Muzikál The Bodyguard: Když láska (a překlady) nepřežijí

Můj vztah k filmovému megahitu Osobní strážce z roku 1992 nikdy nebyl příliš jednoduchý. Zatímco krásné písně, interpretované fenomenální Whitney Houston, oslovily i mě, filmová postava, kterou ztvárňovala, mi byla natolik nesympatická, že jsem si k ní nikdy nedokázala vytvořit žádný vztah. A v důsledku toho jsem se k tomuto filmu již celé roky nevrátila. Když ale na divadelní scény začala pronikat muzikálová adaptace, uchovávající si původní název The Bodyguard, byl to pro mě důvod dát setkání se zpěvačkou Rachel Marron a jejím charismatickým bodyguardem Frankem Farmerem druhou šanci. A tak se stalo, že jsem muzikálového Bodyguarda postupně zhlédla nejprve ve vídeňském divadle Ronacher a následně i na prknech Hudebního divadla Karlín. Podařilo se snad v Karlíně změnit můj pohled na tento legendární romantický příběh? Bohužel nikoli…

Ačkoliv nejspíš není v silách žádného divadla můj pohled na tento příběh zásadně změnit, díky srovnání s vídeňskou inscenací vím, že minimálně některé věci by se daly i u nás udělat jinak a dle mého názoru lépe.

Nejsilnější stránkou Bodyguarda je beze sporu hudební složka, tedy hity, které máme s Whitney Houston spjaté. Především ten nejznámější I Will Always Love You / Já tě dál ráda mám znají celé generace prakticky nazpaměť a původní anglický text zachovává melodičnost, na niž jsme zde všichni obzvlášť zvyklí. S ohledem na to, že Bodyguarda nevnímám jako klasický muzikál, v němž by písně děj nějak zásadně posouvaly, líbil se mi postup, jaký zvolili ve Vídni. Zatímco činoherní party byly přeložené, písně zůstaly v angličtině a překlad byl zajištěn pouze prostřednictvím titulků. V českém uvedení totiž dochází k paradoxu, kdy se u písní střetává povedené hudební nastudování (Martin Kumžák) v podání výborného živého orchestru s českými texty Adama Nováka. Ty mi zněly velmi nepřirozeně a nedokázala jsem si na ně zvyknout. Je těžké posoudit, zda mám zkrátka originální verzi již příliš zažitou, nebo zda by jiný překlad na podobné problémy třeba tolik nenarážel.

Určitým standardem Hudebního divadla Karlín je opravdu skvěle zvládnutá výprava a ani Bodyguard není v tomto směru výjimkou. Prostory i možnosti karlínského jeviště jsou značné a scéna Martina Černého si pohrává s řadou různých detailů, dotvářejících realističnost jednotlivých prostředí. Krásné jsou také kostýmy Michaely Horáčkové Hořejší. Především dámám to skutečně hodně slušelo a u koncertních kostýmů byl velký prostor se odvázat. 😊 V souvislosti s koncertními čísly hlavní hrdinky musím vyzdvihnout také dynamické choreografie Ivany Hannichové, jež výborně podtrhovaly atmosféru Racheliných výstupů.

Přesto všechno mi ale u Bodyguarda něco chybělo… Postrádala jsem jakýsi „drajv“, na který bývám u jiných inscenací zvyklá. Zkrátka takový ten pocit, že „všichni do svého výkonu dali úplně vše“. A jako celek mě tedy toto dílo vůbec nezasáhlo. Nemyslím si však, že by někdo z umělců odvedl svoji práci špatně. Spíš to na mě působí, že problém bude v jejich režijním vedení (Antonín Procházka), v jehož důsledku se příběh celkově neuvěřitelně vleče a nedokáže diváka zcela pohltit. V podstatě jsem koukala na docela pěkné představení, s výbornými tanečními i pěveckými čísly, nicméně necítila jsem se být jeho součástí. A přitom právě možnost se přenést na pár hodin do jiného světa a prožívat příběh někoho jiného je pro mě hlavní důvod, proč do divadla chodím.

Tento pocit jakési „nezúčastněnosti“ podtrhovaly i různé nelogičnosti v ději, kvůli nimž jsem se zdráhala příběhu uvěřit. Už jenom samotný začátek, kdy dochází k prvnímu setkání Franka s Rachel, působí nepravděpodobně. Neměla by se Rachel zajímat o to, proč je na ni vyvíjen ten náhlý tlak, aby si najala takového profesionála, jakým je Frank? Nemělo by to v ní už v tuto chvíli vyvolat nějaké obavy či otázky? Zajímat se, co je za tím? A když už zjistí skutečný stav věcí (anonymy, bezprostřední ohrožení), je reálné, že by něco takového v klidu přešla a neudělala kolem toho pořádný cirkus? Upřímně, pokud bych měla dojem, že ze mě někdo dlouhodobě „dělá blbce“ a navíc ve věci, co se mě bezprostředně týká a měla jsem ji vědět, asi bych to nepřešla jen tak.

Obecně se mi zdálo, že řada postav mění své chování zničehonic a není zcela zjevné, co je k tomu vede. Nejsilněji jsem to takto cítila u samotné romantické linky ústřední dvojice. Chápu, že je možné přejít z naprostého nezájmu či přímo averze do zamilování. To je ostatně tématem mnoha romantických příběhů. Jenže já bych chtěla vidět ten vývoj. Jak k tomu došlo? Co přimělo Rachel vidět Franka ve zcela jiné perspektivě – natolik, že o něj zjevně začala jevit zájem? Kde dochází k tomu obratu? Neměl by být pro diváky zřejmější? Toto byl pro mě jednoznačně největší problém, protože jsem chemii mezi tímto párem vůbec nedokázala navnímat a celá zápletka se mi tak jevila nevěrohodná.

Možná i to byl důvod, proč mě v Bodyguardovi příliš nepřesvědčil ani Hynek Čermák, jehož jinak považuji za sympatického a charismatického herce, na kterého jsem se v této inscenaci obzvlášť těšila. Je možné, že jsem byla ovlivněná vídeňským nastudováním, v němž to mezi Frankem a Rachel jiskřilo už od první minuty a tamější představitel (Jo Weil) naplnil mé představy o Frankovi beze zbytku. Osobně tyto dojmy také vnímám jako výsledek režijního vedení, kdy titulní dvojice vlastně ani nedostala prostor předvést uvěřitelný vývoj svého vztahu.

Zatímco Frank je role čistě činoherní, obě dámy mají příležitost se blýsknout také po pěvecké stránce, což je u Bodyguarda klíčové. Úkol je jasný. Zazářit při interpretaci slavných hitů Whitney Houston. Tento prostor je dán, zpravidla v rámci koncertních vystoupení, jedné či druhé ze sester Marronových. Začněme tedy tou, jež zůstává ve stínu své slavné sestry. Nicky Marron ztvárnila Natália Hatalová. Tu jsem moc neznala. Měla jsem však od ostatních Statečných informaci, že pokud v divadle narazím právě na ni, bude to stát za to. A byla to pravda. Natália vás totiž už od prvního krátkého výstupu zaujme nádhernou barvou hlasu a zcela suverénním výkonem. Postava Nicky Marron mi navíc připadá nejzajímavější a nejpropracovanější. Oproti filmové verzi je její dějová linka zjednodušena, ale myslím si, že tato změna je ku prospěchu. Nicky je mi díky ní sympatičtější a je snadné s ní soucítit. Pokud bych tedy měla v Bodyguardovi zmínit postavu, která mě nějakým způsobem emočně zasáhla, byla by to právě Nicky Marron ztvárněná Natálií Hatalovou.

Největší očekávání mají diváci od představitelky Rachel. V této roli se alternují Tereza Mašková a Eva Burešová. Jelikož jsou obě fantastické zpěvačky, zajímalo by mě vidět obě dvě. V rámci mé návštěvy nakonec vystoupila Eva Burešová a ta si poradila s touto pěveckou výzvou s naprostým přehledem. V rámci všech hudebních číslech zářila jako respektovaná megastar a výborně se vypořádala s náročnými choreografiemi. Jenom ty nešťastné české texty mi celkový dojem přece jen rušily… Nicméně chápu, že Eva za to opravdu nemůže. 😊 Nic to ale nemění na tom, že se můj vztah k Rachel Marron a Bodyguardovi jako celku nepodařilo ani v Karlíně změnit…

The Bodyguard v Hudebním divadle Karlín tak vnímám spíše jako recitál písní Whitney Houston, propojený jednoduchou, avšak ne příliš věrohodnou dějovou linkou, než jako milostnou romanci. Každopádně si užijete povedená taneční vystoupení i perfektní pěvecké výkony. Vzhledem k mému názoru na filmovou předlohu jsem od návštěvy tohoto kusu neměla velká očekávání, takže jsem nebyla nijak zvlášť zklamaná. Na druhou stranu se nekonalo ani žádné zásadní překvapení, kvůli němuž bych měla potřebu se do karlínského divadla znovu vypravit právě na tento titul.