Představení Ježek: Mozaika střípků z nelehké doby

Myslím si, že v Česku nenajdete téměř nikoho, kdo by neslyšel o Osvobozeném divadle a umělcích s ním spojených – Janu Werichovi, Jiřím Voskovcovi a hudebním skladateli, dirigentovi a klavíristovi Jaroslavu Ježkovi. Tipla bych si, že z podobného předpokladu vycházela také Simona Petrů, autorka divadelní hry Ježek, nově uváděné v režii Michala Dočekala v divadle ABC.

Já osobně se musím přiznat, že když jsem se poprvé o této inscenaci dočetla, vyvolalo to ve mně pocity poněkud smíšené.

Na jedné straně mě lákalo představení s živou hudbou, které nás přenese do jazzové éry 30. a 40. let minulého století. Rozhodující pak pro mě bylo obsazení titulní role talentovaným Radkem Melšou.

Na straně druhé byly i určité pochybnosti. Životopisných děl je nyní na divadelních scénách uváděno víc než dost a Letní scéna Musea Kampa navíc již dříve přinesla velmi úspěšnou inscenaci Werich, v níž Jaroslav Ježek vystupuje jako jedna z důležitých postav. Není tedy již toto téma vyčerpáno? A může nám vůbec Ježek přinést ještě něco nového a inspirujícího?

Po návštěvě tohoto díla musím připustit, že může. Otázkou ovšem zůstává, zda jeho název není v tomto případě trochu zavádějící.

Ostatně zavádějící je svým způsobem i představa, že je Ježek životopisné představení. Nepochybně se zde dozvíte i něco málo ze skladatelova života. Klíčovým tématem je ale tentokrát spíše doba, v níž žil, a to, jak moc dokáže válka ovlivňovat lidské životy.

Příběh Ježka zachycuje pouze krátké období od roku 1938, kdy v důsledku politických vlivů dochází k uzavření Osvobozeného divadla a pánové Werich, Voskovec a Ježek jsou nuceni opustit Československo a emigrovat do USA.

Celá inscenace je tak sbírkou jakýchsi střípků či výjevů z osudů lidí nějakým způsobem spjatých s Jaroslavem Ježkem. Některé scény z počátku působí spíše nahodile a nelogicky, jiné naopak na sebe navazují srozumitelněji a tvoří kompaktnější celek.

Můžeme takto útržkovitě sledovat začátky ústřední trojice v Americe a jejich prozření, že zde na ně „nikdo nečeká“ a že adaptace v novém prostředí nebude vůbec jednoduchá. Jejich cesty se následně rozdělí poté, co se Ježek rozhodne zůstat v New Yorku, zatímco Werich s Voskovcem pokračují dále na západ. Jaroslav Ježek později v New Yorku naváže vztah s Češkou Francis Bečákovou (Nina Horáková), v jejíž společnosti a péči pak tráví poslední roky svého života.

Zároveň se dozvídáme o tom, jak si vedou ti, kteří zůstali doma. Werichova žena Zdena (Renáta Matějíčková) do poslední chvíle odmítala opustit Československo i přes svůj židovský původ, nakonec tak však učinila doslova za pět minut dvanáct. Pohnutý osud čekal kvůli jeho původu a protifašistickým postojům rovněž dirigenta Karla Ančerla (Hanuš Bor), jenž se naopak rozhodl zůstat doma a byl s celou rodinou deportován do Terezína. Svůj prostor má též značně kontroverzní osobnost amerického letce Charlese Lindbergha (výborný Tomáš Pavelka se objeví i v několika dalších rolích).

Motiv probíhající války a jejího dopadu na obyčejné lidi tak celou inscenací prostupuje, dodává jí na aktuálnosti a vytváří po většinu času ponurou, téměř až mrazivou atmosféru. Tu prokládají hudební čísla (samozřejmě z Ježkovy tvorby), a především komické výstupy pánů Voskovce a Wericha v podání Aleše Bilíka a Tomáše Havlínka. Upřímně se musím přiznat, že sice chápu záměr a potřebu určitého odlehčení, vůbec by mi ale nevadilo upozadit některé z těchto komických vsuvek a naopak bych ocenila více hudebních čísel. Potenciál pěvecky zdatných umělců, navíc doprovázených výborným Orchestrem Konzervatoře Jaroslava Ježka, mi takto přišel trochu nevyužitý.

Depresivní atmosféru celé inscenace „nerozbíjí“ pouze hudební a komické vložky, ale také charismatická osobnost Jaroslava Ježka. Radek Melša v titulní roli totiž dodal své postavě neuvěřitelný rozměr a představil nám hrdinu, jenž si vás spolehlivě získá. Na jednu stranu působí ztraceně až bezmocně, na druhou mu však nechybí odhodlanost, vnitřní síla a nezdolný optimismus. Prožijete díky tomu v jeho přítomnosti okamžiky nesmírně silné a emotivní (především scéna u klavíru), ale i dojemné.

Jako celek bych tedy zhodnotila Ježka jako představení otevírající aktuální témata prostřednictvím osudů osobností spojených s Osvobozeným divadlem. Nicméně útržkovitý způsob vyprávění nedává dostatečný prostor jednotlivé postavy rozvést, což je podle mě škoda. Rovněž mě mrzí, že hudební čísla jsou zde tak trochu odsunutá na druhou kolej. Ježkovi totiž nechybí skvělé obsazení, které by si i s těmito výzvami hravě poradilo.