Představení Neboj bejby, to je jazz!: Když se film pro pamětníky potká s architekturou

Dvacátá léta minulého století. Po skončení války se lidé znovu vracejí do běžného života a prahnou po změnách. Vznikají tak nové hudební žánry i architektonické styly. To je základem pro divadelní představení Neboj bejby, to je jazz!, na které jsem se nechala letos na jaře zlákat do Divadla ABC. S inscenacemi pod režijní taktovkou Ondřeje Havelky a jejich propojením s jeho orchestrem jsem měla již z minula (díky titulu Zítra swing bude zníti všude) ty nejlepší zkušenosti. Těšila jsem se tedy, že podobnou euforii prožiju i nyní. Premiéry jsem se nemohla ani dočkat a vyrazila hned na jednu z prvních repríz. Bohužel, ač mělo toto dílo celou řadu předpokladů k tomu stát se hitem, tentokrát mě až tak moc nepřesvědčilo.

Z počátku na mě vše působilo, jako by se před námi odehrával naivní romantický film pro pamětníky s předvídatelným koncem. Romana dovedla válka až do Chicaga, kde vystudoval architekturu a propadl kouzlu jazzu, jenž byl v té době v Americe na vrcholu. V Čechách naopak Julie o tomto všem sní. Touží studovat architekturu, jenomže od dívek v této době se očekává jediné – výhodně se vdát. Utíká proto z domu, začne studovat a živí se jako zpěvačka. Setkání s Romanem, který se zrovna rozhodne pro návrat do Čech, je tedy nevyhnutelné. Společné nadšení pro jazz (jenž k nám teprve nesměle proniká) a Juliin zápal a odvaha jít si za svými sny způsobí, že se Roman do Julie okamžitě zamiluje…

Naladila jsem se tedy na nenáročnou a jednoduchou zápletku, jejíž naivní atmosféru ještě podtrhovaly různé detaily, jako např. promítané titulky přes průhlednou oponu ve stylu němých filmů, určité přehrávání, interakce s publikem či zapojení postavy vypravěče, který nás celým příběhem provázel a některé skeče velmi vtipně glosoval.

Jenomže svižnou zápletku plnou hravosti, humoru a nadsázky najednou začnou narušovat dlouhé výklady o modernistické architektuře té doby. Do děje vstupují reálné historické postavy, ať už z řad architektů či spisovatelů, například Karel Čapek či Karel Teige, kteří pronášejí autentické citáty o vývoji umění a obdivu k funkcionalistickým stavbám, ač samotný děj nikam neposouvají. Nabízí se tak otázka, jakým žánrem Neboj bejby, to je jazz! vlastně je a koho chce toto dílo oslovit. Má být nenáročnou oddechovkou, naučným představením či filozofickou hrou, zamýšlející se nad vlivem historických událostí na umění a architekturu? Pravděpodobně od každého trochu. A právě to mi bohužel nepřipadá úplně šťastné.

Oproti dřívějšímu titulu Zítra swing bude zníti všude má toto nové představení dvě nevýhody. Jednak postrádá ucelenější dějovou linku s nějakým dramatickým zvratem. Nejzásadnější rozdíl je ale v hudební složce. Zítra swing bude zníti všude byl totiž plný dynamických a rozjetých hudebních čísel, v nichž se Orchestr Melody Makers Ondřeje Havelky mohl pořádně blýsknout. Od inscenace o počátcích jazzu v Čechách jsem tedy měla podobná očekávání. Vypadá to však, že výsledné rozčarování pramení především z mé neznalosti. Poměrně brzy je nám zde vysvětleno, že počátky jazzu u nás byly skutečně pomalé a tento hudební styl k nám naplno pronikl až o mnoho let později. Energických hudebních čísel zde tedy uslyšíte opravdu poskrovnu a jejich místo zaujímají poněkud unylé české šlágry té doby.

Nicméně to, že se Neboj bejby, to je jazz! netrefilo tak úplně do mého hudebního vkusu, v žádném případě neznamená, že by toto představení bylo hudebně špatně zvládnuté. Naopak. Orchestr je tradičně dokonalý, stejně tak nemůžu vůbec nic vytknout ani pěveckým výkonům. Pochvalu si rozhodně zaslouží i pestré choreografie (Jana Hanušová, Tereza Kopecká, Jitka Krejcarová a Lenka Sekaninová).

Zatímco hudební stránka tentokrát zcela nenaplnila moje očekávání, vizuální a výtvarná složky byly naopak plné skvělých nápadů. Vysloveně nadšená jsem byla z pestrých dobových kostýmů Kateřiny Štefkové. Bavila mě i scéna Martina Černého, lehce inspirovaná moderní architekturou. Když už se znovu dotýkáme tématu architektury, musím tomuto titulu přece jen něco přiznat. Přestože mi jeho naučný ráz do celkové koncepce příliš nezapadal, řadu nových informací jsem si z něj i tak odnesla. 😊 Pospojovala jsem si některé historické události, a dokonce jsem se pár dnů po představení vydala na Jungmannovo náměstí, podívat se na slavnou kubistickou lampu, která v příběhu byla němým svědkem důležitých setkání ústřední dvojice. Přiznám se, že ač jsem o její existenci již nějaký čas věděla, teprve po návštěvě divadla jsem pocítila chuť se na ni znovu někdy zajít podívat…

Velmi silnou složkou bylo také obsazení. Ač Neboj bejby, to je jazz! nepovažuji přímo za muzikál, pěvecké a taneční výkony jsou zde klíčové a všichni je zvládli naprosto skvěle. Na představitele zamilovaného páru jsem se vysloveně těšila. Radka Melšu jsem si oblíbila již z jeho dřívějšího působení v Národním divadle moravskoslezském. Zaujal mě už ale i v několika inscenacích v Divadle ABC (naposledy v titulní roli v představení Ježek) a ani tentokrát mě rozhodně nezklamal. Stejně tak jsem měla radost, že znovu uvidím Renátu Matějíčkovou, jež mě prozatím nejvíce bavila jako Rosalinda v Jak se vám líbí, kde s Radkem rovněž tvořili zamilovaný pár. Možná i díky tomu zde mezi nimi byla znatelná chemie a chování Romana i Julie působilo věrohodně.

Domnívám se ale, že všichni v obsazení dokázali vytěžit ze svých rolí naprosté maximum a zaujmout, bez ohledu na to, kolik prostoru jim jejich úloha poskytla, ať už šlo o Václava Koptu coby Juliina konzervativního a umanutého tatínka (který je shodou okolností magistrátním stavebním úředníkem), vypravěče v podání charismatického Vojtěcha Havelky, Evellyn Pacolákovou, jež ztvárnila slavnou hvězdu Ariadnu Naxo, nebo Kryštofa Mendeho, který hrál jediného záporáka (jehož finále vás zajisté potěší). Samostatnou kapitolou (a určitým spojujícím prvkem se Zítra swing bude zníti všude) je pak nezapomenutelné ztvárnění dvojrole Juliiny maminky a věštkyně Hortenzie Martinem Zbrožkem.

Podtrženo, sečteno, Neboj bejby, to je jazz! je představení plné rozporů. Nicméně čím déle tento článek píšu, tím víc si uvědomuji, že to, co se povedlo, přece jen převažuje. Jedná se o hudební komedii stylizovanou do prvorepublikového filmu. Můžete tak čekat značnou míru nadsázky i naivity a romantickou zápletku se sympatickými hrdiny. Uslyšíte také hudbu této éry v podání výborných interpretů a fantastického orchestru a užijete si i nápadité choreografie. Počítejte však i s výkladovou částí, která celkový příběh trochu tříští. Pokud však na toto přistoupíte, můžete se dozvědět i leccos zajímavého. A to dokonce, i když v Praze žijete a máte pocit, že máte o její historii povědomí.