Muzikál Zavři oči, Maxi!: Poslední výtisk Večerní Prahy a symbolické sbohem retro muzikálu

Může vás muzikálové představení přenést do jiné éry ještě před tím, než se v sále setmí? Rozhodně říkám, že ano. Nedávno jsem totiž něco takového zažila. 😊 U vchodu do pražského Divadla U Hasičů mě oslovil kamelot a vtiskl mi do ruky výtisk Večerní Prahy z roku 1966. Vůně Staré myslivecké ve foyer a personál jak vystřižený z dobových filmů svědčí o tom, že tvůrci zájezdové inscenace Zavři oči, Maxi! nenechali nic náhodě a diváka do „zlatých šedesátek“ doslova hodili. 😊

Tento hit muzikál, postavený na písních ze Semaforu a hitech 60. let, už má za sebou derniéru a na našich divadelních scénách už se tak neobjeví. Představil přesto natolik výrazné talenty, že by byla chyba se s ním na našem webu alespoň symbolicky nerozloučit.

Příběh Zavři oči, Maxi! je velmi volně inspirovaný slavným Kristiánem, ale toto propojení spočívá pouze v tom, že oba hrdinové získávají obdiv a uznání díky tomu, že předstírají, že jsou ve skutečnosti někým jiným a úspěšnějším. Max právě prožívá krizi středního věku a jeho život i manželství se utápí v rutině. Kouzlem se dostává do roku 1966, kde se stává úspěšným idolem žen a hvězdou podniku. Nicméně zatímco filmový Kristián si spíše jen nevinně pěstoval své sebevědomí, Max se v lákadlech nového světa ztrácí mnohem hlouběji, takže jeho pád a následné procitnutí jsou tím pádem nevyhnutelné. Jeho postava, která ve své namyšlenosti balancuje na hraně sympatie, dává Romanu Zachovi zajímavou hereckou příležitost.

Stejně jako většina hit muzikálů, i tento naráží na úskalí spojená s propojováním hotových hitů do logického celku. Děj tedy trpí určitými nelogičnostmi, které se projevují především u samotných přesunů v čase. Ty působí občas tak naivně, až to dodává celému vyprávění spíše pohádkový ráz. Charisma hlavního hrdiny a hravá taneční čísla doprovázená živou hudbou (orchestr Divadla Semafor) však tyto nedostatky úspěšně maskují.

Jediným skutečně rušivým elementem tak zůstalo špatné ozvučení. Technické potíže byly natolik zásadní, že je herci museli přiznat a včlenit přímo do děje. Díky jejich obdivuhodné improvizaci se však tato komplikace proměnila v autentický zážitek, což nás diváky vždycky potěší. 😊 Ze Zavři oči, Maxi! totiž dýchá vřelost, nadšení a téměř rodinná souhra, typická pro menší soubory.

Představitel titulního hrdiny Roman Zach neexceloval pouze výborným hereckým výkonem, na němž tato role stojí, ale pozitivně překvapil také po pěvecké stránce. Naopak nejvýraznější muzikálová čísla byla svěřena Jolaně Haan Smyčkové, která v úloze jedné z Maxových milenek potvrdila, že je neochvějným hudebním pilířem celého kusu.

V jejich stínu nezůstaly ani osobnosti mně dosud spíše neznámé. Svým zpěvem mě doslova okouzlily Eliška Lüftnerová a Tereza Cromwell. Výborní ovšem byli také Ester Králová a především Petr Matuszek ve výraznější roli Maxova ředitele.

Důležitá pro příběh je také Maxova žena Hedvika. V Praze si ji zahrála Eva Leimbergerová, která zaskakovala za indisponovanou Lindu Rybovou. Ač byl její výkon velmi přesvědčivý a dojemný, po boku tolika zkušených zpěvaček byla pěvecky nevýrazná.

Svou všestranností zaujal Petr Lüftner. Jeho role kamelota, jehož noviny vás přenesou do dne, kdy byly vydány, má v sobě jistou auru tajemna a zaujme i přes malý prostor, jenž v představení má.

Zavři oči, Maxi! není dokonalé představení, ale dokázalo vytvořit takovou atmosféru, že mi to v tu chvíli bylo úplně jedno. 😊 Přeneslo mě do doby, která je mi hudebně hodně blízká, a nabídlo pestrá muzikálová čísla v podání výborných interpretů. Otázkou zůstává, zda cestování v čase přineslo štěstí i titulnímu hrdinovi. Já osobně jsem však za tuto příležitost nakouknout do barevných „šedesátek“ moc vděčná. 😊