Muzikál Velká ryba: Pohádkový úlovek

Dnes si společně zarybaříme, jelikož na programu je muzikál Velká ryba, který ještě donedávna uvádělo Městské divadlo Brno. Já jsem stihla představení zhlédnout jen těsně před jeho derniérou. Vlastně mě docela mrzí, že už Velká ryba dál nepoplave, ale je pravda, že lístky na tento kousek se daly ulovit vlastně i na poslední chvíli, což jinak v Brně nebývá zvykem. Ovšem na jedné z posledních repríz to vůbec nebylo znát – hlediště bylo krásně zaplněné a hlavně bylo vidět, že si to všichni přišli především užít a rozloučit se. Panovala tam velmi krásná atmosféra.

Příběh Velké ryby už možná někteří z vás budou znát díky filmovému zpracování v režii Tima Burtona. Ten má naprosto specifický styl, já ho popravdě stále ještě objevuji a už pomalu přicházím na to, že ač se mi některé jeho filmy líbí například z hlediska scénáře, ta vizuální stránka mi ne vždy sedne. To je případ právě i filmové Velké ryby, na kterou jsem se koukaly spolu s Annie a Nikčou. Děj moc hezký, myšlenka skvělá, ovšem bylo to, jako bych viděla filmové zpracování nějaké své oblíbené knihy (ovšem já knižní předlohu od Daniela Wallace nečetla), ale vize režiséra se s tou mou nepotkala. Je pravda, že ještě před zhlédnutím filmu jsem četla článek Annie právě o brněnské verzi muzikálu, což mohlo moji představu do jisté míry ovlivnit. Už tehdy jsem si říkala, že chci tomuto dílu dát šanci. Jenže nějak to nevycházelo, až právě doteď. A nutno říct, že v Brně se podařilo má očekávání naplnit měrou vrchovatou. Tak nějak si představuji, že má vypadat pohádka se vším všudy. Barevná, něžná, veselá i smutná, přesto taková, co pohladí po duši. Možná není náhoda, že Velká ryba odplouvá ve chvíli, kdy MdB představilo Pohádku o živé vodě. Mimochodem, na tu jsem samozřejmě též zvědavá.

Ale teď už se pojďme ponořit hloub do řeky a mrknout se přímo na Velkou rybu. Pokud příběh přece jen neznáte, ráda prozradím, že zde především kráčí o souboj, v němž jsou na jedné straně fakta a na druhé historky a vyprávění. Já osobně mám asi blíž k fiktivním příběhům, k barvitosti fantazie oproti (někdy) nudným faktům. Na druhou stranu leckdy i sám život přinese natolik barevné příběhy, že by je ani nejschopnější autor neměl šanci vymyslet, takže nic není černobílé.

V muzikálu tento rozpor mezi těmito dvěma životními pravdami reprezentují otec Edward Bloom a jeho syn Will. Syn už je dospělý, žení se, zakládá rodinu a pomalu zjišťuje, že o svém otci vlastně neví všechno, co by si přál. Cítí, že je třeba využít zbylý čas k tomu, aby si promluvili, našli společnou řeč a vše vyřešili, jenže otec je poměrně dost tvrdohlavý a stále jenom opakuje ty samé historky ze svého života, v nichž je za největšího hrdinu. Právě prostřednictvím těchto příběhů se vracíme do minulosti a sledujeme jeho neobyčejný život, plný dobrodružství.

Edward sám o sobě je dost pohádkář, ovšem pohádkové vyznění jeho vyprávění ještě podtrhuje vizuální podoba představení, která mě okouzlila po všech stránkách. Kostýmy (Andrea a Adéla Kučerovy) rovněž obsahují jak běžné outfity všedního života, tak i mnohem pohádkovější ohozy – třeba úbor obra, kostýmy pro cirkusáky, apod. I ty obyčejnějšího rázu jsou ale něčím zvláštní či kouzelné – třeba Sandře všechny její modré šaty neuvěřitelně slušely. Klobouk dolů! Jen nevím, koho v té fiktivní Americe napadlo navrhnout oranžovo-zelené školní uniformy pro studentky univerzity pro rusovlásky. Jen zelené by byly vhodnější a tolik by se netloukly s parukami hereček.

Scéna (Christoph Weyers) je proměnlivá, pracuje s kulisami i projekcemi (Petr Hloušek) a zaujaly mě i destičky s textem, které nám oznamovaly, kde se právě nacházíme. Trochu to na mě působilo westernovým dojmem 😊. Velmi rychle a efektivně se ocitáme buď před domem s bílým plotem či naopak v dětském pokoji, případně třeba i v cirkusu, ovšem celou dobu máme na jevišti především řeku. Otvor pro orchestr je oblepen barevnou lepenkou a fólií, díky čemuž vznikly pohádkové vlny (skoro jako v moři 😊)  – krása je někdy v jednoduchosti. Občas tak nám před očima mohla proplout ona pověstná velká ryba (s tělem třpytivým, jako by měla místo šupin na sobě celý vesmír) a mohli jsme na vlastní oči vidět i mořskou pannu na hladině (hrála ji půvabná Gabriela Karmazínová). Nádhera. A co tento už tak hezký zážitek proměnilo v nezapomenutelný? Scéna těsně před pauzou, kdy Edward žádá o ruku svou velkou lásku a zasype ji žlutými narcisy. V divadle je to znázorněno pomocí žlutých balónků, které padají dolů na jeviště a občas nějaký zalétne až k divákům. Magické a jedinečné. Navíc o pauze je potřeba balónky rychle uklidit – strčit je dolů do orchestřiště. Přičemž některé děti si hned pro nějaký balónek přispěchaly, zaměstnanci je v tom podporovali a dokonce i mně jeden do první řady hodili. Tím pádem mám i suvenýr! 😊

Oceňuji též, že Velká ryba, ač tříhodinová, mi utekla jako voda, jak taky jinak, že 😂. Líbila se mi některá zestručnění oproti filmu a nevadilo mi ani, že tu navíc byla scéna z westernového městečka, které nebylo ničím jiným než halucinací z horečky. Škoda že autoři neznali naši písničku Pověste ho vejš, protože by se sem skvěle hodila. Skutečná hudební stránka rovněž nebyla špatná, nenudila, jen hezky dokreslila atmosféru, a to i díky překladu Zuzany Čtveráčkové. Většina písniček byla sice snadno zapomenutelná, ale už dopředu jsem znala „drakobijeckou píseň“, která je asi nejzajímavější z muzikálu. Dojem na mě udělala i skladba Líp začít, snad i pro ten svůj optimistický nádech. Však přišla ve správný moment, protože děj šel pomalu do finále a já už brečela jako želva, a to až do samého konce.

Ráda bych ještě znovu slyšela song, v němž Sandra říká, že má ráda svého muže i svého syna, a nerada by mezi nimi vybírala. Působila, textu navzdory, vlastně docela rozverně. A to je tady poměrně důležité. Nic a nikoho zde nemůžete brát zcela vážně. Nemůžete si být jistí, zda jsou postavy skutečné, nebo jen výplody Edwardovy fantazie. Ať je to tak, nebo tak, rozhodně tyto zvláštní bytosti pomáhají charakterizovat i samotného Edwarda. Ale postupně – nejvýraznější je jistě Obr Karel v podání Ondřeje Halámka. Obdivuji jeho výkon, změněný hlas (i když k tomu asi dopomohl zvukař) a především fakt, že musel celou dobu vydržet na chůdách – na nich nejenže chodil, ale dokonce i tancoval.

Čarodějnici ztvárnila Markéta Sedláčková, díky čemuž to byla tajemná žena a ne žádná děsivá ježibaba. Ředitel cirkusu Amos se zvláštním tajemstvím je pak zase Jiří Ressler. Jeho příběh vlastně nemá dost prostoru, většinu času působí jako záporák, o kterého bych si neopřela ani kolo. Stačí ovšem chvilka upřímnosti a už je z něj zcela jiná bytost. Možná kdyby to bylo lépe rozpracované, měla bych pro něj víc pochopení, každopádně mi ta zkratka nevadí, naopak Edward zde má šanci ukázat své dobré srdce. To on Amose naučil, že je důležité být sám sebou.

Podobně jako Obra Karla přesvědčil, že vzhled vás nemusí definovat, zvlášť pokud nemáte strach opustit vaši jeskyni a jít štěstí trochu naproti. Bez předsudků bere Edward i čarodějnici, díky čemuž ztratí strach z vlastní smrti, možná přeneseně i z neznámého. Ne všichni jeho moderní pohled chápou, naopak si tím vytvoří nepřátele v podobě Dona Price (Kristian Pekar) a jeho bratra (Rastislav Širila). Zde musím ocenit Pekarův výkon, protože role malého parchantíka a pubertálního jouzy mu skvěle sedla. Naštěstí i tato figura díky Edwardovi získá možnost začít znovu a napravit se.

Zcela jinou roli v příběhu má Jenny Hill v podání Elišky Horňákové, ale to už bych prozrazovala moc. Řeknu jen, že je mi jí líto, protože bohužel podlehla krásnému snu a nechala ho, aby jí negativně ovlivnil celý zbytek života. S tím se coby velký snílek dokážu ztotožnit.

Edward, kterého si zahrál Lukáš Janota, možná působí díky svým dobrodružstvím jako kladný hrdina s dobrým srdcem, ovšem stále je to jenom člověk z masa a kostí, není dokonalý a dělá i chyby. Přesto ho mám moc ráda a fandím mu. Lukáš dokázal pomocí detailů a mimiky oddělit různé Edwardovy podoby napříč jeho životem a nejsympatičtější mi je paradoxně až v pokročilejším věku. Je to žoviální děda nezmar a vlastně jsem si vzpomněla i na Velkého Gatsbyho (hlavní roli hraje v MdB též Janota) a říkala jsem si, že je mu Edward do jisté míry podobný. Takový zestárlý Jay Gatsby, kdyby měl větší štěstí v životě (čti: dělal lepší rozhodnutí a zamiloval se do lepší holky).

Edwardovou milovanou je Sandra, u níž oceňuji, že není jen další tuctovou hezkou tvářičkou. Už na první pohled totiž poznáte, že i když působí něžně, je to pěkná divoška. Je odvážná a ráda by zažila nějaké to dobrodružství. Snad právě proto je pro našeho hrdinu tou pravou. Spolu se nudit nebudou a navíc jen málokterá žena by měla s Edwardem takovou trpělivost. Pro ni to navíc není žádná oběť, naopak věřím, že díky němu též našla, co hledala. Sandru ztvárnila Radka Coufalová, která tohle vše skvěle vystihla. A navíc ještě všem v hledišti zlomila srdce, když se dočkala svého sóla a skláněla se přitom nad chřadnoucím tělem své životní lásky.

O roli jejich syna Willa se dělí dva herci – mládí vpřed, začněme tedy tou dětskou verzí. Matyáš Mičulka mi do příběhu skvěle zapadl, byl to čiperný klučina, skvěle zpíval i hrál, zkrátka to byl parádní Will, který má rád svého tátu, ovšem přál by si s ním trávit více času. V dospělosti se k tomu přidaly i jisté pochybnosti o tom, jestli táta náhodou nemá nějaké temné tajemství. To už byl na scéně Marco Salvadori a já celou dobu přemýšlela, jestli je to vážně on. Měl trochu jiný účes, než mívá obvykle, navíc se mu podařilo Willa odlišit od svých dalších rolí. Myslím, že měl poměrně náročný úkol, protože Will to občas dost přehání, kvůli čemuž může ve výsledku působit jako nepříjemná »osina v zadku«. Naštěstí Marcovi se podařilo to ukočírovat a z Willa udělat sympatického mladého muže, který je sice trochu suchar, ale léčí se 😂.

Myslím, že mu v tom pomůže i jeho manželka, již si zahrála Eliška Hladilová. Nemá příliš prostoru, přesto působí jako ultimátní sympaťanda. Moc si toho nezahrál ani Tomáš Sagher, ovšem v roli lékaře působil váženě a zároveň velmi mile. Z company mě pak zaujaly především dámy, například Esther Mertová, Diana Velčická či Zuzana Brožek Holbeinová. Nesmím však zapomenout hlavně na jednoho pána, a to Richarda Pekárka v roli dychtivého skautíka 😂. Miniaturní rolička, ale pamatovat si ji budu ještě dlouho.

Jelikož, jak už jsem naznačila, jsem navštívila jedno z vůbec posledních představení Velké ryby, součástí hlučné a radostné děkovačky s potleskem vestoje byla i blesková tombola o 3 CD s písničkami z muzikálu. Inu, když to Lukáš Janota oznámil, tak jsem byla dost v šoku. Věděla jsem, že je po skončení inscenace naplánovaná autogramiáda, ale tohle byla pro mě nová informace, s kterou jsem nepočítala. Což o to, nedělala jsem si přehnané naděje, že bych mohla vyhrát 😂. Jenže jsem zatím ze svého vyprávění vynechala jeden detail – z Prahy jsem do Brna jela na otočku, právě jen kvůli Velké rybě. Ta začínala v přívětivých 18 hodin, jenže končit měla po třech hodinách, přičemž možnosti chytnout vlak zpátky do Prahy už jsou takto večer poměrně omezené.

Tento čtvrteční večer to konkrétně vycházelo tak, že buď stihnu vlak ve 21:39, nebo budu muset čekat až do půlnoci a do hlavního města se dostanu až ve 3 v noci (a když pak připočítáte nějaký ten noční bus, tím pádem doma v posteli nejdřív ve 4 😂). Muzikál končil ve 21 hodin, už jsem si dělala malinko naděje, že ten šibeniční čas ve 39 stihnu, když oznámili tombolu. Tak to už jsem nevěřila, jenže víte co? Ono to docela rychle odsýpalo a já, ještě navnaděná Edwardovým elánem bojovat i s draky, jsem si řekla, že to ASPOŇ ZKUSÍM, abych pak celou dobu jenom nepřemýšlela „co kdyby“. A představte si, vážení a milí čtenáři, že jsem to fakt stihla! Tímto děkuji Městskému divadlu Brno za muzikálovou dávku benzinu do nádrže a též brněnskému dopravnímu podniku za jejich šaliny. Když jsem dorazila na nádraží, ještě ani nebylo vypsané nástupiště! 😂

Konec dobrý, všechno dobré, že? Jo, někomu by to celé připadalo děsně bláznivé, ale proč ne? Alespoň jsem také jednou otevřela srdce dobrodružství a díky tomu můžu říct, že Velká ryba byl skutečně fajnový úlovek!😊 Nebojte se tedy jít svým snům naproti, abyste i vy jednou mohli říct, že jste »velká ryba«. A je jedno, jestli v obřím oceánu, nebo v docela malinkém rybníčku. Hlavně plavte vesele! 😉