal velký dojem. Hned jsem si ho v duchu zařadila do svého žebříčku nejlepších představení, která jsem kdy viděla, ačkoliv rovnou si přiznejme, že to nemělo nic moc společného s hudební stránkou Tajemství, ale spíše s jeho příběhem. Základní dějová linka a závěrečné rozuzlení ve mně po celé roky zůstaly hluboce zakořeněny.

Z písní pak zůstala vzpomínka jediná, a to skladba Čaruj, kterou i dnes, po druhé návštěvě, umisťuji na pomyslný trůn coby nejlepší melodii z celého díla. Ovšem abych byla spravedlivá, nebudu o starším uvedení příliš mluvit, už jenom proto, že si toho zas tak moc nepamatuji, tím pádem by nebylo fér srovnávat. Spíše budu tedy mluvit o současné verzi, i když někdy asi něco přece jen z minulosti vyplave na povrch. Teoreticky bych mohla se psaním skončit už tady a říct vám zkrátka jen to, že myslím, že na Tajemství by měl zajít každý, respektive všichni, kteří nepociťují nějaký převeliký odpor k hudbě Dana Landy. Už jsem to tu asi někde zmiňovala (tipla bych, že u Krysaře), jako osobu pana Landu moc nemiluji, ale jako autora ho začínám mít čím dál víc ráda. A jestli se mu něco povedlo, je to právě Tajemství, které v sobě nese silné poselství, jež bychom si měli stále připomínat. Pokud jste ještě toto dílo nikdy neviděli a neznáte ho, zajděte na něj. Pokud už jste ho někdy dříve zhlédli, tak máte sice splněno, ovšem rozhodně nemusíte mít strach si dát repete. Bude to zas něčím jiné, ale podstata zůstává. 😊

Kdo nemá rád dlouhé články (na které jsem expert, že jo 😂), může tentokrát klidně na tomto místě přestat číst. Pokud jste se již smířili s tím, že dneska vám Džejňulka vypíše díru do hlavy, udělali jste si třeba kafíčko, případně čtete v rámci prokrastinace v pracovní době a ještě se vám zpátky do reality nechce, tak nebojte, já vás v tom nenechám. Pokračujeme, půlnoc je ještě daleko 😊.

Ještě se zastavím u té hudební stránky Tajemství. Novýma očima, respektive spíše ušima, říkám, že mě rozhodně zaujala tato čísla – Malá slečna, Hledá se muž, Věřím, tedy padám a Magická noc. Především se mi ale líbí i to, že ač jsou jednotlivé písně extrémně různorodé a barevné, jako celek na mě působí muzikál velmi kompaktně.

U zmíněné Magické noci (která mi teď pravidelně zní v hlavě) bych ráda ocenila i choreografii Lindy Rančákové, která byla krásnou kombinací vášně, smyslnosti a zároveň děsu a hororu. Celkově se mi také líbilo, že company byla hojně využita, zároveň mělo veškeré jejich zapojení smysl. Nebyly tam zkrátka žádné tanečky »o ničem« – jen, aby tam něco bylo. Naopak, vše mělo nějaký účel.

Stejně na mě působily i kostýmy Romana Šolce, které se dělí dle jednotlivých dějových linek na historické a moderní, respektive současné. Moc se mi líbila rytířská zbroj, stejně tak Anežka vypadala ve své bílé říze andělsky a nevinně, což se hodilo. Postava Souseda vyfasovala slušivou červenočernou kostkovanou košili, v podstatě asi dost podobnou »flanelce« pana prezidenta 😊. Nevím, zda je to záměr, ale je to dobrá volba naznačující ležérní styl či domácí pohodlí. A navíc představitelům Souseda velmi sluší. Domácké oblečení má pak i Eliška, což je pochopitelné vzhledem k tomu, že jela za kamarádkou na chatu někam do přírody, navíc na dámskou jízdu. Její mikina vypadala dost pohodlně a především jsem ráda, že dostala opět pruhovaný top. To bylo v mých očích zkrátka takové malé pomrknutí k  jejímu kostýmu v původním nastudování. K Elišce totiž podle mě patří.

Scéna Davida Baziky pracuje moc pěkně s různými detaily, asi nejvíce mě bavila nemocnice, kde Eliška pracuje. Stačilo pár stolečků, obrázek rentgenu a byli jsme hned tam, kde jsme potřebovali. Stejně tak chata nepotřebovala mnoho, líbilo se mi i zapojení Ďáblova stolu do dalších prostředí. Muzikál pracuje také s projekcemi, jenže k těm nemám moc co říct – někde to samozřejmě usnadňuje situaci při změnách prostředí a dokresluje atmosféru, ovšem občas byly asi i trochu zbytečné, alespoň tedy já bych se bez některých projekcí asi klidně obešla. Stejně mě nejvíce zajímá příběh, a sleduji proto především postavy, kterým nakukuji div ne až do duše.

Nejdůležitější je zde samozřejmě Eliška, mladá lékařka, která nemá zrovna štěstí v lásce. Tady vím naprosto jistě, že v této roli jsem před lety viděla Zuzanu Norisovou. Stejně jako Constance v muzikálu Tři mušketýři, i Eliška z Tajemství tak v mých myšlenkách zůstává neodmyslitelně spjatá právě s touto herečkou. A je vlastně jedno, že už si její výkon vůbec nepamatuju, právě díky ní jsem si tuto roli dokonale zamilovala. Ostatně, jak se v představení říká – dětská láska je čistá. Tím pádem už to každá další představitelka má a bude mít v mých očích velmi těžké. Snad i proto jsem si moc neoblíbila záznam z původní verze, kde hrála Lucie Vondráčková. Chtěla jsem si zkrátka uchovat vzpomínku se Zuzanou.

Přesto jsem ráda, že jsem nakonec v uvedení novém natrefila právě na Lucii Vondráčkovou. Nejenže se zdá, jako by zapomněla stárnout, ale na rozdíl od dob záznamu Tajemství má už zase dlouhé vlasy, což u ní preferuji. Měla jsem navíc dojem, jako by si Elišku i po letech znovu navlékla s lehkostí a elegancí, zkrátka jako by to byla jen taková krajková rukavička, kterou někam odložila a teď  ji po čase zase vynesla do společnosti. Mohu pochválit její pěvecký i herecký výkon a kromě toho mě také dost bavila 😊. Navíc tím, že jsem navštívila nedělní odpolední reprízu, přičemž ještě v sobotu večer jsem Lucii sledovala živě v televizi v rámci druhého kola StarDance, musela jsem vyloženě obdivovat, kolik toho stíhá. Všimla jsem si, že její přítomnost udělala radost i dámám z řady přede mnou. 😊 Snad tam padla i nějaká ta zmínka o seriálu Ulice 😂. Zvědavá bych vlastně byla i na novou Elišku v podání Šárky Vaňkové (kterou mám rovněž spojenou s dětstvím díky první řadě Česko hledá Superstar), ovšem nevadilo by mi ani znovu vidět Lucii Vondráčkovou.

Eliščinou kamarádkou a kolegyní z práce je Kamila, kterou na mé repríze ztvárnila Barbara Chybová. Chybu jsem neviděla tedy žádnou, naopak, Kamila byla sympatická, správně nad věcí a kousavá. Myslím si, že s Eliškou tvořily uvěřitelnou a sehranou dvojku. Ovšem alternací je Denisa Nesvačilová a přiznám se, že by mě také zajímala, už jen proto, že je to taková energetická střela, a tak bych chtěla vidět, jak by to šlo s Kamilou dohromady.

Na své cestě potká Eliška hned několik podivuhodných postav či bytostí, z nichž asi nejvýraznější entitou je Temný v podán Henricha »Heňa« Šišky. Toho znám spíše z komičtějších rolí, zde však platí nomen omen, tuto postavu byste v temném lese za tmy jistě potkat nechtěli. O něco méně zaujala figura jménem Bobo, kterého hrál Richard Dobiáš. Upřímně mě nebavil a myslím si, že na místě Elišky bych se ani nenamáhala z něj tahat nějaké rozumy. Ovšem alternující Filip Hořejš by mohl být výraznější.

Postavu Souseda vnímám trochu jako Eliščina průvodce (a mám dojem, že ona chvíli také), je ale fakt, že jsem si nepamatovala, že když ho na jevišti vidíme poprvé, vlastně to moc sympaťák není. Zde jsem asi přece jen trochu ovlivněná původním nastudováním, kdy byl Ivan Vodochodský přece jen o dost starší než představitelka Elišky. Částečně jsem v něm tedy tehdy cítila i jakousi otcovskou figuru, což v nové verzi dost dobře není možné, protože roli hrají dva mladíčci. Nejde ovšem ani tak o věk, spíše o jakousi podporu a pomoc, kterou by měl Soused (alespoň podle mě) poskytovat. Viděla jsem zatím jen Jana Komínka a u něj jsem měla spíše pocit, že se snažil na začátku působit hodně enigmaticky, tajemně a zvláštně, takže bych ho zařadila pocitově někam do světa Alenky v říši divů, především co se pohybů a mimiky týče. S postupem času se mi zdálo, že se to trochu uklidnilo, v závěru už se mi výkon Komínka líbil moc. Dokonce už mám i svou soukromou teorii, proč byl Soused v nové verzi takto omlazen. Též zde platí, že bych ráda zhlédla ještě alternaci – Jiřího Böhma, u něhož si umím představit, že bych byla spokojená. Zvlášť, pokud z něj opravdu vyzařuje klid, jak ve svém textu naznačoval náš Marťa. 😊

Důležitá je též trojice postav z legendy o Vlčím vrchu. Začnu Drzslavem, jenž byl v původní verzi zván Martin. Zde jsem v průběhu děje pochopila, proč ke změně došlo – jedná se totiž o pohana, a proto dává smysl, že by měl mít pohanské jméno, nikoliv křesťanské. Drzslav zní tedy za mě dost děsně, ale v pohanských jménech se nevyznám, tím pádem bych těžko vymýšlela nějakou lepší alternativu. Každopádně Tomáš Trapl to uhrál i tomu jménu navzdory, poměrně na malém prostoru dokázal zaujmout a především v sólové písni, kterou vlastně jeho příběh končí, klasicky zazářil i v nejvyšších tónech. Následně si za to vysloužil velký potlesk, navíc na repríze, kdy si jinak publikum spíše »šetřilo ruce«  až na děkovačku. Také on kdysi hrál v původním uvedení, a tak mi připadalo, že se v roli cítí jako doma.

V roli jeho bratra Jana, který přešel kvůli lásce na křesťanskou víru (a dostal díky tomu i slušné jméno 😂), ztvárnil Petr Kolman. Toho jsem zatím znala pouze z titulní role muzikálu Mauglí, ale musím říct, že v Tajemství na mě udělal větší dojem. Role rytíře z dávných dob a milovníka mu padla jako ulitá. Tvořil také moc pěkný pár s Anežkou neboli Anastázií Landovou. Ta vizuálně naprosto splnila mou představu o Anežce a vypadala krásně a něžně, bohužel mě mrzí, že po pěvecké stránce ji pochválit nemůžu. Připadalo mi, že dost tlačí na pilu, jako by se hlavně snažila, abychom ji dobře slyšeli. Jenže ačkoliv Anežčin part rozhodně není jednoduchý, my jako diváci bychom přesto neměli poznat, že se jím interpretka trápí. Naopak bychom měli nabýt dojmu, že zpěv je pro ni přirozeným jazykem. Vzhledem k tomu, že je to (pokud vím) pro Anastázii Landovou první větší příležitost, tak bych si moc přála, aby se ještě »otrkala«. A snad příště, třeba v nějaké jiné roli, ji budu mít možnost i pochválit.

V historické lince je pak ještě komická postava sluhy, v té současné pak máme hned komickou dvojici, a to strážmistra Rybu (Petr Šudoma) a strážmistra Bartáka (Patrik Plešinger). Ovšem abych byla upřímná, vlastně mě vůbec nikdo z nich nezajímal. V původních českých muzikálech (a pravděpodobně nejen v nich) zkrátka vždycky musí být nějaké odlehčení, aby se divák zasmál. Jenže já jsem asi v Tajemství hledala něco jiného a tyto drobné estrádičky, ač odvedené standardně, takže jim nemám co vytknout, mě spíše zdržovaly a otravovaly.

Přesto se na mé repríze zrovna dost vtípků povedlo, jenže to bylo spíše kouzlo nechtěného. Vše začalo ve scéně, kdy je Eliška v práci a po telefonickém rozchodu s posledním amantem řeší spolu s kolegyněmi, jaký by měl být správný chlap… Dynamika scény se mi nejprve zdála trochu mimo, jako by herečky pořád váhaly a vše natahovaly. Ale neznám muzikál tak dobře, abych pochopila, oč jde – načež nastalo už nefalšované trapné ticho, které Lucie Vondráčková mistrně rozbila sdělením: „Tady má být písnička, víte?“ Nevěděli jsme, zasmáli jsme se.

Následně se někomu povedlo dámy na jevišti přesvědčit, že by dané číslo mohly zvládnout a capella, tedy bez hudby, která jaksi stále »nejela«. Nadšeně jsme tleskali a povzbuzovali, zatímco dámy zpívaly a procházely měnící se scénou (jejíž proměna byla bez hudby dost hlučná a trochu divná 😂), načež vešly do »výtahu« a mezi řečí či zpěvem poznamenaly, že ani projekce už nefunguje. Následně na jeviště s mikrofonem v ruce přišel asistent režie Jan Tenkrát a oznámil nám, že kvůli technickým potížím nás čeká malinká pauza a po ní budeme hned pokračovat, ovšem tuto inkriminovanou scénu s písní Hledá se muž si dáme ještě jednou.

Mimochodem během té krátké pauzičky měly herečky stále zapnuté porty, tím pádem jsme slyšely, jak se domlouvají, čím vlastně začnou – „od sesterny!“ I to nás rozesmálo, ale pak už se naštěstí podařilo vše spravit. Toto číslo si tak napodruhé vysloužilo asi největší potlesk vůbec 😂. Drobné narážky na nefungující hudební podkres se ještě ke všemu staly takovým running jokem celého představení. A aby toho nebylo málo, drobné zaváhání nastalo i na děkovačce. „Tady už měla být zase písnička.“ No, nakonec přece jen byla a všechno dobře dopadlo.

Na závěr ještě jedno ohlédnutí do minulosti. Potěšilo mě, že nezměněný zůstal i v této verzi záznam dialogů tatínka a Elišky coby malé holčičky. Jakmile jsem ty hlasy uslyšela, připadalo mi, že jsem vlastně »doma«. Vrátila jsem se částečně v čase, což by možná v jiném článku vyznělo zvláštně, ale mám pocit, že v případě Tajemství je dovoleno vše 😊. Ať už tehdy, nebo dnes, stále se snažím brát si z Elišky příklad – nejen z té starší a dospělé, která nemá zrovna štěstí v lásce. Ovšem hlavně z té Elišky, jakou by si ona sama přála být – z té, která věří, že za každým černým mrakem se skrývá slunce. A také z té nejmenší Elišky, kterou tu nevidíme, jen slyšíme. Právě ona z celého srdce věří v lásku, která všechno přemůže. Věří, tedy padá. Věříte taky? 😊