Muzikál The Bodyguard: K dokonalosti není třeba mnoho

Přiznám se, že nejsem žádný velký milovník romantických filmů. Vždy jsem raději vyhledávala historické nebo dobrodružné velkofilmy, seriály či minisérie, ale obecně o sobě mohu říct, že televizi mám doma jen na okrasu. Ráda ale chodím do kina, avšak také spíš na cokoliv, jen ne romanťárny. Výjimkou byly pouze dva romantické snímky: v roce 1992 Osobní strážce (The Bodyguard) a o pět let později Titanic. Druhý zmíněný mě dostal do kina díky megalomanské reklamě, první však měla na svědomí samotná Whitney Houston a její hlas, a také Kevin Costner, kterého jsem znala z mého oblíbeného filmu Tanec s vlky.

Samotný film Osobní strážce režiséra Micka Jacksona asi není třeba představovat. Obsazení jedné z nejslavnějších a nejprodávanějších zpěvaček 80. a 90. let Whitney Houston, která v té době sbírala jednu hudební cenu za druhou, bylo podle mě šťastným krokem, a asi nebudu jediná, komu film pořád evokuje myšlenku, že Whitney vlastně nehrála postavu Rachel Marron, ale sebe samu. Svět slavných má stinné stránky, což koneckonců žel potvrdil i její velmi smutný konec, který se dotkl milionů fanoušků i celého uměleckého světa. Nesmírně dojímavý a podle mě také velmi dobře zpracovaný je životopisný film „Whitney Houston: I Wanna Dance with Somebody“ z konce loňského roku, kde postavu Whitney velmi přesvědčivě ztvárnila herečka Naomi Ackie. Snímek je plný nejen emocí a zlomových momentů z jejího života, ale hlavně těch nejlepších písní, které pro Whitney během celé její kariéry psali různí skladatelé a textaři na objednávky, mnohé z písní si však Whitney psala i sama. Soundtrack k filmu The Bodyguard, který nazpívala, se stal suverénně přelomem v její kariéře, a dodnes je titulní song I Will Always Love You jedním z nejhranějších na celém světě (byť právě tato píseň není původní, ale je cover verzí od Dolly Parton).

Muzikálová podoba Bodyguarda se zrodila v hlavě libretisty Alexandera Dinelarise, scenáristy Lawrence Kasdana a producentů Michaela Harrise a Davida Iana v roce 2012, jen několik dní po smrti Whitney Houston. Muzikál měl premiéru v prosinci téhož roku v Londýně a za těch deset let se v různých replikách hrál v mnoha zemích včetně Slovenska. V březnu 2023 měl premiéru i v Hudebním divadle Karlín. Krátce po spuštění předprodeje byla drtivá většina vstupenek okamžitě vyprodána. Měla jsem štěstí na jediný poslední lístek na jednu z předpremiér. Žádnou zahraniční verzi jsem neviděla, tudíž nemám srovnání a mohu popsat své dojmy pouze z české verze.

Děj muzikálu ve zkrácené podobě věrně kopíruje děj filmu. Slavné zpěvačce Rachel Marron se ve střežené šatně objevují anonymní dopisy od šíleného fanouška a členové její ochranky jsou v koncích. Rachelin manažer Bill Devaney tedy angažuje bývalého agenta tajné služby Franka Farmera. Frank se dostane bez problémů do sídla Rachel Marron, kde žádné bezpečnostní prvky nefungují. Rachel nového bodyguarda odmítá, Frank se naopak skamarádí s jejím desetiletým synem Fletcherem a na Franka si od začátku dělá zálusk Nicki, sestra Rachel, jež v sobě dusí žárlivost na svou úspěšnou sestru.

Celý muzikál, stejně jako film, se nese v duchu lesku a slávy úspěšné popové divy, pro kterou je nemožné žít obyčejný život. Po nějaké době, kdy si Rachel uvědomí, že osobního strážce potřebuje, vyvine se mezi ní a Frankem vztah, který přeroste z pracovní do milostné roviny. Frank jí dopřeje vycházku v anonymitě a v karaoke baru se oba baví, netušíc, že nebezpečný stalker číhá i tam. Později Frank zachraňuje Rachel z davu šílených fanoušků na koncertě, a když se stalker objeví přímo v domě, odjíždějí Frank, Rachel, Fletcher a Nicki na samotu do lesů. Ani tam však nejsou před šílencem v bezpečí a Nicki umírá jeho rukou.

Představení v Karlíně v režii Antonína Procházky se neslo v minimalistickém duchu. Veškeré dekorace v každé scéně byly jednoduché, pouze naznačující prostředí, v němž se odehrává děj. Některé scény dotvářelo minimum vkusných videoprojekcí. Prostředí domu a zahrady tvořilo pouze několik schodišť, kavárna a karaoke bar se skládaly jen ze stolků a jednoduchých LED panelů, chata v horách měla jen gauč a krb, a koncertní pódium na předávání Oscarů bylo úplně prázdné. A přece tomu nic nechybělo. Představení stojí a padá na výkonech, tudíž pozlátko kolem by bylo zbytečné. Scéna Martina Černého a světelný design Pavla Dautovského byly za mě stoprocentní.

Směr, kterým se určitě časem ponese kritika, jsou české texty Adama Nováka. Jelikož se na všech billboardech a vizuálech objevuje název The Bodyguard, a ne Osobní strážce, domnívala jsem se, že písně zůstanou v původním znění. Jsem sice zastáncem překladů zahraničních muzikálů do češtiny, avšak písně z Bodyguarda překlad až tak nutně nepotřebují. Za sebe však mohu říct, že žádný text písně ani mluveného slova nebyl pro mě rušivý, byť jsou diváci dlouhá léta zvyklí na originály v podání Whitney Houston. Možná některé zněly chvílemi jako slušné jazykolamy (zejména ve sborech), avšak neshledávám na tom nic špatného, naopak mě to bavilo a obdivovala jsem pěveckou sehranost sólistů i celé company. Romantické sólové písně Rachel nebo Nicki měly texty celkem jednoduché, nijak nepřekombinované, zvučné a mluvící jazykem, kterému rozumí každý, od teenagera po seniora. Má-li píseň dokonalou melodii i provedení, není třeba mít v textu žádné složitosti, tudíž song I Will Always Love You byl přeložen jednoduše Dál tě ráda mám a nic mu nechybělo. Pokud by však všechny písně zazněly v angličtině, také by mi to nevadilo. 

Ke kostýmům Michaely Horáčkové Hořejší nemám nejmenší výtku. Koncertní kostýmy byly povětšinou třpytivé, ale jednoduché, ostatní naopak přirozené, civilní. Ctily dobu, v níž vznikl samotný film, což byl přelom 80. a 90. let minulého století, kdy v módě (i té na koncertních pódiích) panoval do značné míry nevkus – od neohrabané ležérnosti až po šílené kreace. Kostýmy však všem hercům i company slušely. Nejkrásnější zlatou róbu s korunkou měla Rachel na předávání Oscarů – opět s jednoduchým střihem, a přece úžasnou, dechberoucí, skvěle padnoucí k fantastické písni.

Moje výtka by padla pouze ke scénáři, který sice kopíroval bezchybný film, ale přece jen si žádal jednotlivé scény či charaktery postav aspoň částečně rozvinout. Nejvíc prostoru v tomto ohledu dostaly Rachel a Nicki, a tak se divák může ponořit do jejich pocitů. Frank již tolik možností pro vyniknutí nemá, což mi přijde škoda. Záměru napsat tuto roli pro nezpívajícího herce rozumím (žádný romantický duet ústřední dvojice se tudíž nekonal, což mně osobně nijak nevadilo ani nechybělo), bohužel ani prostoru pro hraní neměl mnoho. Divák se z Frankova života dozvěděl pouze střípky, a tak zůstal úžasný herec na jevišti téměř „nevyužitý“, s nemožností ukázat víc ze svého umění.

Hynek Čermák patří k mým oblíbeným hercům již delší dobu a na jeho filmy se ráda podívám. Ať hraje gangstera, policistu, neurvalého drzouna či věčně dětinského mamánka, jeho herecký um mě baví, dokáže mě rozesmát i rozčílit, a sama se mnohdy divím, kde se v tom nenápadném a nepřitažlivém obličeji (pan herec mi snad promine mou upřímnost) bere tolik emocí, tajemnosti a odrazů charakterů jeho postav. Proto mě jeho obsazení do role Franka velice potěšilo, a musím říct, že se jí zhostil znamenitě. Diváka to možná bude svádět ke srovnávání s Kevinem Costnerem z filmu, ale v tomto případě to není namístě. Pan Čermák byl určitě víc Čermákem než Costnerem, koneckonců muzikálový Frank je napsaný přece jen jinak než ten filmový. A to je dobře. Nejen pro Hynka Čermáka, ale pro kteréhokoliv herce, který ho bude na jevišti hrát. Je proto skutečně škoda, že postava Franka není více rozvinutá do hloubky, navzdory všemu však pan Čermák vystavěl svou roli dokonale, vdechl Frankovi cit i vtip, a těch pár veršů karaoke písně, které mu scénář milostivě dovolil zpívat, zazpíval tak, že si vysloužil obrovský aplaus.

Rachel Marron je naopak role postavená zejména na zpěvu, přece jen zde se srovnání s pěveckou ikonou Whitney nevyhne asi nikdo. Muzikál také staví na hitech, které v podání Whitney válcovaly hitparády a jsou v podstatě nesmrtelné. Pro roli Rachel ale pouze dokonalá zpěvačka nestačí, role skýtá také herecké výzvy. Eva Burešová to vše ale zvládla s lehkostí, profesionalitou a absolutním přehledem. Dokonce si k ní Hynek Čermák dovolil i menší vtípek, který ve scénáři určitě nebyl, a ten také ustála bez vypadnutí z role. Ve zpěvu je Eva čím dál lepší, intonačně i ve frázování bezchybná, a každá píseň v jejím podání se zdála být lehká jako pírko. Hlas má položený spíš níže do altových poloh, umí pracovat s hlasem, zní zvučně, hrdelně, či naopak něžně, poradila si však i s vyššími tóny. Co se mi ale líbilo nejvíc – zpívala vše svým stylem, nesnažila se kopírovat Whitney, nekomponovala do písní „kudrlinky“, které byly kdysi právě specialitkou Whitney, ale technicky přesně a důstojně interpretovala songy, které zná celý svět. Whitney byla jen jedna. Evě se povedlo pomocí písní předat divákovi emoce Rachel a zároveň kus umění Whitney. A to byl ten největší zážitek.

Na zpěvu je postavená také role Nicki Marron, v níž se představila pro mě neznámá Natália Hatalová. Nicki je navenek poslušná, avšak ve skutečnosti žárlivá, prolhaná, frustrovaná svým podřízeným postavením vůči sestře, která slaví úspěch nejen na pódiu, ale i v lásce k Frankovi. Natália mě velmi mile překvapila kvalitním vyzpívaným hlasem a příjemným projevem jak ve zpěvu, tak v herectví, a i v tanci. Výrazná a zajímavá bytost, o níž určitě ještě uslyšíme.

K výčtu hlavních rolí chybí Tobiáš Freja, který si zahrál Fletchera, malého Rachelina syna. Zpívání a herectví mu šlo velmi dobře, není co vytknout. Tato dětská role nebyla zrovna jednoduchá, Tobiáš se musel naučit poměrně dost textu, vše ale zvládl bez jediného zaškobrtnutí.

Překvapilo mě, jak byla vystavěna role stalkera, kterého ztvárnil Jan Sklenář. Je to pouze němý přízrak, který se občas objeví a všechny vyděsí k smrti. Navzdory tomu, že byl důležitý pro plynutí děje, nebylo ho téměř vidět. Když se však se zbraní plížil hledištěm, myslím, že vyděsil i několik diváků.

V dalších rolích se představili Oskar Hes jako Sy Spector, David Suchařípa jako manažer Bill Devaney a Richard Genzer jako šéf ochranky Tony Scibelli. Tyto role byly již pouze herecké. Zbytek ansámblu tvořila už jen pěvecko-taneční company. K choreografiím Ivany Hannichové není také co dodat, byly velmi efektní, působily lehce a stylově. Při poslední děkovačkové písni již tančilo celé obsazení – kromě pánů Čermáka a Suchařípy, kteří se do tance moc nehrnuli a raději pouze tleskali do rytmu.

The Bodyguard na české půdě je opět po delší době kvalitní zahraniční titul, který může lámat rekordy návštěvnosti. Muzikál je vzpomínkou na popovou ikonu osmdesátek-devadesátek Whitney Houston, plný nestárnoucích songů s romantickým nádechem a trendem minimalismu na jevištích. Tím nechci říct, že velkovýpravným scénám odzvonilo, to v žádném případě. Bodyguardovi však pro dokonalost stačí jen málo – úžasná hudba a několik výborných herců a zpěváků. Nic víc, nic míň.