Muzikál West Side Story: Milostný příběh plný inovací

Pokud se mě zeptáte na mé nejoblíbenější muzikály, zcela určitě mezi nimi nebude chybět West Side Story. Toto dílo mě poprvé uhranulo už ve filmové podobě, když jsem byla dítě. A od té doby jsem jej i na divadle viděla nesčetněkrát. Dojímá mě klasický příběh, originálně přesunutý ze shakespearovské éry do 20. století, fascinuje mě geniální hudba Leonarda Bernsteina a těším se na každé nové uvedení, jak se vypořádá s choreografiemi, jež jsou u tohoto muzikálu klíčové. A samozřejmě také na obsazení, které musí zvládat skutečně náročné pěvecké party…

Z inscenací, co jsem dosud viděla, u mě prozatím vede ta, kterou bylo možné vidět v rámci broadwayského turné po Evropě, především právě kvůli úchvatným choreografiím. Ani u nás jsem zatím nebyla z žádného uvedení zklamaná, ať už šlo o Karlín, Plzeň nebo Ostravu.

Když jsem se proto dočetla, že nově bude možné West Side Story vidět také v Liberci a zaznamenala jsem navíc v obsazení několik slibných jmen, začala jsem se strašně těšit a při první možné příležitosti jsem se do Liberce vypravila.

Jsem si vědomá toho, že Divadlo F. X. Šaldy nemá muzikálový soubor a West Side Story tedy představuje určitý odklon od zdejšího běžného repertoáru. Jde o společný počin jiných souborů, tedy činohry, opery a baletu a počítala jsem s tím, že se to může částečně nějakým způsobem na výsledku podepsat, třeba i negativně. Jako krok správným směrem mi proto připadalo i rozhodnutí oslovit zkušené muzikálové herce odjinud a věřila jsem, že s jejich zapojením bude výsledek stát za to. Bohužel žádné velké nadšení se ale tentokrát nedostavilo, a mě to strašně mrzí… Tím spíš, že jsem si zatím všechny muzikálové inscenace v Liberci nadmíru užívala.

Nebudu se tentokrát detailně rozepisovat o příběhu, jelikož jsem se zde tomuto dílu věnovala již dvakrát (broadwayské a ostravské verzi) a zaměřím se rovnou na liberecké nastudování v režii Lindy Hejlové Keprtové, které přineslo řadu změn a inovací. Nabízejí se však otázky: Proč? Bylo to opravdu nutné?

Vím, že jsem trochu konzervativní a některé změny a modernizace akceptuji nerada, přesto si většinou dovedu nějak zdůvodnit jejich smysl, případně to, co se nám jejich prostřednictvím snaží tvůrci sdělit. Tentokrát se to ale nestalo. Nedokázala jsem pro ně najít žádné opodstatnění a působilo to na mě spíše tak, že jediným jejich důvodem je se odlišovat, což mi bohužel přijde málo.

Ostatně první překvapení se dostavilo ze začátku. Rozezní se tóny předehry, po níž následuje prolog. Ten bývá zpravidla spojen již s tancem znázorňujícím neustálé potyčky mezi místními partami – Tryskáči a Žraloky. Jenže – ouha! Pokud se těšíte na to, čím vás choreografie Michala Kováče hned v úvodu ohromí, budete nejspíš překvapeni. Toto úvodní číslo je totiž statické a vzájemná rivalita je znázorněna pouze symbolicky – bojovými malbami na obličej. Naopak v jiném výstupu (Something’s Coming), kdy si Tony představuje, co mimořádného ho v blízké době čeká, by mi vůbec nevadilo, kdyby té akce (neustálé přemisťování sudů, na nichž Tony balancuje) bylo o něco méně, aby tato scéna vyzněla naplno. Nutno ale přiznat, že jiná čísla (např. Mambo nebo America) naopak dopadla velmi pěkně a mám tedy za to, že veškeré snahy o změny a inovace jsou spíš iniciovány ze strany režie.

Vždycky jsem měla moc ráda scénu, v níž Tony Mariu navštíví po práci, „hrají“ si s krejčovskými figurínami a představují si, jak by je asi navzájem přijali jejich rodiče. Vyznají si lásku a pomyslně se „vezmou“ (One Hand, One Heart). Cítím z ní radost, hravost, ale také ještě skoro až dětskou čistotu, nezkaženost, upřímnost a naivitu. Většinou právě v tomto okamžiku si mě tato dvojice získává zcela bez výhrad, uvědomuji si jejich zranitelnost a dojímají mě. Nicméně na krejčovské figuríny tentokrát nedojde. A přestože je výsledné řešení také efektní, tak pocity, které ve mně tento výstup vyvolal, již nebyly natolik silné.

Paradoxně však na figuríny narazíme jinde a ve chvíli, kdy bychom je vůbec nečekali – při balkonové scéně (Tonight). 😊 Proč Tonymu a Marii při tomto duetu visí nad hlavami krejčovské figuríny, oblečené do Mariiných šatů, mi zkrátka hlava nebere.

Největší zklamání ale přišlo s písní I Feel Pretty. Tu mám moc ráda a cítím z ní bezstarostnost a bláznivou zamilovanost mladé holky, jež doslova překypuje pocitem štěstí, až z toho dělá blbosti. 😊Představovala bych si tedy, že Maria bude křepčit na jevišti, tančit, zpívat a bude jí zkrátka všude plno. Namísto toho následuje další téměř statický výstup, při němž Maria na scénu nastoupí oblečená do luxusního kožichu a s nákupním vozíkem a prakticky po celou dobu stojí. Opravdu je štěstí a radost znázorňováno bohatstvím? A opravdu by si ho tak představovala zamilovaná mladá slečna? Pochybuji.

Různá symbolika ostatně celou inscenací prostupuje poměrně intenzivně. Některé motivy mohou vyvolávat otázky (např. obrovská krabice s dárkem, kterou Tony, Maria i další postavy neustále různě přenášejí), jiné jsou srozumitelnější. Například to, že zamilovaná dvojice si nasadí růžové brýle. Ty sundají až ve chvíli, kdy dojde k závěrečné tragédii.

Každopádně podobně zvláštních výjevů přináší liberecká West Side Story celou řadu. A ne všechny jsem dokázala pochopit. Rozporuplné pocity jsem měla například ze Somewhere, ale v tomto případě po rozpačitém začátku následovalo silné a působivé finále, takže výsledek vlastně nedopadl špatně.

Naprosto šokující byl pak pro mě úplný závěr. Tím se sice více přiblížíme shakespearovské předloze, jenže na druhou stranu se touto úpravou připravíme o závěrečný motiv smíření. Ten bohužel tentokrát zcela zapadl…

Určitým tajemstvím pro mě je také vizuální stránka této inscenace. Zůstává příběh zasazený do 60. let minulého století, jak jsme byli dosud zvyklí, nebo byl zmodernizován? Nebo jde o nějakou snahu poukázat na nadčasovost příběhu vytvořením jakéhosi „bezčasí“? Z některých náznaků, scény či jednání postav mám za to, že k přesunu v čase nedošlo, ale kostýmy Tomáše Kypty rozhodně nepůsobí tak, že by se nosily v šedesátkách. Zařadila bych je spíše někam na přelom 80. a 90. let, nicméně i na tu dobu působí minimálně dámská garderoba značně vyzývavě. Když už jsme u kostýmů, bylo pro mě trošku zklamáním, že nedojde k jejich výměně ani během taneční zábavy, na níž se Tony a Maria poprvé setkávají. Příliš se mi nechce věřit, že ani na večerní program, jenž je na místní poměry „událost“, k žádné výměně šatníku nedojde. Stejně tak je zvláštní, že Maria, která naopak nové šaty pro tento večer od Anity dostane, je již později vůbec nesundá a nosí je v podstatě až do konce příběhu. 😊

Nerada bych ale, aby to vyznělo tak, že je West Side Story špatné představení. Dokonce si myslím, že pokud někdo tento muzikál příliš nezná a navštíví ho poprvé, neznalý jiných uvedení či filmů, může být z libereckého nastudování nadšený. Musím totiž zmínit dva důležité aspekty, které velmi zásadně vyvážily mé rozporuplné dojmy z režijního pojetí a můj celkový dojem značně zvedly – výborně sehraný orchestr (hudebního nastudování se ujal Paolo Gatto) a obsazení. Určité rezervy ale mělo ozvučení, kdy se bohužel místy nepodařilo sladit hlasitost hudby a zpěvu, a některé pěvecké výkony tak nezněly tak kvalitně, jak by si zajisté zasloužily. Přesto liberecká inscenace přináší celou řadu výborných herců a zpěváků.

Začala bych tedy rovnou ústřední dvojicí. Obsazení Tonyho fungovalo na mě, coby častého návštěvníka muzikálů, jako magnet. 😊 Jan Kříž už přes deset let patří mezi mé oblíbené muzikálové umělce a Radek Melša se mezi ně v posledních letech zařadil také. Neměla jsem tedy vůbec pochyb, že oba budou v této roli skvělí. Nakonec jsem v Liberci viděla druhého jmenovaného, u něhož jsem, i s ohledem na velmi mladistvý vzhled, přesvědčená, že se na Tonyho hodí víc i typově. Tuto postavu vnímám trochu jako naivního mladíčka, což už Honza přece jen není (i když například z Horečky sobotní noci vím, že ho dokáže naprosto uvěřitelně zahrát 😊). A Radek moji představu o Tonym zcela naplnil a neskutečně se mi v této roli líbil. Byl pěvecky výborný a o jeho zamilovanosti a následném zoufalství by mě přesvědčil, i kdyby mu k tomu nepomáhaly již zmiňované růžové brýle. Zkrátka ideální Tony přesně podle mých představ.

Také operní sólistka Karolína Levková byla jako Maria maximálně přesvědčivá a její „dospění“ v rámci celého příběhu bylo působivé. Jelikož West Side Story vnímám hudebně někde na pomezí muzikálu a opery, operní pěvecký projev mi u představitelů Marie (ani Tonyho) nikdy nevadil, pokud jsou jejich představitelé po herecké stránce dostatečně uvěřitelní. Nicméně vytvořit pár z muzikálového herce s operní pěvkyní má svá úskalí u společných duetů. Ty pak bohužel občas vyzněly poněkud nesourodě, což ještě umocnilo problematické ozvučení. Přesto se mi ale líbila chemie, která mezi touto dvojicí fungovala.

Výborná byla také Karolína Baranová v roli temperamentní Anity. Z této herečky vyzařovala ohromná energie a její emotivní duet s Marií (A Boy Like That) byl zkrátka neskutečný. Určitě bych ráda v této roli viděla také její alternaci Soňu Hanzlíčkovou. Jako Anita zazářila již před lety v plzeňském DJKT. Každopádně jsem ráda, že obsazení mé nejoblíbenější postavy v tomto muzikálu dopadlo přesně podle mých představ. 😊

Potěšilo mě také, když jsem na fermanu zahlédla další jméno z Plzně – Lukáše Ondruše. Ten má sice také s West Side Story z Plzně své zkušenosti, ale jako Riff vystupuje poprvé a neuvěřitelně mu tato role sedla. V Lukášově stínu ale rozhodně nezůstal ani jeho protivník Adam Vohánka v roli Bernarda.

Radost mi udělal také Lukáš Adam jako Pruďas a jeho podání Gee, Officer Krupke. Lukáše můžeme zatím stále vidět také v ostravském uvedení tohoto kusu jako China a už tehdy mě svým výkonem zaujal.

Tentokrát si ale China zahrál mně dosud neznámý Tomáš Váhala a také on dokázal dokonale vystihnout rozpolcenost této postavy a vytvořil tak z malé role roli výraznou a zapamatovatelnou.

Ráda bych ještě zmínila výborný výkon Miroslavy Časarové (v roli Čáry) při Somewhere a Petra Jeništy jako Doktora.

Je možné, že kdyby West Side Story nepatřila mezi mé srdcovky a neměla bych k ní tak silný vztah, byla bych přístupnější změnám a novým nápadům, které liberecké nastudování přineslo. Takhle to na mě bohužel působilo, že představení, ač kvalitní, díky dobře zvolenému obsazení, ztratilo něco ze svého kouzla. Pokud jste však přístupnější změnám a chcete si poslechnout krásnou hudbu Leonarda Bernsteina v podání velmi dobrých umělců, určitě do Liberce vyrazte a udělejte si vlastní názor.  A pokud se o něj podělíte v komentářích, uděláte nám jedině radost… 😊