Opera Čert a Káča: Pohádkové peklo na zelené louce

Přírodní amfiteátr v chráněné rezervaci Divoká Šárka v Praze 6 již pěknou řadu let přináší jedinečný kulturní zážitek – operu pod širým nebem. Tato městská část ve spolupráci s Národním divadlem připravuje každoročně koncem prázdnin operní představení s živým orchestrem, předními sólisty a celým divadelním ansámblem přímo v srdci Šáreckého údolí, kde existoval přírodní amfiteátr již v dobách první republiky. Po sametové revoluci byla tato tradice obnovena a trvá dodnes. A mimochodem mívá pokaždé velký úspěch, což pravidelně dokazuje velká, několikatisícová návštěvnost. Letos v sobotu 5. září tedy již po jednadvacáté (od roku 2005 s jednou pandemickou přestávkou) zněly ze Šárky překrásné školené hlasy a tentokrát se divákům představila opera od Antonína Dvořáka Čert a Káča.

Tato jedinečná tradice mě již před lety zcela pohltila, a tak jsem zde viděla třeba Prodanou nevěstu, Dalibora, Libuši, Rusalku, Dvě vdovy, Jakobína i Dona Giovanniho (z toho žel jen první půli, jelikož zbytek představení zastavila průtrž jako Niagarské vodopády). Celá akce bývá vždy pečlivě zorganizovaná, zázemí pro diváky i účinkující je pokaždé skvěle připraveno. Občerstvení, toalety a hygiena, programy, turistické vizitky, lavičky pro seniory, kyvadlová doprava pro návštěvníky se sníženou pohyblivostí, kreslení pro děti i výstava fotografií z minulých ročníků… to vše přispělo k vydařenému představení a spokojenosti diváků (či náhodných kolemjdoucích). A samozřejmě i to nejpřívětivější vstupné čili zdarma.

Mám ráda open-air představení. Na rozdíl od kamenného divadla přinášejí množství improvizací, kdy je třeba vše přizpůsobit nerovnému terénu a zejména počasí, ale na druhou stranu i využití přírodních kulis, které mohou vtipně posloužit. Počasí letos přálo, bylo příjemné polojasno, ale i obyčejný vítr může nadělat vrásky zejména zvukařům, jelikož narážel do mikrofonů (nenápadně ukrytých v trávě) i mikroportů, což někdy vyloudilo zvuky jako z bublajícího hrnce. Stalo se to ale naštěstí jen párkrát v začátku představení.

Letošní představení Čert a Káča patřilo k těm divácky vděčným, jelikož je to vlastně zhudebněná pohádka od Boženy Němcové, kde hlavní role hrají čerti, čertíci a hubatá Káča, které se i peklo bálo. Jako i po jiné roky, i zde bylo obohaceno o živá zvířata, a tak v pekle pobíhali rohatí psi a čert Marbuel pelášil do pekla v kočáru taženým dvěma vraníky.

Celé představení se odehrálo pod režijním vedením Jany Divišové a Renée Nachtigallové. Orchestr vedl dirigent Jan Chalupecký. Ovčáka Jirku zpíval Martin Šrejma, Káču Kateřina Jalovcová, její mámu Yvona Škvárová, čerta Marbuela František Zahradníček, Lucifera Miloš Horák, čerta vrátného Lukáš Bařák, čerta strážce Karel Drábek, kněžnu Dana Burešová, komornou Lucie Hájková a maršálka Jiří Hájek. Němé role milostpána se zhostil Jiří Kohout. Početnou company v rolích vesničanů, čertů, dvořanů a chasníků tvořil Sbor a Balet Národního divadla v Praze.

Samotná opera je napsaná ve třech dějstvích a každé se odehrává v jiném prostředí: v hospodě, v pekle a na zámku. V hospodě se slaví posvícení (a mezi diváky taky, jelikož došlo na rozdávání koláčků), jen ovčák Jirka nechce tancovat, aby nepopudil správce, pro kterého pracuje. S copatou Káčou nechce nikdo tancovat, a když prohlásí, že by tančila i s čertem, zjeví se pekelník Marbuel v přestrojení za myslivce, aby dopřál Káči taneček. Když však po chvíli odtajní svoji pravou totožnost, chytne Káču a odnese si ji do pekla. Za nimi se vydá i Jirka. Peklo vypadá tak trochu jako mateřská školka plná drobotiny, kde se mastí karty a baští dobroty, a tak není divu, že Káče se odtud nechce a musejí ji vyhnat pomocí Jirky a lsti. Na zámku si pak pro kněžnu, která vykořisťuje své poddané, opět přijde Marbuel, ale když se mu na krk zavěsí Káča, zděšeně uteče. Všichni pak slaví, jak se zbavili pekla, a kněžna kromě zrušení roboty pro své poddané také věnuje Káči statek, aby si konečně našla ženicha. Zlo je poraženo, dobro vítězí, jen Jirka musí utíkat před Káčou stejně jako Marbuel.

Po hudební stránce tato opera nemá tolik líbivé árie jako třeba Rusalka, obě opery však Antonín Dvořák psal s ohledem na dětského posluchače, tudíž nejsou ani trochu nudné. Děj sice chvílemi drhne, ale když se zaposloucháte do textů, zcela vás to pohltí, a i nemilovník opery v tom najde alespoň chvilkové zalíbení. Čert a Káča má navíc vtipné libreto, kdy prostě fandíte čertům a do pekla v duchu posíláte onoho správce i s kněžnou. Čerti měli navíc krásné kostýmy a s Luciferem byste si snad i zatančili. Sbory vesničanů i balet zámeckých dvořanů byly vrcholnými scénami, které ale zcela zastínil tanec velkých i malých čertů, když se chystají ztrestat hříšnou duši (tu pak zavřou na latríně, kde si odpykává svůj věčný trest). Mimochodem místní posed byl proměněn v pekelnou bránu a kadibudka dostala nápis WC pro čerty. Každé ze tří dějství trvalo kolem 45 minut, tudíž i délka do pauzy byla přijatelná a dětské publikum to v pohodě vydrželo sledovat.

Opera v Šárce je jeden ze způsobů, jak přiblížit klasickou hudbu současnému divákovi. Opera jako žánr není mrtvá, spíš naopak – umí okouzlit i po staletích. Stačí skvělý nápad, jak dostat do opery celé jedno sídliště – a sice divadlo přesunout do lesa a kouzlo dokonáno jest. Podobný trend ale můžeme vidět i jinde ve světě. Operní představení se s úspěchem hrají třeba na stadionech či nádvořích hradů a zámků, a mnohdy přinesou neopakovatelný zážitek, když se živá hudba odráží od kamenných zdí či stromů v lese. Uplynulá staletí se stírají a divák se ocitne v dávných dobách, kdy byla opera dostupná pouze pro vyvolené. Co na tom, že sedíte v lesním porostu v tričku a šortkách a v ruce máte kus makového koláče, který vám nabídla dívčina v kroji. Hodnoty, které přežijí staletí, je třeba uchovat pro další generace. Třeba i tím, že z nich uděláme netradiční tradici dostupnou pro všechny.