Muzikál Zpívání v dešti: Rošťácká trojka a hvězda bez talentu
„Zpívat jako déšť a tančit jako on…“ Tento popěvek znám opravdu od malička. Ačkoliv mi to někteří nejmenovaní Stateční nechtějí „uznat“, Zpívání v dešti jsem poprvé viděla v Hudebním divadle Karlín. Uznávám, je to pěkná řádka let a byla jsem malá, takže žádný velký dojem ve mně nezůstal, i když … to nejdůležitější zůstalo. Pamatovala jsem si hlavní trio v podání Martina Dejdara, Lumíra Olšovského a Terezy Duchkové, jejich tanečky a boj s negativní postavou v podání Ivany Chýlkové.
Druhé setkání s tímto kouskem iniciovala naše Annie, jelikož začala mít pocit, že je naše parta v tomto směru dost pozadu. „Nalejvárna“ v podobě filmového zpracování z roku 1952 sice proběhla, ale mně osobně od Zpívání v dešti spíše na čas zase „odstrčila“. Tato verze mi příliš nesedla, především asi kvůli obsazení (jistě, uměli zpívat i tančit, ale vůbec jsem jim nefandila) a také zdlouhavé stopáži plné momentů, které bych s chutí vystřihla. Co se týče hudební stránky (Nacio Herb Brown a Arthur Freed), ze Zpívání v dešti mám nejraději titulní píseň a pak též číslo, které jí předchází – Good Morning. Další melodie bohužel zatím nepronikly hlouběji a zdá se, že už to nemají šanci dohnat. I když jak jsem nad tímto textem přemýšlela, zničehonic se mi v hlavě vyrojil ještě hlavní hudební motiv Tančícího kavalíra 😂.
A do třetice všeho muzikálového jsem pod menším nátlakem Annie navštívila i nedávnou premiéru staronového představení Zpívání v dešti v pražském Divadle Hybernia. Slovo staronové jsem použila záměrně, protože v podstatě identická verze se již hrála v Liberci a později též v Budějovicích. Já to ani na jedné „štaci“ neviděla, takže bych to možná ani nezjistila, nebýt toho, že inscenace „zrecyklovala“ též původní projekce, v nichž se objevil i herec Vladimír Marek, který již od roku 2021 není mezi námi.
Věřím, že i vám je tento muzikálový kousek dobře známý, a tím pádem bych jistě děj ani nemusela příliš popisovat. Možná jsou ale i mezi vámi další „hříšníci“, kterým Zpívání v dešti zatím uniklo. Tak pozor, připravte si deštníky a jdeme na to. Představte si slavnostní červenou oponu, za kterou by se leccos dalo schovat. Předehra nám jemně zabrnká do noty a náhle se jako kouzlem přeneseme v čase v podstatě o jedno století zpět – jsme sice rovněž na premiéře, ale tentokrát filmu. Navíc němého. Velké a slavnostní proslovy proto musí proběhnout ještě předtím, než se začne na plátně promítat zbrusu nový snímek s celebritami své doby – Linou Lamontovou a Donem Lockwoodem.
Nejenže se můžeme pokochat menší parodií na němé filmy, ale zároveň nahlédneme trochu i do soukromí zmíněných hvězd a do zákulisí „továrny na sny“. Zatímco Lina si pozlátko užívá, jen jí malinko vadí, že ostatní na veřejnosti mluví za ní, Don by rád žil jako normální člověk, ale na každém kroku na něj útočí davy nadšených fanoušků a fanynek. Nepomáhá ani kamufláž a výměna s nejlepším kamarádem Cosmem Brownem. Není divu, že když se Don velmi netradičním způsobem seznámí s Kathy Seldenovou, tedy dívkou, která o něj zdánlivě nemá ani trochu zájem a filmy v biografu jí nic neříkají, je z toho perplex.
Další šok přichází záhy – díky vynálezu zvukového filmu byl v konkurenčním filmovém studiu natočen snímek Jazzový zpěvák a je to velký sukces. Je potřeba se rychle adaptovat a začít točit jinak, moderněji, rovněž se zvukem. Jenže to s sebou nese mnohé komplikace a problémy, ani nemluvě o tom, že hlavní ženská hvězda má otřesný hlas a co se talentu týče, je to vlastně tak trochu dřevo 😂.
Jak se s tím studio popasuje? A podaří se zachránit roztočený film? A kdo vlastně zpívá a tančí v tom proklatém dešti, co je v názvu muzikálu? Neřeknu 😊. Ale jak jste si už asi domysleli, největšími trumfy libreta Zpívání v dešti (Adolph Green a Betty Comden) jsou humor, odlehčenost a dokonce bych řekla i rozpustilost a hravost. Nedějí se zde žádná velká dramata, nikdo neutrpí žádné velké trauma či zranění, a pokud už se děje někomu něco nemilého, nedá se to vůbec brát vážně 😊. A pokud už v originále byla tato vyložená oddechovka zábavná, můžete si být jistí, že v Česku jsme si ji zvládli v tomto směru ještě víc »vytunit« a z humoru vytěžit maximum. To ovšem nejenom díky překladu Vojena Drlíka a textům písní Františka Zacharníka, přičemž oceňuji především jejich hříčky se slovy v čele s pořádně náročným číslem, plným jazykolamů či artikulačních cvičení.
Dojem rozverné parády umocnily i další prvky představení – včetně kostýmů Veroniky Babraj-Hindle. Výrazné, leckdy až křiklavé barvy, zkrátka takové, aby okamžitě upoutaly náš zrak. Většinu času stylem kombinovaly dvacátá a padesátá léta a v podstatě tak ctily filmovou předlohu, aniž by ji nějak okatě kopírovaly. Snad jen v rámci filmových kostýmů Šermujícího kavalíra (později Tančícího kavalíra) jsme se podívali ještě dál do historie, přičemž především Linin kostým byl skutečně monumentální a připomínal úbor nějaké bohaté hraběnky. Ostatně myslím, že Lina měla nejvtipnější a nejvýraznější modely i ve zbytku představení, tedy pro ni, dejme tomu, v civilu. Kanárkově žlutá, zářivě růžová a k tomu nějaká ta kyblíčkovitá pokrývka hlavy – tuto dámu zkrátka nelze ignorovat, i kdybyste třeba stokrát chtěli 😂.
Stejně tak scéna, o níž se postaral Jan Kříž, je veselá a originální, v čele s úžasným prvkem v podobě drobné fontánky. Jestli něco mohlo legendární číslo Singin‘ in the Rain vylepšit a vyšperkovat, bylo to právě tohle. Ultimátní roztomilost. 😊
Přišlo mi sice malinko zvláštní, že jsme v této scéně za Donem viděli noční oblohu se spoustou světýlek (která tedy ale vypadala naprosto kouzelně), když jsme těsně předtím slyšeli, že je podle hlavních hrdinů už ráno 😂. Ale to je jen taková drobnost, ostatně co já vím, co je podle umělců ráno. Taky leccos vypili, tím pádem kdo ví, co vlastně viděli 😊. Jinak mě ale scéna vždy přenesla na správné místo i čas a přitom byla praktická a vynalézavě se měnila, často jen detailem a hned jsme se ocitli jinde. Nejvíc se mi asi líbilo přímo na filmovém place.
V jednom nedávném rozhovoru sám Honza Kříž mluvil o tom, že je Zpívání v dešti tak trochu rodinným podnikem Křížových 😁. Nemůžu jinak než mu dát za pravdu, ovšem beru to jako další plus, jelikož v téhle rodince jsou zkrátka talentovaní všichni. Režisérem představení je Honzův otec Oldřich Kříž a vtipně na mě působilo i to, že si udělil v představení i menší roličku – a jak jinak než… opět režiséra. Moc mě bavilo, jak dokázal rychle „přešaltovat“ a z naštvanosti a únavy z nevydařených záběrů trpělivě a slaďoučce radil Lině a mazal jí med kolem huby. 😂
Jan Kříž si kromě scénografie střihl i hlavní mužskou roli – Dona Lockwooda. Don je velká hvězda… s velkým egem, a tak na mě ve filmové verzi působil jako nafoukaný panák a naprosto mě nezajímal, i když uznávám, že se jeho povaha postupem děje zlepšovala. Honza Kříž dal ale panákovi padáka a proměnil Dona od první chvíle v sympaťáka. Pokud jeho Don dělá nějaké boty, snadno mu to záhy odpustíte. Stačí jeden jeho úsměv a je vám jasné, že má dobré srdce a spíše se za pózou ukrývá, aby nemusel odhalit ze svého nitra příliš mnoho. Dobře ho znají jen jeho nejbližší – v tomto případě jeho kamarád Cosmo Brown v podání Jana Révaie a Kathy Seldenová, kterou ztvárnila poslední zbývající »zaměstnankyně« rodinného podniku Křížových, kterou jsem zatím nezmínila, a to Marie Křížová.
O pěveckých kvalitách Honzy Kříže se rozepisovat nemusím, to je prostě jasné 😊. Zde musel ale předvést též hodně tance a stepu, přičemž jeho dva zmínění kumpáni v tomto směru nezůstali pozadu. Dokonce i ředitelka Divadla Hybernia se na děkovačce premiéry nechala slyšet, že byla „v šoku“ (příjemném!) z toho, co na jevišti předváděli, především pak Jan Révai. V tom s ní souhlasím – i když jsem s tím trochu počítala dopředu, Cosmo byl v podání Révaie zkrátka jako čertík z krabičky. Energický, mrštný – takový životní elán se dá jen tiše závidět.
Píšu to zde často, ale dlouhá taneční čísla nevyhledávám, a proto se v tomto směru u Zpívání v dešti občas trochu nudím, i když tentokrát to tak úplně nebylo. Jen párkrát jsem se přistihla, že jsem uprostřed toho všeho rytmického klepání nožičkama začala přemýšlet nad něčím jiným. Jinak jsem ale hlavnímu trojlístku celou dobu fandila. Co u jiných starších muzikálů považuji za ztrátu času a šaškování bez důvodu, jsem tady konečně docenila – když Cosmo a Don narušovali hodiny artikulace a vymysleli vlastní šílenou písničku plnou jazykolamů (přičemž stihli dočasnou učebnu v podobě divadelní šatny skoro srovnat se zemí), nebrala jsem to jako výplň, ale jako důkaz jejich přátelství a rošťácké povahy. Jak nám děj odhalil, znají se tito dva komedianti už od dětství, a tak je jasné, že jsou zkrátka sehraní a rádi se spolu baví, někdy trochu na úkor ostatních, kteří to nechápou 😀. Ale rozhodně u toho neztrácí důstojnost, že, Done? 😉
Jakmile Don začne navazovat milostný vztah s Kathy, chvílemi to vypadá, že jim Cosmo tak trochu »kření« (a popravdě mě zaujalo, že sám žádné milostné úlovky vlastně ani neshání). Jelikož je ale Kathy správná holka do nepohody, zdá se, že něco takového ji nemůže rozhodit. Nemá problém s kluky řádit jako černá ruka ve trojici a stává se díky tomu okamžitě právoplatným členem jejich rošťácké aliance. Zde musím zkrátka pochválit, jak sehraně všichni tři na jevišti působili. Chemie mezi Donem a Kathy je v tomto obsazení zkrátka zárukou. A co se týče Cosma, je přece jen poznat, že Kříž a Révai už spolu v tomto představení hráli dříve. Jejich přátelství zkrátka věříte bez zaváhání. Ještě jsem popravdě chvílemi div nevyhlížela, odkud vyskočí Dalibor Gondík, který zase s Honzou Křížem hrál v Liberci v Sugar. U nich jsem totiž měla obdobný pocit – že si zkrátka rozumí. 😊
Přiznávám ale, že jsem ještě trochu zvědavá, jak by na mě v těchto úlohách působily alternace – Bára Šampalíková coby Kathy a Robert Urban jako Cosmo, přičemž především na Roberta, který se představil na generálce, jsem slyšela zatím jen ty nejlepší ohlasy.
V menších rolích ve Zpívání v dešti se představili Martin Polách coby šéf studia (i když tomu, že je šéf, leckdy sám nevěřil 😂), Jan Urban coby velmi trpělivý dirigent i urputný učitel artikulace, Jakub Barták a Adam Šrámek jako mladší verze Dona a Cosma (oba byli neuvěřitelně roztomilí), Martin Pošta jako expert na módu s úžasným jménem Carmen Stracciatella (navíc stylově oděn v černobílé, takže malinko mi tu zmrzlinu i připomínal😁) a především Dita Hořínková, která nás v ději provedla hned dvěma filmovými premiérami. Jako vždy byla skvělá a jen díky ní mě bavil i jinak zdlouhavý úvod představení.
Pokud máte pocit, že jsem z obsazení ještě jedno jméno vynechala, máte pravdu. Záměrně si na závěr nechávám největší star – Kateřinu Bohatovou alias Linu Lamontovou. Lina musí mít skutečně výjimečný hlas 😂, jaký si přejete už nikdy znovu neslyšet. Kateřině Bohatové se podařilo nasadit přesně takový, div jsem na ni nezírala s otevřenou pusou. Nechápu, kde se to v ní vzalo, když jindy zní její hlas jako sametové pohlazení. Rovněž v této roli předvedla i geniální smysl pro humor.
Navíc, když se její Lina pokoušela o zpěv, bylo to vyloženě jedinečné – napadla mě jedině mírná podobnost s Colleen Ballinger, která je v reálu také krásná a talentovaná, ale vytvořila si fiktivní figurku jménem Miranda Sings, co je naprosté poleno, ale myslí si o sobě, že je nejlepší na světě 😁. Tu mi Kateřina v roli Liny malinko evokovala. Blond parukou zase připomínala Marilyn Monroe.
Nevím, jestli jsem právě kvůli tomu Linu brala trochu jinak, spíše jako takovou naivní blondýnku, co se omylem stala hvězdou a už zkrátka nepřemýšlí nad tím, že ve skutečnosti není dobrá. Každopádně, ačkoliv je Lina zápornou postavou a v jiných verzích ji rozhodně nesnáším a leze mi krkem, v podání Kateřiny mi jí bylo docela dost líto a vlastně jsem ji začala mít svým způsobem i ráda.
Ač bylo hlavní trio hrdinů skvěle sehrané a já jsem se moc těšila na projekce i na to, jakým způsobem nám bude předveden „dabing“, Lina jednoduše vše a všechny v mých očích zastínila. Ta, co si zamane, to zkrátka dokáže. Tedy samozřejmě kromě zpěvu, tance, herectví, a tak. No, prostě něco jako já 😂.
To pak člověk snáze zavře očko 😊. Stejně tak jsme na premiéře odpustili i nějaké to zaváhání či chybičku, zřejmě pod vlivem nervozity. Pár přeřeků či pád rekvizity (ten byl mimochodem rychle a vtipně zakomponován do dění), to vše se dalo pochopit a nevadilo to. Je jen trochu škoda, že Jan Urban v závěru popletl jména a Linu Lamontovou tituloval několikrát za sebou „slečno Seldenová“. To už bylo trochu matoucí. Naštěstí pak ale přišel happy end a s ním i obrovské nadšení diváků na děkovačce – došlo na standing ovation i na různé jásání.
Ať je tedy ráno či večer, ať prší, sněží či svítí sluníčko, nezapomínejte tančit životem 😊. A pokud potřebujete načerpat trochu té rošťácké energie, Zpívání v dešti v Divadle Hybernia vám ji jistě bez váhání doplní.
Leave a Reply
Want to join the discussion?Feel free to contribute!