Muzikál Tři v sauně: Intimní chvilka bez vrstev navíc

Stačí jeden špatný pohyb a je vidět všechno… Parafrázuji slova přímo z muzikálu Tři v sauně, který jsem nedávno v doprovodu Annie a Nikči zhlédla v brněnské INDUSTŘE. Myslím, že ta věta dobře vystihuje hned několik aspektů tohoto díla, ale i saunu jako takovou. Je to místo, kde toho obvykle na sobě opravdu moc nemáme. A tím, že odhalujeme tělo, je často snazší odhalit i něco ze své duše. Bez různých vrstev oblečení jsme totiž zranitelnější, jako bychom se sukní či kalhotami odhodili i masky, které si sami pro sebe vytváříme a nosíme je mezi lidi.

Něco podobného se stane i Karlovi, Valerii a Rudolfovi, postavám z muzikálu Tři v sauně. Omylem (náhoda, nebo osud? 😊) se setkají v sauně a slovo dá slovo 😀. Najednou jsou upřímnější, než by byli jinde. Jen někdy situaci zkomplikuje Chtíč, i když i on je vlastně jen upřímný. Rozhodně nemá problém dát najevo, co a koho chce. Je jen na nás, zda mu budeme naslouchat, nebo ne. Každopádně je součástí nás všech a není třeba se za něj příliš stydět. Jen ho tedy musíme umět ovládat, protože i když jsou lidi ve své podstatě též jen obyčejná zvířátka, přece jen už jsme měli pár tisíc let prostor a čas k tomu, aby se nám rozvinul mozek. Takže by bylo fajn ho někdy i využít 😊.

Když už jsem vám zde na úvod rozprostřela své téměř filozofické úvahy a ukázala, že snad nemyslím jen na »to jedno«, můžu s klidem přiznat, že jsem vlastně od Tří v sauně nic moc nečekala, ale vnitřně jsem se naladila především na aspoň trochu žhavou podívanou. Zkrátka se trochu rozehřejeme a půjdeme na čumendu 😀, aniž bychom se museli taky osobně zapojit.

Po zhlédnutí můžu říct, že Tři v sauně rozhodně nabízí víc, za což jsem moc ráda. Autoři Petr Konečný a Matěj Tauš do díla vložili nejen humor, ale i poměrně závažná témata z každodenního života. Zkrátka to nebylo jen trdlování beze smyslu, ale mělo to i nějaký přesah.

No ale samozřejmě nám chvílemi trochu horko bylo! Naštěstí ne doslova, sice jsem se trochu bála, že v originálních prostorech Industry (kde bychom si snáze představili spíš nějaký malý koncert než divadlo) bude asi brzo vydýchaný vzduch, ale naštěstí vůbec. Bylo tam příjemně, snad jen ty židličky byly trochu nepohodlné, tak se omlouvám, že jsem se tam občas trochu kroutila a mlela. Naštěstí muzikál má příjemnou stopáž 120 minut s přestávkou. Já osobně bych možná pauzu posunula o malinko dřív, protože první část byla delší, zatímco druhá už opravdu utekla jako voda.

Ale tím horkem jsem myslela žhavo, přece jenom když se podíváme na kostýmy, z velké většiny je tvoří bílé župany či ručníky a osušky, naštěstí tedy takové, co se dají pomocí cvočků zapnout, takže nepadají a neklouzají, tím pádem jsme vždy viděli jen to nutné a nikdy nic navíc 😂. A to tedy i při těch nejlepších nejdivočejších choreografiích. Za to chválím Karolínu Bínovou a Radku Caletkovou, které za choreografiemi stály, ale též samotného režiséra Tauše. Řekla bych, že nazkoušet to, byl docela oříšek 😊.

Ovšem když už jsem mluvila o kostýmech, musím zmínit také zbytek oděvů, které postavy nosí mimo saunu. Jsou civilní a současné, naprosto geniální jsou za mě volné mikiny s jednoduchými a v rámci děje vtipnými nápisy. Dojde dokonce i na svatební šaty, u nichž tedy nutno říct, že vypadaly až podezřele slušně na to, že v nich Valerie utíkala a dle jejího vyprávění ta cesta nebyla úplně bezproblémová.

Rovněž scéna (Martina Klhůfková) nevymýšlí nic přehnaně komplikovaného, hodně si vyhrajeme se samotnou saunou, která je naznačená pomocí jedné stěny a lavičky. Ovšem pozor, občas se z toho i kouří 😊. Hezkým detailem je převlékací paraván. Své využití našla i točna, což bychom možná u takto komorního představení ani neočekávali.

Ostatně, »přiznané« zde máme i hudebníky z orchestru, kteří sedí na pravé straně jeviště. Ba co víc, dokonce i oni jsou v županech, jako by si také odskočili přímo ze sauny. Skoro mi jich bylo až líto, nejsem si jistá, jestli jim v tom není trochu zima, ale nestěžovali si. Přitom možnost rozhodně měli, protože kromě toho, že se nám postarali o skvělý hudební zážitek, si totiž částečně v muzikálu střihli i nějaký ten herecký výkon. Představení nám přineslo hned několik momentů, co do jisté míry rozbíjely tzv. čtvrtou stěnu, což mi nevadilo, naopak mi to ve většině případů připadalo velmi vtipné, hravé a originální. Jen se přiznám, že scéna s balením jointa byla onou pověstnou výjimkou potvrzující pravidlo. Připadalo mi to zbytečně protahované a vlastně trochu nadbytečné. Zřejmě to tak ale musí být, aby dostatečně jasně zaznělo i jméno sponzora.

Pochválit mohu nejen orchestr, ale též celé herecké obsazení. Občas se stane, že někomu role nesedne, některý výkon je třeba lepší než jiný apod. Zde jsem měla pocit, že byli všichni vyrovnaní, všichni stejně skvělí a hlavně na stejné vlně. Myslím si, že si režisér vybral svůj tým opravdu dobře, ostatně v rozhovoru, který jste si na našem webu již mohli přečíst, nám naznačil, že vybíral především z řad svých blízkých. Řekla bych, že na divadle (a také u filmu a seriálů) je to důležitý aspekt, protože když je lidem spolu dobře a mají se rádi, zkoušky jsou pro ně hned větší radost. Občas se ta super atmosféra propíše i do samotného díla, což se podle mě právě zde docela povedlo 😊.

Pojďme ale ještě zatleskat každému zvlášť, začnu Panem Chtíčem, protože je mi jasné, že ten vás stejně zajímá nejvíc 😀. Hynek Mikuš působí jako sympatický mladý kluk, blonďák štíhlé postavy, a proto když poprvé udělal ten svůj »ďábelský hlas«, bylo to nečekané a překvapivé. Postupem času jsem si na ty jeho blázniviny vlastně zvykla. A vlastně mi začal být i sympatický. Ostatně, jak sám v jedné scéně říká, není žádný Mefisto a nikdo jsme s ním nepodepsali smlouvu vlastní krví. Je to jenom taková metafyzická verze Barneyho Stinsona, není tedy důvod se ho bát a ošklivit si ho 😊. Oceňuji, že kolikrát i pobavil, třeba chozením po neviditelných schodech. V představení měl kromě Chtíče i další roličky, na což sám narážel téměř ke konci, když odmítl jinou postavu přivolat, protože se „nechtěl převlékat“ 😀. Speciální vzpomínku si pak uchovám na jeho ztvárnění švédského hokejisty. „Helma, helma!“ bylo správně ulítlé, ale především mi utkvěl ten konec s hláškami, typickými pro všechny »hokejky« světa 😀. Řekla bych, že snadno uhodnete, co by tak mohlo zaznít 😊.

S Chtíčem toho prožil hodně Karel, kterého ztvárnil Jakub Nesnídal. Karel je právník a asi trochu děvkař, ovšem i jeho si podle mě velmi rychle oblíbíte. Možná je to tím, že zrovna neprožívá lehké období, díky čemuž působí zranitelně. Jakuba bych čistě podle typu asi na přelétavého týpka Karlova typu nešacovala, ale on to dokázal uhrát naprosto přesvědčivě. Tipla bych, že vás snadno okouzlí, tak jako se to stalo v mém případě 😊. Nesnídalův Karel si mě během chvilky omotal kolem prstu 😀.

Fandila jsem nejen jemu, ale i Valerii, která v podání Kristýny Selešiové působila jako krásná a sympatická žena. Jak jsme se těsně po představení dozvěděli, pro Kristýnu se jednalo o její premiéru a navíc celý muzikál odzpívala i přes zdravotní indispozici. A já to teda vůbec nepoznala 😊! Byla prostě dobrá. Skoro si říkám, jak asi zpívá, když je úplně zdravá 😀. To tedy asi musí být bomba.

Radku Caletkovou alias Sofii teď chvíli nebudu mít ráda, ale i to je v tomto případě poklona! Vydržte, vysvětlím… Sofie se nám v příběhu už zpočátku předvedla jako ne zrovna spolehlivá osoba. Těžko ji popisovat slušně, ale řekněme, že někoho nechá na holičkách a zlomí mu srdce, ovšem jakmile má ona sama problémy, má pocit, že je všechno zapomenuto a chce ho zase zpátky. Nebo minimálně od něj vyžaduje pomoc, jako by se nic nestalo. Holka to sice taky neměla v životě zrovna snadné, ale v mých očích jí to nedává právo se takhle chovat, tím pádem jsem ji, především v úvodu druhé půlky představení, hrozně nesnášela a měla jsem sto chutí ji seřvat. I když myslím, že na samém konci i ona našla to, co hledala, a my jsme jí asi i odpustili, nebo jsme ji minimálně vzali na milost. Tím pádem tleskám Radce za to, jak se skvěle popasovala s takto nevděčnou rolí.

A to nejlepší na konec? 😊 No, schovávám si ve speciální kapsičce županu (s frčkama! 😀) ještě Rudolfa v podání Jakuba Gabriela Rajnocha. Toho už jsem přece jenom znala i před Saunou, nemusím ani dlouho přemýšlet a vybaví se mi jeho Ramin v Souboji Titánů. Nutno říct, že zde měl Jakub diametrálně odlišnou roli a skoro bych ho v ní ani nepoznala. Zvládl to opět na výbornou. Zejména bych ráda vyzdvihla jakousi křehkost, která z Rudolfa vyzařovala a která tam byla potřeba, vzhledem k tomu, jaký těžký úděl si zrovna pro něj osud nachystal. Jakubovi se podařilo i v podstatě nemožné – uvěřili jsme mu, že má dospělou dceru 😀. Nutno ale dodat, že v druhé půlce Rudolf, pod vlivem jistých látek, zase velmi rychle omládl, což bylo osvěžující 😊. Proč mi právě Rudolf asi nejvíc přirostl k srdci? Bylo mi ho líto a ani na moment jsem nepochybovala, že má dobré srdce. O to víc jsem mu přála, aby došel nějakého šťastného konce (teď to ale nemyslím sexuálně, na co zas myslíte? 😀) a byl spokojený. A nejen s jeho oblíbenou Piña Coladou v ruce. Těžko uvěřit, že takový sympaťák je vlastně »zelenej mozek«, i když občas to z jeho řeči těla bylo přece jen trochu patrné. I bez těch frček na župánku 😀.

Na závěr se samozřejmě omlouvám všem hokejistům (a pro jistotu i hokejovým fanouškům) a také vojákům z povolání, nic proti vám 😊! To víte, já už prostě trochu blábolím, to bude tím horkem… v sauně 😀. Já se jdu radši zase trochu zchladit, každopádně byste měli vědět, že někdy je fajn nebrat se zas tak hrozně vážně. A pokud jsem vás přece jen namíchla, zkuste odbourat stres třeba… v sauně! Nebo radši na muzikálu Tři v sauně 😉.