Muzikál Thrill Me: Kdo jsi bez viny, hoď kamenem

Toto dílo jsem (opět) viděla jako jedna z posledních Statečných, navíc tak trochu za pět minut dvanáct. Zatímco v Ostravě jsem to nikdy nevychytala, když Thrill Me dorazilo do pražského Divadla v Celetné, už jsem neváhala a nenechala si ho ujít. Ač vlastně až v rámci pražské derniéry.

Muzikál mě ale zajímal v podstatě už od chvíle, kdy jsme na našem webu zveřejnili rozhovor s Richardem Pekárkem, který si v Thrill Me zahrál i v daleké Šanghaji. Rovněž jsem byla zvědavá na příběh, o němž mi moji drazí kamarádi tvrdili, že v něm není zcela jednoznačné, kdo je viník a kdo oběť.

Jedná se o vyloženě komorní muzikál, který v podstatě stojí a padá na dvojici herců, kteří tak mají náročný úkol celé představení táhnout. Vytváří to ale zároveň skutečně hodně zajímavou a originální atmosféru. Tu podtrhuje i hudba, která mi však připadá spíše nevýrazná – rozhodně to není nic, co byste si pak pouštěli doma do sluchátek. Vůbec to ale nevadí – naopak, děj je díky tomu ještě silnější. V souvislosti s tím se také dopředu omlouvám… dneska asi budou spoilery, obávám se, že to bez nich nedám.

Ke kostýmům, které byly dobové, nemám moc co říct, zato mě ale fascinovala scéna (obojí Marta Roszkopfová), ve své podstatě skromná, ale zároveň úžasně praktická. Dávala možnost některé rekvizity využít opakovaně.

Thrill Me pro mě bylo neskutečně zajímavé i z psychologického hlediska. Zajímalo by mě, co by na toto dílo říkal někdo, kdo se v tomto oboru skutečně vyzná. Jak by asi Nathana a Richarda rozebral po psychologické stránce?

Kdybych vám měla předložit svůj vlastní pohled na věc, tak úplně nesouhlasím s tím, že jsou oba pánové zároveň viníci, tak i oběti. Alespoň mně to tak úplně nepřipadalo a celou dobu jsem byla spíše na straně Nathana a Richard je za mě svině. Přiznám se, že Nathanovi nepokrytě fandím, dokonce jsem si během představení několikrát přála, aby konečně udělal NĚCO, co by Richardovi definitivně zavřelo ústa. Jakmile tedy prozradil, že byl od začátku „o krok napřed“, udělalo mi to radost.

Po herecké stránce mi rozhodně připadali úžasní oba dva, ale asi je vám už jasné, proč začnu Lukášem Adamem. Nathana v jeho podání mi zkrátka bylo neuvěřitelně líto. Běhal za Richardem jako pejsek a s obrovskýma očima navrch hlavy působil naprosto zranitelně. Jelikož jsem Lukáše viděla i jako Lolu v Kinky Boots, vybavila se mi v této souvislosti i chvíle, kdy je Lola na jevišti poprvé v mužském oblečení a také vypadá jako boží umučení.

Nadšená jsem byla i z Richarda Pekárka, jelikož z jeho provedení Richarda mi bylo vlastně skoro až fyzicky zle, což svědčí o tom, jak fantasticky to zahrál. Připadá mi, že oba herci se zkrátka skvěle hodili do svých rolí, sedí na ně i typově, takže si vlastně neumím představit, že by si třeba úlohy vyměnili. Navíc když uhlazený blonďáček Richard začne mluvit o Nietzscheho představě nadlidí, skoro to až zavání jinou filozofií a jinou historickou etapou.

Každopádně ve mně Thrill Me zanechalo hlubokou stopu, a pokud by se ještě někdy v budoucnu vrátilo, tak na něj ráda vyrazím znovu.