Muzikál Taťkové: Jak obstáli ve srovnání s Maminami?

Poté, co Divadlo Lucie Bílé před časem uvedlo úspěšný muzikál Maminy, bylo jen otázkou času, kdy dostane prostor také jejich mužský protějšek. V září proto vstoupili na scénu Taťkové a přinesli přesně to, co je pro toto divadlo tak typické – milou a nenáročnou oddychovku, okořeněnou nejen výborným a vyrovnaným obsazením, ale poprvé též živou hudbou. Jenže slibně se rozvíjející komedie postupně ztrácí na síle, což mě přivádí k závěru, že Taťkům k dokonalosti přece jen něco chybí. Jak tedy v konkurenci Mamin obstáli?

Z mého úhlu pohledu, Taťkové s Maminami nějakou dobu drželi krok, následně se však od nich začali vzdalovat. Libreto režiséra Antonína Procházky se zpočátku vyvíjí docela slibně, nicméně je patrné, že Maminy v některých aspektech kopíruje. Rovněž zde jsme svědky oslavy skupiny kamarádů, na níž je nám postupně rozkryt životní příběh každého z nich. A také zde jedna z postav stojí na prahu důležité životní kapitoly. Svobodný mládenec Felix má totiž před svatbou – a nejen to. Co nevidět bude tatínkem. Na rozlučku se svobodou proto pozve své přátele z otužileckého spolku. Každý z pánů je přitom svým způsobem unikát. 😊 První polovina Taťků je v podstatě postavena na střetu protichůdných povah jednotlivých přátel i na vzájemném sdílení starostí a přináší okamžiky vtipné, úsměvné a místy i dojemné. Některé vtipy jsou sice poněkud stereotypní, ale fungují. Jako celek tedy Taťkové pobaví a udrží si vaši pozornost.

Bohužel po přestávce se zápletka začne vyvíjet poněkud nečekaným způsobem – dochází k trochu umělému konfliktu a ještě absurdnějšímu způsobu jeho vyřešení. A najednou je konec. To celé se odehraje tak rychle, až to budí pocit jakési nedokončenosti, což je vzhledem ke slibnému rozjezdu škoda. Přes mé výhrady k dějové zápletce a libretu musím vyzdvihnout nápadité texty písní Ondřeje Gregora Brzobohatého, které mě naopak velice bavily.

Novinkou v Divadle Lucie Bílé je živý hudební doprovod tvořený pětičlennou kapelou. Hudebníci mají v rámci představení poměrně důležitý prostor a stávají se i nedílnou součástí celého příběhu. Hudba Ondřeje Brouska mi byla na poslech příjemná a do představení hezky zapadala. Postrádala jsem u ní však nějaký zapamatovatelný motiv. Určitý potenciál má nejvýraznější píseň Chlapi s koulema. U ní jsem měla zase pocit, že je mi povědomá a již dříve jsem něco podobného někde slyšela.

Povedená je scéna Petra Hlouška, jež nás přenese do Felixova útulného staromládeneckého příbytku. Charaktery jednotlivých postav skvěle vystihují i civilní kostýmy Lenky Poláškové. Rozhodně zaujmou také originální choreografie Ivany Hannichové.

Vůbec nejsilnější složkou Taťků je beze sporu jejich obsazení. A upřímně si myslím, že je úplně jedno, na čí jméno na fermanu narazíte. Ve všech případech se jedná o výborné herce a zpěváky. Sympatická mi byla především vzájemná spolupráce, kdy nikdo z účinkujících neměl potřebu vynikat nad ostatními. Společně tak vytvořili sehranou partu, co se vzájemně doplňovala a výborně na sebe slyšela.

Celý příběh se odehrává kolem Felixe, starého mládence, jehož život se již velmi brzy změní. Má před svatbou a se svou nastávající již očekávají potomka. Při mé předpremiérové návštěvě se v roli Felixe představila jedna ze stálic Divadla Lucie Bílé, Denny Ratajský. Podařilo se mu výborně vystihnout rozpor mezi dychtivým očekáváním nových změn a obavami s nejistotou.

Na rozdíl od Felixe Dan má s výchovou dětí značné zkušenosti, především proto, že se rozhodl vyjít vstříc své ženě a přijmout úlohu muže v domácnosti. Václav Kopta mi byl jako Dan moc sympatický a v klíčovém okamžiku ve druhé polovině představení jsem si říkala, že takový osud, jaký mu autoři vymysleli, si snad opravdu nezaslouží. 😊

Nováčkem na této scéně není ani Martin Sobotka, který vystoupil jako sarkastický scenárista Oskar. Ten má již potomstvo trochu odrostlé a je naopak nucen se smířit s tím, že jeho holčička je už samostatná. Byl to právě on, kdo do Taťků přinesl i dojemnější okamžiky.

Čtveřici taťků uzavírá Leo, jenž po coming outu vychovává se svým partnerem malou dcerku. Přiznám se, že jsem se u Petera Pechy bála, že by mohl v této úloze přehrávat. Působil však na mě naopak naprosto přirozeně.

Jeho žena, Kateřina Pechová, si zahrála jeřábnici Ádu a dodala Taťkům i nějaký ten ženský prvek. Áda je neřízená střela a působí jako naprostá „drsňačka“, ale není vždycky dobré dát na první dojem. 😊 Přestože Áda nemá příliš mnoho prostoru, Kateřina s každým svým výstupem přinesla novou svěží energii, která celé inscenaci značně prospěla.

Zároveň Kateřina tvoří jakousi spojku mezi Taťky a Maminami, protože vystupuje v obou těchto inscenacích (a stejně tak i její alternace). Což mě přivádí zpět k mé úvodní otázce: Jak Taťkové ve srovnání s Maminami obstáli? Myslím si, že ač si nevedli nijak špatně, energie Mamin přece jen nedosáhli. Pokud se tedy na Taťky vypravíte, můžete čekat nenáročnou zábavu v podání výborných interpretů. Oproti Maminám jsou však Taťkové přece jen zapomenutelní.