Muzikál Winton: Dveře do minulosti, které už nejdou zavřít

Představte si setmělé a prázdné jeviště Hudební scény Městského divadla Brno. Na něm stojí jediný prvek – Památník rozloučení, jenž každodenně míjejí tisíce cestujících na pražském Hlavním nádraží. Ostatně „nádražní“ zvuky a hlášení se nesou také brněnským sálem. Nejprve vlakové dveře památníku zaujmou malého chlapečka, jehož nervózní maminka záhy odvede. Poté na scénu vstupuje neznámý muž. Dveře památníku otevře a umožní nám tak vstoupit, spolu s ním, do minulosti. Do světa Nicholase Wintona…

Když se nyní, s odstupem několika měsíců, ve vzpomínkách vracím ke své návštěvě muzikálu Daniela Kyzlinka a Luďka Kašparovského Winton, vybaví se mi jako první právě tento moment a s ním spojený pocit mrazení, co mě v tu chvíli přepadl. To byl ovšem teprve začátek.

Winton (v režii Petra Gazdíka) totiž není klasický muzikál plný barvitých hudebních a tanečních čísel. Veškerá jeho síla tkví v příběhu a v dokonalých hereckých výkonech. A všechny ostatní složky tuto jeho sílu umocňují.

Hudební složka není líbivá ani zapamatovatelná, přesto dokonale plní svůj účel a podtrhuje pocit bezútěšnosti a marnosti, který dílem prostupuje. Nedává prostor pro velká sóla, ale ohromí silnými sborovými čísly. Podobnou atmosféru navozuje i naprosto minimalistická scéna Petra Hlouška a kostýmy Elišky Lupačové Ondráčkové, laděné do tmavých, převážně šedých barev. Osobnost Sira Nicholase Wintona pak svým odhodláním a vůlí působí jako jediný jasný bod celého příběhu.

Zajímavý je způsob, jímž je muzikál vyprávěn prostřednictvím dvou paralelních dějových linií. Ta první nás seznamuje s titulním hrdinou coby londýnským burzovním makléřem, který se od ostatních trochu odlišuje svou přemýšlivostí a vnímáním blížících se hrozeb z nacistického Německa. Náhoda, či snad osud, jej zavede namísto plánované dovolené v Alpách mezi dobrovolníky do Čech a dá jeho životu nový smysl a poslání – pomáhat druhým. Současně poznáváme židovskou rodinu Stránských a sledujeme její postupný pád – od počátečního optimismu až po ztrátu majetku i důstojnosti. Právě možnost vidět osudy konkrétních obětí, k nimž si v průběhu představení stihnete vytvořit nějaký vztah, dělá celou inscenaci ještě emotivnější.

Základem takto silného příběhu jsou výkony jednotlivých protagonistů, které byly u Wintona naprosto precizní a obdivuhodně vyrovnané. Obzvlášť ocenit musím talentované herce v dětských rolích. Nevybavuje se mi nikdo, kdo by na mě v rámci své role působil nevěrohodně nebo se mi na ni nehodil.

Daniel Rymeš jako Nicholas Winton mě přesvědčil o vnitřní síle, odhodlání až umanutosti, aby za každou cenu dosáhl svého, a to i v momentech, kdy by to už kdokoliv „normální“ dávno vzdal. Právě tato jeho schopnost držet se svých ideálů z něj dělá nositele světla a naděje pro stovky lidí, kterým již žádná jiná šance nezbývá. Přesto Winton není žádný „bláznivý snílek“, ale velmi racionální člověk, jenž zkrátka cítí nesmírnou zodpovědnost a je si vědom, že má jen omezený prostor pro to najít v byrokracii a systému jakoukoliv, i tu nejmenší, skulinku, dokud ještě nějaké jsou, a pomáhat tak dál.

Hlavou rodiny Stránských je Josef s tváří Lukáše Janoty. Na první pohled je zjevné, že on i jeho žena Eva (Johana Gazdíková) jsou nesmírně hodní a laskaví lidé, které by měl každý rád ve své blízkosti. Právě z této slušnosti pramení Josefova neschopnost pochopit a uvěřit tomu, že svět kolem něj „zešílel“. Musím přiznat, že tato dějová linka ve mně velmi silně rezonovala a postupná proměna Lukáše Janoty byla neuvěřitelně silná.

O další obdobně emočně vypjaté momenty se postarala dvojice herců v menších rolích – Adam Gazdík a především Jakub Mauer. Jejich postavy dokonale demonstrují proměnu z přátel rodiny Stránských v někoho, kdo dokáže být nesmírně zlý ve chvíli, kdy dostane moc a funkci. Nastal i moment, kdy se mi z jednoho Jakubova výstupu dělalo až fyzicky špatně. Sympatického mladíka z jiných inscenací jsem v něm ani v nejmenším nepoznávala. Paradoxně mě tyto výkony zasáhly víc nežli prvoplánoví záporáci, jako např. Horst Schweiner Kristiana Pekara.

Zosobněním určité morální nejednoznačnosti doby je Kerstin Cruicksson, již si zahrála Lesana Krausková. Kerstin je pracovnice Červeného kříže, která spolupracuje s Wintonem, ale zároveň (ne zcela dobrovolně) i s gestapem. Právě tato postava nejlépe ukazuje, že nic není vysloveně černobílé a že je těžké někoho soudit, pokud neznáte celý jeho příběh.

Život Sira Nicholase Wintona je obecně známý. A právě diváci znalí historických souvislostí budou nejsilněji prožívat finále tohoto díla, v němž se Wintonova linka protne s osudy rodiny Stránských. Ve stejném okamžiku se totiž střetává i nevědomost a klid hrdinů příběhu s naší bolestnou znalostí toho, co je v nejbližších dnech čeká. Přestože se Wintonovo odhodlání může jevit jako malý zlomek naděje v hrůzách, jež následovaly, jeho příběh dokazuje, že odhodlání, vůle a odvaha každého z nás může přinést alespoň malé světýlko naděje.

Winton je inscenace, která mě emočně velmi silně vyčerpala, a nevím, zda najdu sílu si tento zážitek zopakovat. Každopádně si myslím, že v dnešní nejisté době, kdy se může zdát, že svět kolem nás opět zešílel, může setkání s tímto hrdinou pomoci si lépe uvědomit, jak ohromnou sílu může mít moc a manipulace.