Muzikál Troja: Promarněná příležitost

Trojská válka. Myslím, že téměř každý o této historické události či legendě již někdy slyšel. Helena, žena spartského krále Menelaa, okouzluje svojí nesmírnou krásou nejednoho rozumného muže. Co teprve, když se setká s mladičkým Paridem, trojským princem, který příliš rozumný není? Paris totiž okouzlen Heleninou krásou nedbá dobře míněných rad svého bratra Hektora, nezajímá se ani o bezpečnost a mír své země a Helenu odváží (spolu s ukradenou pokladnicí) do Troje. Tím rozpoutá válku a způsobí nesmírné ztráty na obou stranách… Bylo asi otázkou času, kdy se tento příběh, poukazující na zbytečnost a nesmyslnost války, vycházející z dějin starověkého Řecka, dočká po řadě zfilmování také své muzikálové podoby. Muzikál Troja, kterému jsme se v našem dřívějším článku z doby jeho příprav již podrobně věnovali, byl v Divadle Broadway uveden již v únoru tohoto roku a já na něj slyšela názory natolik protichůdné, až mě to přimělo vypravit se na něj také.

A jaké dojmy jsem si tedy z Troje odnesla já? Bohužel velmi rozporuplné. Hlavní problém asi bude ten, že nejspíš nejsem úplně cílový divák Divadla Broadway. V plném sále nadšených diváků tleskajících vestoje jsem se tentokrát cítila poněkud nepatřičně, trochu jako kdybychom každý viděli úplně jiné představení. Nadšení ostatních jsem totiž nesdílela. Vlastně mě to i trochu mrzí, protože si myslím, že Troja má rozhodně potenciál, ať už silný příběh, který mohl přinést i celou řadu aktuálních myšlenek a témat, či zajímavý tvůrčí tým a řadu slibných jmen v obsazení. Navíc divadlo tentokrát dalo prostor i méně okoukaným tvářím a nesázelo pouze na hvězdy, jak zde bývá zvykem. Doufala jsem tedy, že na některé z nich tentokrát i narazím, a jsem ráda, že se mi to z části i splnilo.

Po hudební stránce je Troja velmi různorodá, místy bych řekla až nesourodá, což bude nejspíš způsobeno i tím, že za hudbou stojí poměrně početný autorský tým a dočkáme se tak melodií rockových i popových. Po představení mi ale v hlavě zůstala pouze píseň Michala Penka O bláznech, kterou s novým textem Václava Kopty pod názvem Lež můžeme v muzikálu slyšet rovnou dvakrát. Právě díky textům Václava Kopty se daří vše nějak udržet pohromadě a Troja tak přece jen tvoří jeden kompaktní celek.

Bohužel jsem se ani tak nemohla zbavit dojmu, že představení nemá příliš spád a příběh je plný nepodstatných odboček či přímo zbytečných čísel. Opakovaně se mi tak stávalo, že moje pozornost od dění na jevišti utíkala někam úplně jinam. Naopak si myslím, že některým klíčovým momentům mohla být věnovaná větší pozornost, aby získaly na síle. Ačkoliv mi obvykle k dojetí stačí hodně málo, tentokrát mě nic do takové míry nezasáhlo. Paradoxně na mě nejsilněji zapůsobilo úplně závěrečné číslo Své syny nenechám si vzít, které je vlastně už součástí děkovačky. Přináší totiž asi vůbec nejsilnější myšlenku o zbytečnosti války a určitý přesah do současné doby.

Největší síla Troji tak tkví pravděpodobně ve vizuální stránce. Opravdu povedené jsou kostýmy Romana Šolce, které vypadají především na všech ženských hrdinkách naprosto úchvatně. Myslím ale, že ani pánové nemohou být nespokojeni. Dobová móda mi obvykle připadá vůči nim poněkud krutá, tentokrát se ale vše podařilo tak, že ani u nich jsem se nad žádným z kostýmů nepozastavila a vlastně jim to i docela slušelo.

Co se týče scény Petra Hlouška, z počátku je velmi úsporná a na jevišti toho k vidění moc není. Antickou éru nám přibližuje několik oblouků či sloupů a kamenných kvádrů, zbytek je dotvořen projekcemi. Nikdy jsem neměla jejich využívání příliš v lásce, ale tentokrát podle mě projekce nebyly nadužívané a nijak mě nerušily. Díky dostatečnému prostoru mohou vyniknout rozličné choreografie Anet Antošové či bojové scény. V závěru se ocitáme za branami Troji a nahlédneme tak přímo do města, což vypadalo skutečně působivě, stejně jako trojský kůň, s jehož pomocí se Sparťané do města dostanou.

Přestože je trojská válka především záležitostí mužů, muzikálu Troja v mých očích vládnou ženy. Obecně bych totiž řekla, že v rámci obsazení byly ženské výkony jednoznačně ty nejsilnější.

Asi největší divácký ohlas a pozornost si pro sebe „ukradla“ Pavlína Ďuriačová, která vystoupí hned v několika rolích. A to i přesto, že všechny tyto role jsou pro příběh Troji postradatelné. Diváky si totiž získá fantastickým zpěvem i velmi dobrým hereckým výkonem. Asi nejzajímavější postavou, kterou ztvárňuje, je služebná Hektora a Andromache – Hemina, která se stará o jejich dítě. Ta do své jediné písně vloží všechny své nenaplněné touhy i zoufalství a může tak hned v úvodu diváky zaujmout. Její příběh ale vyzní zcela do ztracena, což je škoda, protože i osud Heminy by mohl mít slušný potenciál, kdyby nám byl postupně nějak rozkrýván. Ostatní čísla, v nichž vystoupí, mi již připadala naprosto postradatelná (zejména úplně mimo kontext začleněná píseň rybářů a zlaté rybky). Na druhou stranu se jedná o výstupy, které dodávají Troje příval energie, který mi zde jinak dost chybí. Je možné, že právě to byl i záměr tvůrců a důvod, proč tuto víceroli napsali.

Po pěvecké i herecké stránce musím vyzdvihnout také Michaelu Štikovou (Gemrotovou) a Karolínu Tothovou, tedy představitelky Andromache a Briseovny. Obě dámy využily svůj prostor na maximum a se svými hereckými partnery tvořili uvěřitelný pár. A navíc jim to neskutečně slušelo. Zejména u Karolíny, kterou jsem dosud prakticky neznala, mě potěšilo, že jí byla svěřena takto velká role, v níž mohla vyniknout.

Ženou, která za všechno může, je Helena. Musím přiznat, že v rámci alternací, moji představu Heleny nejvíce naplňuje Felicita Prokešová. Já však v této roli viděla Janu Koptovou. A byla jsem ráda, protože jde o další méně známou tvář, kterou jsem tak měla příležitost lépe poznat. Vlastně jejímu výkonu nemůžu nic vytknout. Naopak. Jana je dostatečně krásná i talentovaná, aby tuto roli zvládla. Jsem přesvědčená, že ji čeká slibná budoucnost, ať už v muzikálech, či mimo ně. Přesto si jako Helenu představuju spíše ženu zkušenější, která dokáže muži trochu manipulovat, nežli někoho, kdo na mě působí naprosto nevinně, skoro až andělsky. Na druhou stranu, rozhodně ani to není špatně a myslím si, že o ideální představitelce Heleny by se tak dalo dlouho diskutovat. 😊

A nyní přistupme k zástupcům Troji. Asi největší dojem na mě udělal Ondřej Bábor, který byl v roli Hektora zcela přesvědčivý. Věřila jsem mu naprosto vše – starostlivého otce, milujícího manžela, nedoceněného syna i zodpovědného prince plného obav i strachu, jelikož si velmi dobře uvědomuje, co Paridův neuvážený čin způsobí. Ale také statečného válečníka, který se dokáže postavit Achillovi.

Obsazení Milana Peroutky do role Parida jsem se nejprve trochu obávala, ale vzhledem k tomu, že je hned z počátku zjevné, že je Paris prezentován spíše jako milovník než bojovník, poměrně rychle jsem se uklidnila a připustila, že je vlastně ideální volbou. Myslím, že v této roli odvedl velmi přesvědčivý výkon, ať už jde o počáteční poblouznění, či jeho určité dospění v samotném závěru.

Líbil se mi i Ladislav Spilka jako jejich otec Priamos, který asi nejvíce zaujme ve scéně, kdy žádá Achilla o vydání mrtvého Hektora, aby jej mohli důstojně pohřbít.

Stranu Sparty představuje král Menelaos ztvárněný Bohoušem Josefem a především jeho bratr Agamemnon v podání Mariana Vojtka, kterému role proradného a sebestředného krále velmi sedla.

Bohužel ve stínu svých kolegů zůstali představitelé dvou klíčových postav – Peter Pecha coby neohrožený Achilles a Petr Vondráček jako důvtipný Odysseus. Petera Pechu znám i z celé řady jiných rolí a například jako Lujko Zobar v Cikáni jdou do nebe je, dle mého názoru, skutečně skvělý. O to víc mě mrzí, že mě jako Achilles vůbec nepřesvědčil. Achilla vnímám jako poměrně složitou osobnost, která musí čelit nejen svým protivníkům, ale také manipulaci ze strany krále Agamemnona. Myslím si, že tato role má slušný potenciál pro to vyniknout. Peter jej ale nedokázal dostatečně využít.

Co se týče Petra Vondráčka, myslím, že měl smůlu hlavně v tom, že mu zvukař prokázal medvědí službu a opakovaně se stávalo, že jeho zpěv přehlušila hudba natolik, že mu nebylo prakticky vůbec rozumět. Ostatně nevyrovnanost hudby a zpěvu se poměrně často opakovala a několikrát na ni doplatila i company.

V menší roli Patrokla se představil pro mě neznámý Petr Cemper, který mě i na poměrně malém prostoru zaujal. V jeho případě se těším, že jej budu mít příležitost v budoucnu zase někde vidět.

Muzikál Troja bohužel vnímám jako promarněnou příležitost. Ze známé legendy mohl vzniknout příběh plný zajímavých myšlenek i propracovaných postav, kterým by Divadlo Broadway vybočilo ze svého standardu a přineslo do svého repertoáru něco průlomového. To se nestalo a, soudě podle vyprodaného představení plného nadšených diváků, nejspíš ani nestane. Přesto zde narazíte na nejeden velmi dobrý herecký i pěvecký výkon. Ačkoliv se na tento titul už nejspíš nikdy nevrátím, jsem moc ráda, že dává příležitost i méně známým hercům, které jsem díky Troje měla možnost v divadle vidět.