Muzikál Tarzan: Něha uprostřed divočiny a srdce mezi dvěma ráji

„You’ll be in my heart“, tedy „dál buď v srdci mém“, zpívá Kala, opičí maminka s milující náručí, která se po smrti svého mláděte neváhala ujmout sirotka Tarzana – člověka. Mnoho je toho sice rozděluje, ale ještě více spojuje. Především láska. Známý příběh chlapce z džungle, který posléze vyroste v muže a teprve po setkání s Jane, pochopí pravdu o sobě i o světě, v němž vyrůstal, není zřejmě potřeba nějak podrobněji představovat. Ostatně i já jsem před vstupem do Divadla Hybernia, docela dobře věděla, do čeho jdu a co mohu očekávat – pohádku plnou lásky i dobrodružství, vhodnou i pro děti, trochu toho houpání na liánách a především krásnou hudbu. A nezklamala jsem se.

Naopak, poprvé jsem Tarzana viděla spolu s ostatními Statečnými, ale tak trochu v indispozici, a i když jsem sebou v hledišti během druhé poloviny málem sekla, pořád jsem si představení moc užívala. (P.S. Jelikož se mi neudělalo dobře a musela jsem asi na dvě čísla odejít, děkuji tímto uvaděčkám v Divadle Hybernia, které na mě dávaly pozor při scházení ze schodů a nabízely mi pomoc. Děkuji!😊) „Takže kdyby ti bylo dobře, líbilo by se ti to ještě víc,“ shrnula situaci moje mamka, když jsem jí (zřejmě až moc obšírně, jak je mým zvykem) líčila, co se stalo. Právě proto jsem byla připravená dát Tarzanovi ještě druhou šanci, což jsem si splnila 28. února 2020, na své narozeniny. Nejenže jsem si nadělila krásný dárek, ale zejména při druhé půlce představení mi došlo, jak málo jsem z ní vlastně poprvé dokázala vnímat. Některé momenty jsem si vybavovala, jiné ale s odstupem působily, jako bych je poprvé viděla jen přes klíčovou dírku a se zacpanýma ušima. Poprvé jsem tak zažívala spíše horečku džungle, zatímco podruhé jsem si mohla naplno vychutnat i romantiku příběhu Jane a Tarzana a jejich postupné sbližování, ale i závěr a rozhodování mezi dvěma rodinami a ‚dvěma ráji‘ na mě tentokráte zapůsobilo víc a dokonce jsem tak v závěru uronila i pár slziček. Potřetí jsem se pak byla už jen rozloučit na derniéře a překvapilo mě, jak moc jsem to všechno prožívala.

Hudebně jsem od Tarzana vlastně ani moc nečekala, spíše jsem myslela, že si zamiluji pouze nejznámější melodii, ovšem nakonec bylo zajímavých čísel více a hlavně jsem co chvíli měla takový pocit, jako bych ty písničky už odněkud znala. Tarzan mě tedy hudebně pohladil po duši, jako maminka své dítě po návratu domů ze školy. Duet Kerchaka a Kaly se pro mě poprvé trochu vlekl, podruhé mi připadal už o poznání roztomilejší. Písničky Jane a Tarzana se mi naopak zamlouvaly, především Chci všechno znát (v originále Strangers Like Me) či píseň, v níž oba přiznávají, že poprvé cítí něco, co by mohla být láska (For The First Time). Silná je i píseň na začátku o světě, co ‚dva ráje má‘ – tedy Dva světy (Two Worlds) a u Jane jsem jen žasla nad písní o nejrůznějších druzích flóry (Waiting For This Moment), jelikož zapamatovat si tolik latinských názvů a zazpívat je s lehkostí, to nemůže být jen tak. Samozřejmě nejsilnější skladbou zůstává skladba You’ll Be in My Heart coby svědectví o tom, že pouto matky a dítěte nikdo nemůže zpřetrhat, i když je to maminka nevlastní a ze zvířecí říše. Člověk má totiž rodinu a domov tam, kde je jeho srdce.

Též celá opičí tlupa v čele s Terkem byla ale výborná. Každé jejich číslo jsem si užila a musím říct, že sledovat je na jevišti byla radost – zkrátka dokonalá souhra tónů a pohybů, takže má chvála patří i celkové choreografii, všem tanečníkům a akrobacii. Velmi efektně působí i houpání na liánách a podruhé jsem si naplno vychutnávala pocit, že mi lítají přímo nad hlavou. Trochu jsem se bála, aby na mě nespadli, ale jak by řekla Maruška v Byl jednou jeden král – ‚hezky jsem se bála‘. Někdo musí kvůli adrenalinu skákat padákem, mně stačí jít se lekat do divadla. 😊

Ostatně liány k Tarzanovi a džungli patří a bez nich by to nebylo ono. Tím se dostávám i ke scéně jako takové – podobně jako v Čarodějce, nabízí se samozřejmě i zde použití zelené barvy. Není na to ale kladen velký důraz a spíše zde platí, že méně je více. Ačkoliv by se toho na jeviště jistě dalo ‚nacpat‘ dost, scéna není přeplácaná a nutí nás tak pracovat i s naší fantazií. Často se opakuje motiv skal či kamenů, které lze různě pootáčet a tím naznačit, na jakém místě se děj odehrává. Propracovanější jsou lidská obydlí, například tábořiště či v první řadě úkryt Tarzanových biologických rodičů, kteří v úvodu na ostrově ztroskotají a snaží se tam přežít. (Mimochodem je hrají představitelé Tarzana a Jane, což mi připadá geniální, zejména vzhledem k omezenému času těchto postav na jevišti.) V závěru se pak toto obydlí objevuje ještě jednou a nejenže v ději má velký význam, ale dočkáme se i zajímavého efektu, kdy se obydlí s Tarzanem pohybuje. Docela jsem tedy obdivovala, že se představitel titulní role nebál a ještě se tam zvládl s lehkostí pohybovat a převlékat si kostým.

Velmi efektně vytvořená je pak scéna, v níž okolo Jane ožívá celá džungle a květiny kolem ní tancují. Ačkoliv si obvykle na taková čísla, která nijak neposouvají děj dopředu, zrovna nepotrpím, tak tentokrát jsem se nenudila a ráda jsem se chvíli nechala omámit cizokrajnými přírodními poklady stejně jako moje jmenovkyně Jane.

Zajímavě řešené byly v Tarzanovi též kostýmy a masky. Asi nejvíc pozornosti upoutá podoba opic, na kterou mám rozpolcený názor. Na kostýmech mi připadá trochu zvláštní použití černých i barevných třásní, které mi spíše než opičí srst evokují ptačí peří, a tak jsem skoro čekala, že opice vzlétnou a přestěhují se spíše do Čarodějky. Ovšem na druhou stranu se mi líbí líčení opic, kdy v podstatě díky dvěma linkám se tvář náhle mění z lidskou na zvířecí. Navíc musím ocenit všechny herce i tanečníky, že museli své opičí role ztvárňovat téměř v podřepu.

Zaujalo mě též, že Jane často oděna do světlých barev včetně bílé, symbolizující obvykle nevinnost. Jako by to měl být kontrast k divokosti Tarzana, který má většinu času na sobě pouze hnědou bederní roušku. Ale ve chvíli, kdy obléká oblečení lidí, rovněž on má bílou košili. V rámci masky je zřejmě také nastříkán jakýmsi tmavším make-upem, aby působil správně ožehnutý od slunce. A ještě je na určitých místech trochu zašpiněn, aby tak byla dokonalá iluze, že žije v džungli a nemá tam chudák ani sprchu.

K Tarzanovi patří i divoká a bujná kštice na hlavě, v muzikálové podobě často i ve světě zobrazená jako dredy. Všichni čeští představitelé Tarzana tedy vyfasovali paruku, kterou jedna moje kamarádka už podle fotek přirovnala k mopu na vytírání. Přiznám se, že bych nebyla proti, kdyby měl Tarzan zkrátka jen dlouhé vlasy, ovšem rozhodně mě paruka nijak neiritovala. Navíc jsem si asi všímala spíše Tarzanovy vypracované postavy, než toho, co má na hlavě. Dámy si tak jistě přijdou na své, zvlášť pokud vychytají určité obsazení. 😉

Mně se to povedlo. Poprvé jsem měla možnosti vidět Petera Pechu a podruhé Roberta Urbana a mám radost, že mohu srovnávat, i když nemůžu jednoznačně říct, že by byl jeden lepší než druhý. Každý z nich měl něco do sebe a myslím si, že divák nebude zklamán ani v jednom případě. Peter byl pro mě totiž pěvecky i herecky Tarzanem zcela podle mých představ, tedy silný navenek, ale s křehkou duší uvnitř. Navíc opět zužitkoval i svůj komediální talent, který mi dokázal již v představení Tick, Tick… Boom!

Ovšem přiznávám, že jsem i tak byla zvědavá na jeho alternace. Podruhé se mi poštěstilo zhlédnout výkon Roberta Urbana, kterého rovněž považuji za velmi talentovaného. V jeho podání neměl sice Tarzan zas až tak vyrýsované svaly na rukou, ale možná právě odlišné tělesné konstrukci jsem měla pocit, že houpání na liánách a veškeré fyzicky náročnější kousky v choreografii zvládá s větší lehkostí a přirozeností. Dámám se na něj též dobře dívalo, ale já jsem si všímala především jeho hlubokých očí a ocenila jsem, že Robert hrál právě i pohledem – díky tomu byl Tarzan v duši něžný a plný lásky a oddanosti. Pěvecky mi byl asi bližší Tarzan Petera Pechy a víc jsem se bavila jeho živočišnými zvuky a pokřiky, možná by Robertovi neuškodilo, kdyby se víc uvolnil. Jeho pokřik v samém závěru byl ale dokonalý, to uznávám.

Nesmím ale zapomenout ani na představitele malého Tarzana, Viktora Antonia. Možná to nebude objektivní hodnocení, když od něj mám podpis na programu Osmého světadílu, ale v roli jsem mu vše věřila a oceňuji jeho šikovnost a energii. Při druhé návštěvě jsem viděla také Viktora, který mě dokonce i trochu dojal, když se snažil přijít na to, proč ho od sebe Kerchak odhání.

Jane, Tarzanova láska, se v průběhu představení promění z inteligentní dámy a trochu šprtky v odvážnou a dobrodružnou hrdinku. Obě polohy zvládla ztvárnit bez problému ‚česká Líza Simpsonová‘ Ivana Korolová, která působí na scéně coby energická smršť. Jen stěží uvěřit, že ve chvíli, kdy jsme ji z hlediště sledovali, jak se houpá na liánách v jen málo zahalujícím kostýmku, nosila už pod srdcem miminko.

Zanedlouho poté odešla na mateřskou dovolenou, a tak jsem při druhé návštěvě Tarzana viděla v roli alternaci Petru Vojtkovou (za svobodna Vraspírovou). Také se mi líbila a ačkoliv ji znám i z jiných rolí, coby Jane mi teprve přirostla k srdci. Jelikož je vzhledově i energií jiný typ než Ivana, byla její Jane také jiná – nebyla to zas taková ‚šprtka‘, ale se zlatými vlásky působila ale jako pravá princezna z Disney pohádek, asi nejvíc připomínala Šípkovou Růženku, a tak jsem si jen říkala, jak mohla zabloudit do Tarzanovy pohádky a do džungle. Byla ale roztomilá i vtipná a fandila jsem jí a její lásce k Tarzanovi. Na derniéře jsem coby Jane viděla též Kláru Jelínkovou, která byla moc roztomilá, přesto mě asi nadchla nejméně, ač nedokážu říct proč.

Důležití pro děj jsou také ‚Tarzanovi adoptivní rodiče‘ Kala a Kerchak, coby dva protipóly v životě titulní postavy – milující maminka a obávaný otec, kterému se syn marně snaží zavděčit. Kala v podání Dity Hořínkové byla něžná i silná. Její zpěv byl procítěný. Byla jsem ráda, že jsem viděla ji, jelikož Michaela Gemrotová, ač velmi šikovná zpěvačka, mi na roli matky dospělého syna přece jen připadá ještě mladá. Ovšem zajímalo by mě, jak se s tím poprala. Ani jednou jsem ji ale v roli neměla možnost zhlédnout, pokaždé Ditu.

Opičák Kerchak může na diváka působit jako záporná postava, jelikož je většinu času rozezlený a vzteklý, Tarzana v podstatě celou dobu odmítá a dokonce ho i vyhání od zbytky tlupy. Je to ale jen způsob, jakým se snaží ochránit svou rodinu, jelikož lidi chápe jako hrozbu a Tarzan podle něj není výjimka. Jeho pravá povaha se často ukáže ve chvílích, kdy se strachuje o Kalu a dává jí najevo, jak je pro něj důležitá.

Bohužel v podání Mariána Vojtka jsem si tuto postavu vůbec neoblíbila a připadalo mi, že u něj převládala pouze první, tedy ukřičená, poloha. Ačkoliv mu nelze upřít, že zvířecí zvuky předváděl velmi přesvědčivě. Přesto jsem doufala, že podruhé uvidím Josefa Vojtka, což se mi také splnilo. Možná nejsem objektivní, ale v jeho podání byla celá postava hned o něčem jiném a já jsem mu věřila každičký moment. Už to nebyl ‚krkavčí otec‘ a kruťas, ale milující partner a otec, jenž má oprávněný strach z lidí. Tím pádem je rozpolcen a ačkoliv by rád byl se svou milovanou družkou Kalou, respektuje její rozhodnutí. Dokonce jsem měla pocit, že i Tarzana měl vlastně rád, jen si ho nechtěl pustit k tělu, a tak se to v něm stále pralo. Tím pádem závěr představení točící se kolem Kerchaka a Tarzana dával větší smysl a působil dojemně. Naštěstí Pepa diváky nenechal dlouho smutnit a při děkovačce předváděl komické kousky s loutkou opičátka, aby nám vykouzlil úsměvy na tváři. Na derniéře jsem pak měla možnost vidět také Ernesta Čekana, který se hereckým projevem přiblížil Pepovi a možná mě dojal ještě o něco víc. Bylo vidět, že ho tato role skutečně bavila.

Ráda bych ještě vyzdvihla roli Terka, který je v mluvených pasážích spíše úsměvnou figurkou, ačkoliv se snaží být Tarzanovi přítelem a parťákem. Ovšem jeho nejlepší scéna je podle mě číslo, v němž spolu s dalšími opicemi rozkramaří tábor lidské výpravy. Píseň, která scénu doprovází (anglicky Trashin‘ The Camp, česky podle YouTtube Rozbij to!), nemá vlastně smysluplný text, ovšem její ‚šuby dup, šuby dup, šuby dupápá‘ spolu s chytlavým hudebním podkresem je pro mě téměř návyková záležitost. Už před premiérou jsem na video tohoto výstupu narazila a přehrávala si to při práci pořád dokola. Rovněž během psaní recenze jsem nesčetněkrát stiskla tlačítko pro opětovné přehrání. V den druhé návštěvy Tarzana mě tato melodie dokonce ráno vytáhla z postele a ještě po představení (v němž jsem si ji nanejvýš užívala) jsem si ji v tramvaji zpívala.

Ze záznamu i při první návštěvě divadla jsem byla nadšená výkonem výborného Martina Šemíka, kterého jsem si oblíbila nejprve v Muži se železnou maskou a posléze i v hlavní roli představení The Greatest Show. Podruhé jsem v roli zhlédla stejně skvělého Ladislava Korbela. Pánové jsou zcela vyrovnaní a nemají si co vzájemně vyčítat, ale přiznám se, že já mám zkrátka slabost pro Martina Šemíka. I když v Tarzanovi nemá tolik prostoru, jeho hlas mi dokáže zlepšit snad každé dílo.

Podobně to mám i s Tomášem Traplem, zde ovšem pouze v humorné roličce otce Jane, která na mě působila skoro činoherně, což je v případě tak skvělého zpěváka trochu na škodu. Věřím ale, že Tomáše tato vtipná poloha baví. Alternaci Jaromíra Dulavu jsem neměla možnost vidět, ale i on je jistě trefou do černého.

V roli trochu prvoplánového záporáka Claytona, který chce vydělat peníze za každou cenu a nezáleží mu na tom, koho přitom zraní, jsem měla nejprve možnost vidět charismatického Ernesta Čekana, který vše zvládl bez problémů – nejen nahánět hrůzu, tak některé scény odlehčit a nepřehrát přitom komické prvky do trapna. Snad proto, když se v jedné chvíli omylem ocitá hlaveň na jeho velmi choulostivém místě, pán přede mnou tiše fandil: ‚Jo, tref ho!‘😊Ostatně Ernesto se na úlohy záporáků hodí i díky svému výjimečnému, téměř nakřáplému hlasu, který využívá i v dabingu.

Alternuje se navíc s Rudolfem Kubíkem, rovněž dabérem, kterého jsem viděla podruhé a též potřetí. Musím říct, že záporáka hrál velmi přesvědčivě, a navíc se dost sápal na Jane (toho jsem si poprvé nevšimla), takže bych ho v průběhu děje nejraději nakopala. Při návštěvě Tarzana si tak přijdou na své i fandové českého dabingu (jako jsem já). Tarzana bych ale mohla doporučit nejen jim, ale všem milovníkům romantiky a pohádkových příběhů, rodinami s dětmi, ale i lidem, kteří dětmi alespoň v duších tak trochu zůstali.