Představení Smiley: Skvělá love story a intermezzo z Grindru

Je pravda, že se ve vztazích protiklady přitahují? A může dva lidi spojovat neviditelná červená nit? Takové otázky řeší představení Studia DVA Smiley, které jsem už na konci července zhlédla na Letní scéně na Vyšehradě (během klasické sezony se dílo hraje na Malé scéně – pozn. 7 st.). Zážitek z letní scény ovlivňuje jedna zásadní věc – zda prší, nebo ne. Kolikrát i dobrá komedie člověka obtěžuje, když je mokrý jak myš a jediné, co si přeje, je zalézt si doma pod peřinu. V případě mé návštěvy Smiley se bohužel počasí moc nevyvedlo, už cestou na Vyšehrad jsem na tom i s deštníkem byla dost bídně. Všichni navíc utíkali zdánlivě od památníku pryč, jen já šla opačně a připadala jsem si jako největší blbec.

Studio DVA, které nemá zastřešené hlediště, aspoň nabízí pláštěnky, a tak, i když déšť zdánlivě před začátkem ustal, všichni jsme je vděčné oblékli, než bude pozdě. Ostatně k tomu i těsně před začátkem představení vybízeli i herci, ovšem těm bylo pod stříškou hej. Dozvěděli jsme se od nich, že vypadáme jako kondomy… a začalo se hrát. Záhy opět pršet začalo, i když popravdě jsem si ani nevšimla, kdy zase přestalo, to už jsem byla díky ději dávno někde jinde. Následovala extrémně krátká přestávka, během níž jsem si naštěstí stihla koupit pití, a jelo se dál. A ke konci se počasí ozvalo ještě naposledy, tím pádem se dá říct, že příběh Smiley lemoval déšť na začátku i na konci. Plakala snad nebesa? 😊

Každopádně, inscenace (stopáž činí 2 hodiny včetně přestávky) skvěle plynulo, takže jsem vlastně na zákeřné kapizny deště rázem zapomněla. Svědčí to podle mě o tom, že Smiley je skvěle napsané dílo, které rozhodně stojí za vidění. Zápletka sice ve své podstatě odpovídala šabloně klasických romantických komedií, přesto byla svěží a neuchylovala se ke klišé. A samozřejmě jako osvěžující prvek působilo i to, že sledujeme vztah mezi dvěma muži. Ve výsledku bylo ale úplně jedno, že to bylo zrovna o »klucích s klukama«, protože příběh působil pravdivě a laskavě. Dokázal mě zaujmout již v úvodu, kdy se naši hrdinové poznají díky jednoduchému omylu. Nebo snad originálně zasáhl osud? Následně se vše rozplétalo a zase zaplétalo velmi přirozeně. Moc se mi líbilo, jakým originálním a vtipným způsobem byla naznačena sexuální scéna. Pokud tedy někomu třeba je proti mysli sledovat intimnosti mezi dvěma muži, tak se nemusí vůbec bát. Tohle rozhodně přežijí bez úhony 😂.

Mně to tedy proti mysli není a klidně bych snesla jeden nebo dva polibky. I bez nich to však stálo za to, chemie mezi herci byla jasně patrná a my diváci jsme byli v příjemném napětí. Příběh plynul velmi přirozeně, jako bychom nesledovali divadlo, ale spíše skutečný příběh dvou lidí.

Ten dojem nic nerušilo, zkrátka vše sedělo jako „prdel na hrnec“ včetně jednoduché scénografie (Agnieszka Pátá-Oldak), která mi svou hravostí připomněla Duety, které se taktéž hrály na Vyšehradě. Jenže zde není žádný čas na takové karamboly při proměnách scény, musí si tedy poradit sami herci. Ve středu jeviště jsou jakési dvě skříňky s úložnými prostory, do nichž se dá leccos schovat. Hodí se ale třeba i místo baru. Navíc v sobě mají světlo, které se dá rozsvítít či zhasnout. Skoro nic dalšího není potřeba, i když pozadí jeviště ještě vyplňuje šedá síť trubek. Té jsem si dlouho nevšímala a brala ji prostě jako vymezení prostoru, ostatně když jsme se třeba ocitli v posilovně, hodilo se to k zavěšení místo žebřin. Teprve ke konci se ukázalo, že i tahle část scény má svůj důvod a něco symbolizuje.

Vtipný doplněk toho všeho je tzv. buzzer či bzučák, tedy takové to tlačítko, které zabzučí, když ho zmáčknete. Případně se může i rozsvítit. Pokud jste alespoň pohledem někdy zavadili o pořad Česko Slovensko má talent, víte, o čem je řeč. Když ho během představení jeden z herců zmáčkne, značí to jednu ze dvou věcí. Zaprvé – čeká nás vzdělávací okénko, kdybychom třeba nepochopili nějaké to LGBTQ+ názvosloví, i když si myslím, že ty výrazy a názvy byly velmi blbuvzdorné a pochopil by je i ten, kdo o tom v životě neslyšel. A zadruhé – potřebujeme se nějak elegantně zbavit vedlejších postav v rámci takového seznamkového intermezza 😂. Jakmile se s konkrétním adeptem seznámíme a odhalíme jeho vady, na řadu přichází bzučák, což je jasné znamení již od dob rychloseznamek, že má dotyčný vypadnout.

Upřímně, tato seznamková pasáž mě moc nezajímala a trochu mě pocitově zdržovala od hlavní dějové linky a našich dvou hrdinů, Bruna a Alexe. Divácky se jistě jedná o vděčnou pasáž, kdy se na chvíli jen tak uvolníme a přece jenom se trochu svezeme na vlně karikatury a stereotypů, v takto malé míře mi to nevadilo a působilo to částečně i jako kritika seznamovacích aplikací jako takových. Ono je totiž jedno, zda brouzdáte po Grindru, Tindru nebo čemkoliv jiném, na exoty narazíte vždycky.

Důležité byly tím pádem i kostýmy (rovněž Agnieszka Pátá-Oldak) – ty byly na první pohled zcela obyčejné, zkrátka normální civilní oblečení, které ovšem okreslovalo charaktery postav – mladší a sebevědomější Alex má světlé tílko, protože se nebojí ukázat své tělo. Starší, zkušenější, ale také životem otlučenější je architekt Bruno, který proto obléká sako, které mu moc sluší. V něm se pravděpodobně cítí dobře, ale možná v něm i leccos schová. Třeba nervozitu.

A co v případě těch vedlejších postav, které mají spíše za úkol pobavit než cokoliv jiného? Nejprve nutno říct, že na jevišti po celou dobu vídáme jen dva herce, kteří kromě hlavních úloh musí obsáhnout právě i tyto drobné roličky. Není tedy čas na žádné velké převlékání, kvůli čemuž je potřeba to dohnat různými doplňky – někdo nosí igelitku, jiný má na sobě rukavici… Hodně nám toho vlastně zahrají i obyčejné sluneční brýle a kšiltovka k tomu.

A které dva herce tedy ve Smiley můžete vidět? Režisér Petr Mikeska vsadil na zajímavou dvojici – Jiří Böhm a Daniel Bambas. S druhým jmenovaným již v minulosti spolupracoval (nelze nevzpomenout na Krás(k)u na scéně v Městském divadle v Mladé Boleslavi) a i do budoucna je čeká další společné představení. Zde se jedná v podstatě o sázku na jistotu, která rozhodně vyšla. Bambas jako Bruno mi byl od začátku značně sympatický (nutno říct, že mám ale k Brunovi povahově daleko blíž než k Alexovi 😂), ocenila jsem jeho velkou odvahu, milé mi připadaly jeho rozpačité snahy o »náhodné setkání« a rozhodně chápu i jeho pevné názory na různé typy obchodů s potravinami.

Také se musím sklonit před uměním pana Bambase v již zmíněném seznamkovém intermezzu, kde se hned několikrát proměnil jako chameleon, a to doslova ve vteřině, jen s minimální pomocí kostýmu a doplňků, jak už jsem naznačovala. Vypíchnout bych měla ještě postavu Pabla, o něhož se s Jiřím Böhmem v podstatě rozdělili, i když Daniel v této úloze stráví času o něco víc. Dokázal ho vykreslit tak dobře, že ačkoliv byl Pablo vlastně v pohodě týpek a rozhodně nikomu neudělal nic zlého, stejně jsme ho určitě všichni v hledišti svorně nenáviděli, jako by to byl nějaký záporák v Disney pohádce.

V jeden moment navíc Daniel Bambas coby Bruno odchází ze scény a hned nato přichází Pablo, přičemž mě asi půl minuty trvalo, než mi došlo, že se dívám pořád na stejného herce. Takhle sám sobě »skákat do řeči«, to je kumšt, co umí jen málokdo – naposledy jsem tenhle pocit měla na Broukovi v hlavě (opět Studio DVA 😉). Tleskám a čumim 😊.

Mile mě překvapil Jiří Böhm, kterého sice znám prostřednictvím seriálové role, ovšem pokud se nemýlím, v divadle jsem ho viděla poprvé. Se svým hereckým kolegou dokázal skvěle držet krok a díky tomu vytvořili ideální kombo. Jeho Alex mi navíc připomněl i některé pány ze skutečného života. Moc se mi ale líbilo, že Alex o sobě neměl nijak přehnaně vysoké mínění a klidně dokázal přiznat, když něco ‚podělal‘, což je vlastně svým způsobem vzácné.

Oba herci zkrátka vzali dobře napsaný text (autor Guillem Clua, překlad Tomáš Loužný) a proměnili ho zkrátka v život sám. Kolikrát jsem se během večera zasmála – a rozhodně jsem nebyla sama. Ačkoliv Smiley v názvu značí úsměv čistě elektronický, tedy smajlíka v konverzaci (a divili byste se, co všechno se dá jedním emotikonem říct 😉 💖), mně inscenace rozhodně vykouzlila na tváři i ten (ne)obyčejný, nefalšovaný a stoprocentně offline úsměv – přímo na tváři 😊.