Muzikál Troja: Mír a láska na bitevním poli

Říká se, že v lásce a ve válce je dovoleno vše, ovšem muzikál Troja toho nezneužívá a naopak předkládá příběh, v němž je mnohokrát skloňováno slovo mír. Na tuto novinku jsem vyrazila do Divadla Broadway jako doprovod své maminky, která ode mě lístky dostala jako dárek k narozeninám. Film z roku 2004 totiž doslova miluje a dívá se na něj téměř s pravidelnou přesností. Společně jsme se také kdysi dozvěděly, že Broadway chystá muzikál Troja, ovšem mezitím proběhl covid a další změny, a tak jsem si nakonec zakázala se na tento titul těšit.

Nějaká očekávání jsem přesto měla, a to především z hlediska samotného příběhu. Ten nebudu podrobně rozepisovat, protože věřím, že už jste se s ním již v nějaké podobě setkali, ať již díky samotné Homérově Iliadě či pozdějším upraveným verzím, případně díky mnohým filmovým zpracováním. I přesto asi v textu řadu věcí prozradím, takže rovnou to berte i jako varování před spoilery 😊.

Bývala bych si především přála, aby mě scénář, o který se postaral Libor Vaculík (rovněž se ujal režie), přikoval do sedačky. Aby mi vše utíkalo jako voda a abych každou chvilku silně prožívala. Bohužel to se nestalo, představení mi připadalo velmi zdlouhavé a nastaly i okamžiky, kdy jsem se nudila.

Napjatě jsem například očekávala, jak Troja zobrazí Achilleův vztek ve chvíli, kdy umírá jeho druh Patrokles. Jak se utká s Hektorem a jak za ním přijde král Priamos a prosí ho, aby mu vydal synovo tělo. Ano, už z těch mých očekávání je vidět, že láska Parida a Heleny pro mě není úplně stěžejní – sice má v ději své místo, ale vlastně je jen takovou branou, co nás uvádí k dalším postavám a jejich zápletkám. Nutno říct, že zmíněné momenty se na divadle skutečně objevily a opomenuty nebyly, bohužel se v mých očích nestaly vrcholnými chvílemi. Především ona Priamova prosba o vydání těla podle mě neměla ani zdaleka sílu, jakou mít mohla. V muzikálové verzi to nebyl jen rozhovor dvou mužů z opačných stran barikád, ale svůj prostor zde dostala i Briseovna, Achillova milá. Též náš velký hrdina je na jevišti o poznání víc tvrdohlavý a dlouho nechce ustoupit. Působí to sice efektně, ale trochu se tím bohužel ztrácí to kouzlo, že i nepřátelé ve válečném konfliktu k sobě mohou chovat úctu a respekt.

Abych byla spravedlivá, muzikál vypíchl zase jiné momenty a dočkali jsme se zkrátka zase jiných vrcholů. K nim patřil konec první poloviny, velmi zajímavá mi připadala scéna též s ikonickým dřevěným koněm a celá následná bitva, ale jednoznačně nejsilnější byl závěr celého, téměř tříhodinového, představení. Upřímně chvílemi to už bylo opravdu příliš dlouhé a pomalu jsem se chystala na potlesk a děkovačku, ovšem místo toho přišel ještě poslední obraz. Jednalo se o perfektní tečku, která jako by celou Troju přenesla do dnešních dob a dala nám jasné poselství, že hrůzy, co se děly tehdy, se bohužel dějí i dnes. Píseň, v níž všechny postavy zpívají, že své syny si nenechají vzít, má v sobě velkou sílu a zasáhla mě do srdce asi jako ten osudný šíp Achilla do patičky. Uronila jsem jednu slzu a hned jsem tím Troje v hodnocení přidala jednu pomyslnou hvězdičku navíc.

Jak již možná víte, z hudebního hlediska má Troja celou řadu autorů a upřímně se mi ani nechce je všechny vypisovat. Za zmínku podle mě stojí spoluautorství Michala Penka, jehož píseň O bláznech s novým textem uzavírá první polovinu. Nešlo si nevšimnout, je to skladba, kterou asi všichni alespoň vzdáleně známe. Přesto se mi nakonec k Troje hodila, ač bych to předem nečekala. Pokud vyčnívala, pak ovšem pozitivním směrem, protože to byla melodie, která člověku zůstala chvíli v hlavě. Jinak byla hudba Troji poměrně různorodá a pestrá, chvílemi působila rockově, jindy měla hodně moderní popový nádech, většina songů bohužel ale vyšuměla z mé paměti téměř okamžitě. Navíc kolikrát jsem se přistihla, že si říkám, proč už nějaká písnička neskončí a proč tam vlastně vůbec je. Některé sice rozvíjely pocity postav, ale děj z mého pohledu úplně neposouvaly vpřed, spíše ho brzdily. Asi nejvíc mě nakonec bavila hudba, tzv. přechodová, tedy ta, co doprovázela zatmívačky během proměny scény. Zároveň si ale myslím, že dám možná ještě tomuto muzikálu někdy v budoucnu šanci a budu doufat, že podruhé, když už vím, co čekat, budu vše vnímat zase trochu jinak.

Každopádně jedním z pozitiv Troji jsou texty, jejichž autorem je Václav Kopta. Shodou okolností se byl na repríze, kterou jsem navštívila, také podívat. Jeho slova vždy dobře popisovala danou situaci, nepůsobila nepatřičně a zároveň si myslím, že se právě díky textům podařilo i trochu sjednotit celkový styl tohoto díla, zvlášť když hudbu dělalo tolik různých lidí.

Zážitek z Troji vám jednoznačně pozvedne i pohled na celkovou výpravu. Především kostýmy Romana Šolce, a to v první řadě ty úbory, které mají na sobě ženské postavy. Ať už Helena, Andromache či Briseovna, všechny vypadaly naprosto božsky. Jemné a na pohled vzdušné látky, překryté vlasy, zde nemám námitek, připadalo mi, že jsem se propadla přímo do Starých řeckých bájí a pověstí. Rovněž pánové měli z velké většiny slušivé ohozy, snad jen ta bílá barva v případě Achillovy zbroje byla poměrně odvážnou volbou, navíc v kombinaci s velmi krátkou „sukénkou“, na kterou si pánové musí dávat pozor, aby neodhalili víc, než je zdrávo. Co se týče dam, tam vybočoval z řady snad jen kostým postavy jménem Hemina. Působil na mě až příliš moderně, nelíbil se mi jeho vzorek, co mi připomínal spirály, a myslím, že představitelce Heminy Andree Holé ani moc neslušel a nelichotil jí.

Scénu Petra Hlouška mohu též pochválit, a to především jakousi oponu, na níž je zachycena Troja, a následně i veškeré projekce, které nás skvěle přenesly v prostoru i čase a navodily perfektní atmosféru. Kulisy přímo na jevišti, většinou se jednalo o jakési oblouky naznačující architekturu, fungovaly stejně dobře, jen si tedy herci museli trochu dávat pozor na energickou chůzi a gesta, protože ač vše vypadalo pevně, občas se oblouky povážlivě rozkývaly a odhalilo se tím, že jsou lehoučké jako z papíru. A to malinko kazí iluzi 😊.

Moc se mi líbily také choreografie Anet Antošové. Už jsem ji chválila v mém článku o Okně mé lásky, ale chci ještě zdůraznit, že jsem moc ráda, že dostala příležitost i zde. Je vidět, že má originální nápady. Za taneční prvky se tak Troja nemusí vůbec stydět, naopak – konečně to jednou není jen bezduché mávání rukama a chození po jevišti. Společně s bojovými scénami Petra Nůska se podařilo moc pěkně zobrazit válečnou vřavu a boj.

Myslím, že kladem Troji je rozhodně i početné a pestré obsazení. Věřím, že každý si tam najde své favority. A tentokrát Divadlo Broadway nesázelo jen na „velká jména“ a tváře z televize, ale nebálo se dát příležitost i některým méně známým, přesto značně talentovaným lidem.

Jsem ráda, že jsem měla možnost v roli Heleny vidět Janu Koptovou. Vím, že zpívá, ale bylo to mé první setkání s ní, a proto můžu s radostí říct, že to bylo setkání velmi příjemné. Hlas má moc krásný a umí s ním pracovat. Rovněž vzhledově se mi na roli Heleny hodila. Ano, představuju si ji totiž jako blondýnku 😊. Ale i druhé dvě alternace, ač mají vlasy tmavší, jsou skutečně půvabné, a tak zde určitě nikdo zklamán nebude.

Bude to zřejmě nyní vypadat, že přeskakuju některé mužské role, ale není to tím, že bych snad gentlemansky a jen ze slušnosti dávala přednost dámám. Ba ne, pravda je taková, že ačkoliv tohle není Kleopatra, i přesto platí, že Dámy vládnou. Představitelky ženských rolí byly naprosto skvělé, herecky i pěvecky mě nadchla Michaela Štiková (za svobodna Gemrotová) v roli Andromache. Moc pěkně se k sobě hodili s Hektorem v podání Josefa Vágnera, a proto bylo snadné si tuto dvojici zamilovat a fandit jim.

Též Nelly Řehořová v roli Briseovny předvedla krásný výkon a rovněž tvořila pěkný pár s Achillem v podání Petera Pechy. Achilles je podle mého v této verzi v podstatě hlavní postavou a sledujeme jeho vývoj, ovšem jeho vztah s Briseovnou moc dobře rozpracovaný není. Nevíme, jak se seznámili, co je svedlo dohromady, prostě jsou spolu, pak možná spolu už nejsou a tak dále 😂. Jejich poslední společné chvíle na jeviště ovšem stály za to.

Na pomyslnou první příčku si sama pro sebe stavím Andreu Holou alias Heminu. V druhé polovině vyfasovala ještě další role, ale o nich mluvit nechci, protože mi připadaly v ději naprosto zbytečné. Hemina možná též pro někoho může být nepodstatná, ovšem mě osobně její příběh zaujal vůbec nejvíc. Ať už proto, že v muzikálu plném dvojic je ona vlastně »plonková« a mrzí ji, že nemá rodinu a děti. Pomáhá starat se o miminko Hektora a Andromache, a v podstatě v nich má takřka náhradní rodinu. Přesto si občas nemůže pomoci a trochu závidí. To vše nám odhaluje její sólo, které je působivé po textové i pěvecké stránce a Andrea ho navíc vyšvihla jako bohyně. A přitom měl být boží syn jen Achilles 😂.

Tak, kým pokračovat a kým vyprávění zakončit? To je oříšek, asi bych si měla pozvat Odyssea, aby zase něco šikovného vymyslel. V této úloze jsem měla možnost vidět Tomáše Novotného, což jsem si ostatně i přála. Vyšlo to zcela náhodou, ale jsem tomu ráda. Myslím si, že neměl prostor zde vyniknout, ale alespoň mi zpříjemnil den. Vyloženě jsem si vychutnávala chvíle, kdy se na jevišti potkal s postavami Menelaa a Agamemnona, protože tyto pány ztvárnili muzikáloví matadoři Josef Vojtek a Marian Vojtko. Když tato trojice spojila síly, připadalo mi, že je to dárek vyloženě pro mě. Pánové Vojtek a Vojtko mají sice podobné příjmení, v reálu samozřejmě bratři nejsou, ovšem děj z nich bratry udělal. Zdálo se mi to jako skvělá kombinace, pánové se dobře doplňovali a vzájemně na sebe slyšeli. Skoro jsem měla dojem, že je vyloženě baví se na jevišti potkávat, možná už jen proto, že kolikrát byli spíše alternacemi (například v Angelice či Tarzanovi). Navíc pěvecky měl Marian v Troje opravdu prostor vyniknout – i moje maminka po představení uznala, že má skutečně silný a znělý hlas.

Pepa Vojtek by se mi zase hodil i na roli krále Priama, toho ale hrají jiní tři pánové. Při pohledu do programu jsem si říkala, že by mě zajímal Oldřich Kříž, každopádně natrefila jsem na Ladislava Spilku a vůbec jsem nezalitovala. Dosud jsem ho nikdy neviděla v takto výrazné roli, navíc kladné! 😊 Působí spíše jako drsňák, ale zde se mu povedlo stát se důstojným panovníkem a především moudrým a milujícím otcem dvou synů, Hektora a Parida.

Když se podíváme na všechny jeho tři představitele (Milan Peroutka, Vojtěch Drahokoupil a Ondřej Havel), je nám jasné, že se muzikál snažil hledat především mezi mladými kluky, kterým snadno uvěříme, že prožívají s Helenou svou první velkou lásku. Tím pádem se snad dá i omluvit to, že Paris působí jako trdlo a floutek. Nevím, co na něm Helena vlastně vidí, ale právě válka, kterou jejich láska rozpoutá, z něj nakonec udělá pravého muže. Myslím, že Vojta Drahokoupil, na něhož jsem narazila já, tuto proměnu hezky vystihl. Na začátku bych si o něj ani kolo neopřela, ale ke konci už je to správný hrdina. Navíc bych řekla, že s Janou se k sobě hodili. Jen nevím, nakolik by to platilo i u Felicity Prokešové či Jitky Boho.

Last, but not the least, zkrátka poslední jméno, které chci zmínit, je představitel Patrokla. V mém případě ho ztvárnil Petr Cemper a musím přiznat, že jsem ho dosud neznala. O to větším překvapením se pro mě stal. Moc se mi líbil jeho hlas a také to, jak mu to ladilo s Pechou alias Achillem. Pánům se podařilo dobře naznačit i pouto, které Achilla s Patroklem pojilo.

Zase jsme si jednou v divadle uvědomili, že některá témata nestárnou. Vždy budou mladí řešit lásku, ženy se budou bát o své muže a děti, starší pánové už si budou pro své potomstvo přát klidnější život v míru. A vždycky se najdou nějací mocipáni, co vše rozbourají a zničí jen proto, že se jim zrovna zachce. Ať 3 tisíce let před naším letopočtem či v roce 2024, vlastně se zas tak moc na tom světě nezměnilo a bohužel jsme se příliš nepoučili. Zřejmě ani muzikálová Troja nebude mít tu moc, že by zastavila všechny války světa, ale aspoň nám divákům připomene, co je důležité a co ne. 😊